Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

18 March, 2017 04:37

1

„Jsi rozmazlený, protivný parchant,“ prohlásila moje sestra a přistrčila mě tak málem do záhuby. Cestou na nádraží, v zapoceném kupé plném pondělních chmur, mezi zpola vyluštěnými křížovkami, cestou přes celý Londýn až ke své nemilované kanceláři jsem měl její nepůvabný obličej stále před očima.

Parchant jsem nebyl. Rodiče sezdával biskup a v lavicích chrámu tehdy seděla dobře polovina nejvyšší společnosti a aristokracie. Pokud jsem byl rozmazlený, mohli za to otec s matkou. Svému dědici, který se narodil náhodně v poslední možný okamžik po pěti dcerách, odkázali zhýčkanost. V šedesáti osmi letech, kdy se znovu stal dítětem, ve mně můj křehký otec viděl především nástroj, jímž připraví nenáviděného bratrance o dědictví titulu, po kterém toužil. Otec se z mé existence nezměrně radoval. Byl jsem pro něho symbol.

Když jsem se narodil, bylo matce čtyřicet sedm, dnes je jí sedmdesát tři. Rozum se jí zřejmě přestal vyvíjet v době na konci války, v roce 1918. Co já pamatuju, vždycky byla popletená, nebo jak říkali laskavě naši přátelé, výstřední. Ať tak či onak, jako jednu z prvních zkušeností jsem získal poznání, že věk s moudrostí nemá nic společného.

Rodiče byli příliš staří, než aby trvale snášeli přítomnost dítěte, a tak svěřili moji výchovu a vzdělání jiným, na dálku. Měl jsem vychovatelky, chodil jsem do internátní školy, pak na Eton, slyšel jsem na vlastní uši, jak rodiče litují, že jsou školní prázdniny tak dlouhé. Můj vztah k nim spočíval na zdvořilosti a povinnosti, nikoli na lásce. Oni ode mne ani lásku neočekávali, a já ji nepociťoval. Vlastně jsem nemiloval nikoho. Nikdo mne to nenaučil.

Do kanceláře jsem dorazil jako obvykle první. Vyzvedl jsem si klíče ve skříňce ve vrátnici a prošel zvolna dlouhou chodbou, kde se rozléhaly kroky, vzhůru po drsném kamenném schodišti a další úzkou tmavou chodbou. Na konci chodby jsem si odemkl těžké, tmavě namořené dveře vedoucí do prostor agentury Anglia Bloodstock. Kanceláře měly typický vzhled starých vážených londýnských firem, kde to nevypadalo jako v kasárnách, ale kde se dbalo o pohodlí. Z chodby vedly po levé i po pravé straně dveře do místností s bílými stěnami, koberec ode zdi ke zdi, jméno úřadujícího napsané úhledným černým písmem na dveřích. Psací stoly byly téměř přepychové, se vznešenými prvky, jako je třeba kožená deska s ornamenty. Na zdech visely grafické listy z dostihového prostředí. Já nicméně do těchto prostor náležejících úspěšným ještě nedospěl.

Sám jsem pracoval (nepravidelně) skoro šest let v kanceláři na konci chodby, až za spisovnou a kuchyňkou. Na pootevřených dveřích byl nápis DOPRAVA. Strčil jsem do dveří. Od pátku se nic nezměnilo. Všechny tři psací stoly vypadaly stále stejně: na Christopherově stole byly neurovnané kupy písemností, zatížené kriketovými míčky. Maggie měla na psacím stroji kryt nakřivo, vedle pomuchlané kopíráky, z vázy s uvadlými chryzantémami padaly smutné lístky do špinavého šálku od čaje. Můj stůl byl prázdný.

Pověsil jsem si kabát, usadil se a pootvíral zásuvky. Celkem zbytečně jsem urovnával urovnaný obsah. Zkontroloval jsem si, že je skutečně přesně za osm minut devět (hodinky mi šly na vteřinu) a že se tedy hodiny v kanceláři o dvě minuty zpoždují. Po tomto mimořádném výkonu jsem se díval tupě před sebe na kalendář zavěšený na světle zelené zdi.

Moje sestra řekla, že jsem rozmazlený, protivný parchant.

To se mi nelíbilo. Přece nejsem protivný, hájil jsem se, ale nepříliš přesvědčivě. Pak jsem dospěl k rozhodnutí, že poruším tradici a nevytknu Maggie, že mně její nepořádek jde na nervy.

Christopher a Maggie dorazili společně, celí rozesmátí, v devět hodin deset minut.

„Ahoj,“ řekl Christopher vesele a šel si pověsit kabát. „Koukám, že jsi v sobotu prohrál.“

„Ano,“ přikývl jsem.

„Třeba budeš mít příště větší štěstí,“ řekla Maggie, foukla do uschlých lístků v šálku a ty odletěly na podlahu. Kousl jsem se do jazyka a neřekl ani slovo. Maggie vzala vázu a vydala se do kuchyňky. Cestou trousila další zvadlé lístky. Za chvíli se s vázou zase vracela, nesla ji nešikovně a pokapala mi stůl. Mlčky jsem sáhl do zásuvky po pijáku, mokré skvrny vysušil a piják zahodil do koše na odpadky. Christopher mě pobaveně sledoval, světlé oči za brýlemi mu jiskřily.

„Bylo to o krátkou hlavu, že jo,“ řekl, sáhl po jednom kriketovém míčku a dělal, jako by ho chtěl prohodit oknem.

„Ano, o krátkou hlavu.“ V duchu jsem si řekl, že je vlastně úplně jedno, jestli to bylo o krátkou hlavu nebo deset délek. Za prohru člověk nic nedostane, ať už je jakákoli.

„Vsadil jsem na tebe pětku.“

„To je mi líto,“ řekl jsem poslušně.

Christopher se otočil na špičce nohy a hodil. Míček uhodil do zdi a zanechal tam skvrnu. Christopher viděl, jak se mračím, a dal se do smíchu. Nastoupil v kanceláři přede dvěma měsíci. Přišel k nám přímo z Cambridge, kde neuspěl, nepodařilo se mu získat modrou stužku za kriket, protože se mu příliš rychle kazil zrak, a navíc nesložil ani závěrečné zkoušky. Stejně však byl vždycky v lepší náladě než já, ačkoli jsem si na podobné rány osudu nemohl stěžovat. Snášeli jsme se, ale já prostě navazuju přátelství jen obtížně a Christopher se už přestával snažit.

Maggie se vrátila z kuchyňky, sedla si za stůl, vytáhla ze zásuvky na papíry lak a začala si na nehty nanášet stříbřitě růžovou. Byla to statná, sebevědomá dívka ze Surbitonu, od přírody jízlivá a jedovatá, se zvláštním nadáním projevit lítost a provinilost v okamžiku, kdy jed zasáhl cíl.

Christopher upustil kriketový míček a ten se zakutálel před Maggiein psací stůl. Christopher ze za ním natáhl, shodil jednu z hromádek svých písemností na podlahu, porazil lahvičku s lakem a vazká růžová polotekutá hmota zaplavila obdrželi jsme váš dopis ze dne…

„Sakra,“ ulevil si procítěně.

Vtom do místnosti vešel starý Cooper, náš pojišťovací referent. Přikolébal se svým charakteristickým nemotorným krokem a s odporem se rozhlédl po tom zmatku a nepořádku. Podal mi svazek listin.

„To je vaše, Henry, vyřidte to prosím co nejrychleji.“

„Dobře.“

Obrátil se k odchodu, ale ještě nepříjemným plačtivým hlasem, který jim určitě šel na nervy, vytkl Christopherovi a Maggie: „Proč vy dva nedokážete dělat pořádně jako tady Henry? Chodí vždycky včas, všechno má jak se patří, pracuje spolehlivě a dodržuje termíny. Proč se trochu nesnažíte být jako on?“

V duchu jako bych se přikrčil a očekával jsem Maggiein nevyhnutelný protiútok. Bylo pondělní ráno, takže je určitě v dobré formě.

„Nechtěla bych bejt jako Henry ani náhodou,“ odsekla. „Pedant bez chuti a zápachu, docela asexuální. Prostě nic, jako by ani nebyl naživu.“

Ten den se mi jaksi nepovedl.

„Jezdí přece dostihy,“ bránil mě chabě Christopher.

„Jo, a kdyby spad a zlomil si obě nohy, tak mu půjde jedině o to, jestli mu pěkně srovnali obvaz.“

„Kosti,“ poznamenal jsem.

„Cože?“

„Jestli mi srovnali kosti.“

Christopher zamžikal a dal se do smíchu. „Vida vida, kdo by to čekal. Koukejme se na Henryho, tichá voda nakonec možná přece jen břehy mele,“

„Nic nemele,“ řekla Maggie, „je to stojatá voda, spíš louže.“

„Slizká a páchnoucí,“ řekl jsem.

„Ne… ach jo… tak jsem to nemyslela, já… lituju…“

„To nic,“ pokrčil jsem rameny, „to nic.“ Podíval jsem se na listinu, kterou jsem držel v ruce, a sáhl po telefonu.

„Henry,“ prosila Maggie nešťastně, „já to tak opravdu nemyslela.“

Starý Cooper potřásl hlavou a pomalu se odkolébal chodbou. Christopher se dal do třídění lakem pocákaných dopisů. Já se dovolal na dopravní firmu Yardman a požádal, aby mě spojili se Simonem Searlem. „Potřebuju dostat co nejrychleji čtyři ročky z newmarketských dražeb do Buenos Aires,“ řekl jsem mu.

„Možná to bude chvilku trvat.“

„Proč?“

„Ztratili jsme Peterse.“

„To je od vás pěkně neopatrné.“

„Ha ha ha.“

„On od vás odešel?“

Simon slyšitelně zaváhal. „Už to tak vypadá.“

„Jak to myslíš?“

„Z posledního letu se jednoduše nevrátil, to bylo minulý pondělí. Prostě se nedostavil k odletu na zpáteční cestu a pak už o něm nikdo nic neslyšel.“

„Co nemocnice?“

„Tam jsme se samozřejmě ptali, taky jsme se ptali v márnici a ve vězení. Nikde nic. Prostě se vypařil. A protože nic neproved, tak o něj policie nemá zájem a nehledá ho. To se ani od policie nedá chtít, protože odejít ze zaměstnání bez výpovědi není zločin. Říkají, že se nejspíš zbláznil do nějaký holky a rozhod se, že tam zůstane.“

„Je ženatý?“

„Ne,“ povzdechl si. „No nic, ale ted pokud jde o ty tvoje ročky, já zatím nemůžu slíbit ani přibližnej termín.“

„Simoně,“ řekl jsem pomalu, „nestalo se něco podobného už jednou?“

„Jo ty myslíš Ballarda, ne?“

„Byl to jeden z vašich koordinátorů.“

„Nojo, vlastně… máš pravdu.“

„Nebylo to v Itálii?“

Chvíli bylo na druhém konci linky ticho. „Vidíš, to mi vlastně nedošlo,“ řekl. „Je to zvláštní shoda okolností. No nic… s těma ročkama ti dám vědět.“

„Kdybyste to nezvládli, musel bych se obrátit na Clarksonovy.“

Povzdechl si. „Budu dělat co můžu a zavolám zejtra.“

Odložil jsem sluchátko a pustil se do kupy celních deklarací. Zdlouhavé odpoledne se konečně nachýlilo k obědu. Za tu dobu jsme na sebe s Maggie nepromluvili ani slovo a Christopher tiše klel nad poštou. Jak udeřila jedna hodina, stačil jsem vyrazit ke dveřím dokonce dřív než Maggie.

Venku svítilo prosincové slunce. A mě najednou napadlo skočit do projíždějícího autobusu a vystoupit u Marble Arch. Zvolna jsem se vydal Hyde Parkem k vodám jezírka Serpentine. Sedl jsem si na lavičku a díval se, jak se slunce odráží na drobných vlnách. Když malá ručička na mých hodinkách dospěla ke druhé, ještě jsem tam seděl, a taky v půl třetí. Ve tři čtvrtě na tři jsem hodil do vody několik kamenů a hlídač mi přišel říct, že se to nedělá.

Tak já jsem tedy rozmazlený, protivný parchant. Což by nebylo tak zlé, kdyby moje sestra podobné výrazy užívala běžně. Jenže moje sestra je mírná osoba, která v každém vidí jen dobré a kterou rodiče v útlém dětství nutili, aby si vypláchla ústa mýdlem, pokud nějaký ten silnější výraz použila. Od té doby už podobnou léčbu nikdy neriskovala. Je to moje nejmladší sestra, o patnáct let starší než já, neprovdaná, nepůvabná, nenápadná a inteligentní. Vyměnila si úlohu s mými rodiči. Starala se o dům a o rodiče, jako kdyby oni byli děti. Starala se i o mne, vždycky.

Jako kluk jsem byl do sebe uzavřený a nesmělý, tichý a nesdílný. Byl jsem skoro chorobně pořádný a metodický, všude jsem chodil včas a vždy jsem se ovládal, ať šlo o sex nebo písemný projev. Pedant bez chuti a zápachu, řekla mi Maggie. Skutečnost, že už řadu měsíců cítím, že vůbec takový nejsem, mě trochu mátla. Čím dál víc.

Zadíval jsem se na modré, zlatem zaplavené nebe, a tiše jsem se usmál. Tam, jedině tam nahoře mám pocit, že já jsem skutečně já. A možná ještě při dostizích, to taky.

Čekala na mne jako obvykle se snídaní, obličej zrůžovělý po ranní procházce se psy. Přes víkend jsme se skoro nevídali. V sobotu jsem jezdil dostihy a v neděli jsem odjížděl z domova ještě před snídaní a vracel se pozdě.

„Kdes byl včera?“ zeptala se.

Nalil jsem si kávu a neodpověděl. Na to ovšem byla zvyklá.

„Chtěla s tebou mluvit máti.“

„O čem?“

„Pozvala na nedělní oběd Filyhoughovy.“

Způsobně jsem pojídal vajíčka na slanině a klidně odpověděl: „To jsou ti s tou afektovanou Angelou, co má špatnou pleť? Zbytečně tratí čas, stejně tady nebudu.“

„Angela zdědí půl milionu,“ řekla sestra vážně.

„Já vím, a my máme v krovech červotoče.“

„Maminku by potěšilo, kdyby ses oženil.“

„Ano, ale jedině se zazobanou.“

Sestra nepopírala, že tomu tak je, ale taky na tom neviděla nic špatného. Rodinného jmění zvolna ubývalo a podle mínění mých rodičů výměna budoucího titulu za budoucí bohatství nepředstavuje špatný obchod. Jaksi jim nedošlo, že dnešní zámožné dívky mají dost rozumu, aby po sňatku nepřepsaly svůj majetek na své muže, ale zařídí se tak, aby se vším co jim patří mohly kdykoli manželství opustit.

„Maminka Angele slíbila, že tu budeš.“

„To nebylo chytré.“

„Ale Henry!“

„Nemám Angelu rád,“ řekl jsem stroze, „a příští neděli v poledne tady nehodlám být. Je to jasné?“

„Ale přece musíš… nemůžeš mně to tady všechno nechat na krku samotné.“

„Je na tobě máti zabránit, aby už takhle unáhleně a hloupě lidi nezvala. Angela je nevím kolikátá nehezká dědička, kterou tenhle rok pozvala, a já už toho mám dost.“

„Ale my přece potřebujeme…“

„Nejsem prostitutka.“

Hluboce se urazila. Zvedla se. „Jsi nelaskavý.“

„Jo, a když už o tom mluvíme, tak já tomu červotoči přeju hodně štěstí. Tenhle mokrý hnijící dům pohltí nakonec všechny peníze, co máme. Kdyby se zítra zřítil, byli bychom na tom mnohem líp.“

„Ale je to náš domov,“ prohlásila, jako by tím vyřkla poslední slovo.

Pomyslel jsem si, že až ten dům bude můj, rychle se ho zbavím. Neřekl jsem však ani slovo. Protože jsem mlčel, dodala si odvahy a ještě to se mnou zkusila po dobrém. „Henry, prosím tě, bud tady, až přijdou Filyhoughovi.“

„Ne,“ řekl jsem tvrdě. „Nebudu tady, mám na příští neděli jiný program, takže se mnou nepočítej.“

V tu chvíli dostala vztek, až se roztřásla. Obořila se na mě: „Já už to tvoje nepříčetné chování trpět nebudu. Jsi rozmazlený, protivný parchant.“

Jak jsem tak seděl na břehu Serpentine, říkal jsem si, sakra, jsem opravdu takový? A pokud jsem, čím to je?

Ve tři hodiny se ochladilo, já vstal a odešel z parku. Ale nevydal jsem se do elegantních kanceláří společnosti Anglia Bloodstock na Hanover Square. Jen ať si tam lámou hlavu, jaktože se jindy tak přesný Henry ještě nevrátil z oběda. Místo toho jsem si vzal taxík a odjel do zchátralého, odpadky zaneřáděného přístavu Pool, kde ke mně už při placení stoupal od řeky Temže zápach bahna obnaženého za odlivu.

Na tom konci přístavu, kde byly ještě stopy po bombardování, postavili krátce po válce malou čtvercovou betonovou budovu. Ve velkém pořádku ji neudržovali. Zdi byly šedivé, s rezavými pruhy pod dírami v okapech, špinavé okenní rámy potřebovaly nalakovat, loupaly se, a mosazné kliky od mé poslední návštěvy zaručeně nikdo nevyčistil. Nebyl důvod stavět na odiv prosperitu kvůli zákazníkům, protože sem žádní zákazníci nepřicházeli.

Vystoupal jsem po holých schodech bez koberce přes malou halu, po linoleu a otevřenými dveřmi do pracovny Simona Searla. Hrál si s tužkou, něco si kreslil na papírek, pak vzhlédl, vstal, zeširoka se usmál a uchopil mi ruku obrovskou pravicí. Protože byl vůbec jediný, kdo mě takhle vítal, bylo mi v jeho přítomnosti volněji než s kýmkoli jiným. Jenže my se scházeli jen tu a tam a vždy z důvodů pracovních, a jen občas jsme si zašli na skleničku do hospody. Simon měl rád pivo a dobromyslný humor, já dával přednost jediné sklenice whisky, a u toho taky vždycky zůstalo.

„Neříkej mi, že jedeš až sem jenom kvůli těm rockům,“ podivil se. „Přece jsem ti slíbil…“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a šel rovnou k věci. „Jsem tady, abych se zeptal, jestli by mě Yardman nezaměstnal.“

„Ty chceš pracovat tady?“ žasl Simon.

„Ano.“

„No to mě teda podrž!“ Simon si sedl na kraj psacího stolu celou svojí váhou a velkým objemem. Byl to obrovitý chlap – mohlo mu být třicet pět, možná i čtyřicet pět – s prořídlými vlasy, nedbale bohémsky oblečený a velkoryse uvažující.

„Proč proboha?“ Prohlížel si mě od paty k hlavě. Těžko si představit lidi víc odlišné, než jsme byli my dva. Já v tmavošedém vlněném obleku, on ve vytahaných manšestrácích.

„Potřebuju změnu.“

„K horšímu,“ ušklíbl se.

„Jistěže ne. Prostě jsem dostal chuť trochu se toulat po světě, aspoň občas.“

„Ale to si přece můžeš snadno dovolit se vším pohodlím, nemusíš kvůli tomu lítat s koňma.“

Jako mnoho jiných považoval za samozřejmé, že mám peníze. Jenže já je neměl. Já měl jen mzdu od firmy Anglia a to, co jsem si nemravně vydělal při dostizích jako lžiamatér. Počítal jsem každý penny. Od otce jsem přijímal jen střechu nad hlavou a jídlo, nic víc jsem ani neočekával, ani nežádal.

„Rád bych někdy lítal s koňmi,“ řekl jsem klidně. „Mám šanci?“

Simon se rozesmál. „Přece stačí jen říct, neumím si představit, že by právě tobě Yardman dokázal něco odmítnout.“

Jenže Yardman mě skutečně málem odmítl, protože nevěřil, že to myslím vážně.

„Ale chlapče, prosím vás, trošku uvažujte. Agentura Anglia se přece pro vás nesrovnatelně líp hodí. Já věřím, že by vám to tady třeba šlo, ale nebudete tu mít žádné pravomoce a žádnou prestiž, musíte se na to dívat věcně, s tím se nedá nic dělat.“

„Nestojím ani o moc, ani o prestiž.“

Zhluboka si povzdechl. „Nojo, vám se to mluví, když jste se s obojím narodil. Jiní takové štěstí nemají, a proto tím nepohrdají.“

„Já tím nepohrdám, ale taky o to nestojím. Aspoň ted ne.“

Pomalu a pečlivě si zapálil tmavý doutník. Díval jsem se na něj a pozoroval ho. Předtím jsem se s ním nikdy nesetkal. Byl to člověk zcela jiného druhu než nejvyšší páni ve společnosti Anglia, jak jsem zjistil, takže mi nebylo zcela jasné, jak asi uvažuje. Už léta jsem měl jako zaměstnavatele lidi ze stejných vrstev, z jakých jsem pocházel sám, s těmi se mnoho věcí rozumělo samo sebou a nebylo třeba je vyslovit. Yardman byl neprobádané teritorium.

Choval se přehnaně otcovsky, což se k němu jaksi nehodilo, protože byl velmi hubený. Měl brýle s černými obroučkami a výrazně zahnutý nos. Hubené propadlé tváře a rty jako by se mu přes čelisti íapínaly. Koutky úst směřovaly dolů. Vypadal chvílemi smutně, chvíemi vlastně nepříjemně. Vlasy na temeni měl prořídlé a pleť nezdravou. Ale jeho hlas zněl zvučně a ruka byla pevná a jak jsem se posléze poučil, stejné byly vůle a povaha.

Zvolna dýmal z ošklivě páchnoucího doutníku a bedlivě mě pozoroval. Neměl jsem sebemenší tušení, o čem a jak uvažuje.

„Tak dobře,“ řekl nakonec. „Beru vás jako Searlova asistenta. Uvidíme, jak vám to půjde.“

„Já… děkuju. Jenže já vlastně přišel hlavně proto, že bych rád nastoupil na Petersovo místo.“

„Peters…“ Otevřel úžasem ústa, až mu bylo vidět spodní zubní protézu. Pak prudce ústa zavřel. „To je nesmysl, chlapče, na Petersovo místo nemůžete.“

„Searle mi řekl, že Peters od vás odešel.“

„To je sice pravda, ale o to snad nejde.“

Řekl jsem klidně: „Pracoval jsem v dopravním oddělení společnosti Anglia víc jak pět let, takže technickou stránku věci ovládám. Na koních jezdím, co pamatuju, takže se o ně dovedu postarat. Uznávám, že praktické zkušenosti nemám, ale celkem rychle se učím.“

„Lorde Greyi,“ řekl a potřásal přitom hlavou. „Vy si asi neuvědomujete, jaké povinnosti u nás Peters měl.“

„Ale samozřejmě si to uvědomuju,“ namítl jsem. „Lítal s koňmi a staral se o to, aby ve zdraví a v pořádku dorazili na místo. Taky se musel postarat, aby je celně odbavili, a to na začátku cesty i na konci, a řádně je předat tomu, komu je předat měl. Pokud bylo třeba naložit na zpáteční cestu další várku koní, zařídil i to. Je to zodpovědná práce a patří k ní spousta cestování, ale já o ni se vší vážností žádám.“

„Ale vám to zřejmě není jasné,“ už se mnou ztrácel trpělivost. „Peters byl prostě stájník, cestovní stájník.“

„To já vím.“

Vykuřoval a tvářil se nevyzpytatelně. Třikrát zadýmal. Klidně, trpělivě jsem čekal.

„Nemáte nějaké… hm… máte ve společnosti Anglia nějaké potíže?“

„Ne, prostě mě přestalo bavit dělat úředníka, to je vše. Upřímně řečeno mě to nebavilo od samého začátku.“

„A co dostihy?“

„V Anglii mi dávali v sobotu volno a dovolenou si čerpám po dnech v průběhu zimy a jara. Pravda, společnost Anglia se ke mně chovala velkoryse, když šlo o uvolnění na půl dne.“

„No však se jim to vyplatilo, protože jste jim přinášel kšefty.“ Roztržitě odklepl popel do kalamáře. „Hodláte se dostihů vzdát?“

„Ne.“

„Takže… pokud byste pracoval tady u mě, myslíte, že by nám přibyly kšefty díky vašim kontaktům v dostihovém světě?“

„O tom jsem přesvědčený,“ přikývl jsem.

Odvrátil se ode mne a zadíval se z okna. Vrcholil odliv a na protějším břehu řeky se v počínajícím šeru proti nebi rýsovala řada jeřábů, připomínajících dětské hračky. Skutečně jsem netušil, co se asi Yardmanovi honí v hlavě, o čem přemýšlí. O tom, jak asi tehdy v těch pěti minutách uvažoval, jsem od té chvíle přemýšlel mnohokrát.

„Myslím, že si počínáte nerozumně, milý chlapče, jo to je mládí, to je mládí…“ Povzdechl si, napřímil ramena a nasměroval zahnutý nos ke mně. Zapadlé zelenavé oči se na mne upřeně dívaly. Pak mi řekl, kolik Petersovi platili. Za jednu cestu s koňmi patnáct liber jako doprovod, plus tři libry nocležného. Yardman si zřejmě myslel, že mě tím odradí, a taky mě málem odradil.

„Kolik cest se uskuteční za týden?“ zeptal jsem se zamračeně.

„To záleží na roční době. Ale to vám přece musí být jasné. Když skončí dražby ročků a když přijdou klisny, tak to bývají asi tři cesty. Do Francie někdy čtyři. Někdy jenom dvě, někdy víc.“

Chvíli bylo ticho. Dívali jsme se jeden na druhého a já neuhádl nic.

Pak jsem se ozval: „Dobře tedy. Dáte mi to místo nebo ne?“

Našpulil rty. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to je jeho způsob ironického úsměvu.

„Jestli chcete, můžete to u nás zkusit,“ řekl.

2

Práce je taková, jakou si ji člověk udělá. Po vánocích, o tři týdny později, jsem letěl do Buenos Aires s dvanácti ročky, z toho čtyři byli od firmy Anglia a dalších osm z různých jiných agentur. Všichni koně se shromáždili jedno chladné úterý v pět hodin ráno v Gatwicku. Simon Searle zařídil dopravu koní na letiště a zajistil leteckou přepravu. Já se jich ujal, jakmile je vyložili z různých dopravních boxů. Postaral jsem se o ně v letadle a zkontroloval průvodní listiny s celníky. Pak jsme odstartovali.

Letěli s námi dva stájníci od Yardmana, oba nesmírně pobouření, že jsem právě já dostal Petersovo místo a tím je přeskočil. Oba doufali, že se dočkají povýšení, takže pokud jde o lidské vztahy, proběhl let neúspěšně a mrazivě. Ale ve všech jiných směrech šlo všechno dobře. Dorazili jsme do Argentiny se čtyřhodinovým zpožděním, majitelé koní nicméně čekali s dopravními boxy na letišti, aby si vyzvedli svůj náklad. Znovu jsem s celníky prošel průvodní listiny a pečlivě se přesvědčil, že pět nových vlastníků skutečně vyzvědá správné koně a dostává správné papíry. Následující den do letadla naložili zásilku kožešin a my se vydali na zpáteční cestu do Gatwicku, kam jsme dorazili v pátek.

V sobotu jsem jednou spadl a jednou zvítězil na dostizích v Sandownu, neděli jsem strávil jako obvykle, v pondělí jsem doprovázel cirkusové poníky v letadle do Německa. Než uplynulo čtrnáct dní, začal jsem padat únavou. Po měsíci jsem si zvykl. Zvykl jsem si na mnohahodinové lety, na nedostatek spánku, nepravidelné stravování, příliš mnoho šálků kávy, podřimování vsedě na balících sena v tisícimetrových výškách nebe. Oba stájníci, Timmie a Conker, si pomalu taky zvykali, už nebyli tolik pobouření, takže se z nás zvolna stával rychlý, schopný, málomluvný pracovní tým.

Rodinu mé nové zaměstnání vyděsilo, jak se taky dalo předpokládat, a všichni dělali co mohli, aby mi to rozmluvili. Sestra, ustaraná a nešťastná, vzala zpět slova, jež mi předtím vmetla do tváře, a to zaslouženě, otec projevil obavu, že titul nakonec přece jenom zdědí jeho bratranec, protože letadla jsou vlastně proti přírodě a dopadá to s nimi špatně. Maminka upadala do hysterických záchvatů při pomyšlení, co tomu řeknou její přátelé.

„Je to manuální práce,“ kvílela.

„Práce je taková, jakou si ji uděláš.“

„Co si pomyslí Filyhoughovi!“

„Je mi upřímně fuk, co si pomyslí.“

„Tahle práce se prostě pro tebe nehodí,“ lomila rukama.

„Tahle práce mě baví a taky se mi docela líbí, a proto se ke mně hodí.“

„Dobře víš, jak jsem to myslela, že jsem to nemyslela takhle.“

„Ano, vím velmi přesně, jak jsi to myslela, máti, a vřele s tebou nesouhlasím. Lidé mají dělat to, co je baví, nic jiného by nemělo v jejich rozhodování hrát roli. Jestli se to společensky hodí nebo ne, to s tím nemá vůbec co dělat.“

„Ale má to s tím co dělat,“ bránila se zoufale.

„Ano, tohle pro mě platilo šest let, ale ted už to neplatí,“ řekl jsem. „Člověk se taky vyvíjí a začne jinak myslet, lidé se mění, názory se mění. Co ty víš, z mojí práce se třeba příští rok stane velká móda.

Když si nedám pozor, bude se možná polovička mužských, které znám, drát o to, co ted dělám. Každopádně mi to vyhovuje, takže u toho zůstanu.“

Ať jsem dělal co jsem dělal, stejně jsem ji nepřesvědčil. Matka se rozhodla, že před svými postaršími, předsudky zatíženými dámami bude předstírat, že jsem místo u Yardmana přijal „pro tu zkušenost, víte,“ a že to je vlastně skoro žert.

Simon Searle to ze začátku taky bral jako žert.

„U toho nevydržíš, Henry,“ řekl s přesvědčením. „Kdepak, tu špínu nesneseš, s tvejma bezvadnejma tmavejma oblekama a bílejma košilkama, pěkně učesanej, kdepak. Jeden let, a budeš toho mít dost.“

Uplynul měsíc, já se na pohled nijak nezměnil a jedno páteční odpoledne jsem se dostavil pro výplatu. Šli jsme potom se Simonem zvolna do jeho oblíbené hospody, takové trošku umělé, s rádoby starobylými dveřmi, kde to věčně trochu páchlo. Vysoukal se na barovou stoličku a rozprostřel svou tělesnou schránku vůkol. Že prý by si dal pivo. Koupil jsem mu pivo, sám jsem si dal malé a díval se, jak s dovedností dlouhé praxe popíjí.

„Tak co, jak se ti lítá?“ olízl si horní ret.

„Baví mě to.“

„No musím uznat,“ řekl přátelsky, „že zatím jsi nic nezvoral.“

„Děkuju.“

„Ovšem hlavní práci dělám já, žejo, na obou koncích, jinak by ti to takhle nevycházelo.“

„Jistě,“ přikývl jsem. Pravda, Simon byl jako organizátor opravdu výborný, proto taky Anglia tak často využívala Yardmana místo Clarksona, přestože Clarksonův podnik byl mnohem větší a známější. Simon vždy všechno zařídil jednoduše a spolehlivě a všechno si dvakrát ověřil. Agentury, majitelé i aerolinky přesně věděli, co se od nich chce a co získají, jak na tom jsou a v kolik hodin kdo má kde být. V branži leteckého transportu koní skutečně nikdo nebyl tak spolehlivý. Aspoň podle mého. Protože sám dbám na pořádek a přesnost, obdivoval jsem Simonovu práci téměř jako umělecké dílo.

Pobaveně se na mě zadíval. „Takhle oblečenej ale s transportem nejezdíš, co?“

„Zhruba vlastně ano.“

„Co jako má znamenat zhruba?“

„Místo saka mám svetr, pokud se tedy pohybuju v letadle.“

„A sáčko máš na věšáčku, že, abys ho měl připravený, až se přistane, jo.“

„Zajisté.“

Dal se do smíchu, ale nevysmíval se mi. „Ty jsi teda střelenej, Henry.“ Objednal další rundu piva, pokrčil rameny, když jsem odmítl, a znovu se zhluboka napil. „Jak to, že jsi takovej metodickej?“

„Je to bezpečnější.“

„Bezpečnější.“ Pivo mu zaskočilo, takže se rozkašlal a dal se do smíchu. „A to tě nenapadlo, že si většina lidí určitě nemyslí, že by zrovna leteckej transport a ježdění steeplu bylo dvakrát bezpečný.“

„Takhle jsem to samozřejmě nemyslel.“

„Tak teda jak?“

Potřásl jsem hlavou á žádné vysvětlení nenabídl.

„Povídej mi něco o Yardmanovi,“ vyzval jsem ho.

„Jako co?“

„Jako odkud je… prostě vůbec.“

Simon se přikrčil, mohutná ramena vyklenul nad sklenicí s pivem a našpulil rty.

„Jo. K firmě přišel po válce, když ho pustili z armády. Myslím, že byl předtím seržant u pěchoty, ale podrobnosti nevím, ani jsem se na to nikdy neptal. No nic. Prostě se tady v tomhle podnikání vypracoval od píky. Tenkrát se to samozřejmě ještě nejmenovalo Transport Yardman. Podnik patřil jedný rodině, jmenovali se Mayhewsovi, ale vymřeli… No, synovci, co dědili, neměli zájem, znáš to. Než jsem já nastoupil, tak už to tu Yardman ved. Jak ten podnik získal do vlastnictví, pořádně nevím, když tak o tom uvažuju, ale je chytrej chlap, o tom není pochyb. Vem třeba, jak začal s tou leteckou dopravou. To je celej on. Prosazoval výhody leteckejch transportů koní v době, kdy všechny ostatní agentury ještě jezdily po moři.“

„Přitom má kanceláře v přístavišti,“ poznamenal jsem. „Jo, to bylo kdysi šikovný. Ted už to celkem k ničemu není, protože už se koně neprodávaj na kontitnent na maso.“

„Do toho Yardman taky dělal?“

„Jo, byl přepravní agent,“ přikývl Simon. „Tam dole na druhým konci přístavu je velký skladiště, tam jsme pro ty koně jezdili. Oni je sem naváželi tak tři dny před odjezdem lodi, asi jednou za čtrnáct dní v průměru, řek bych. Teda ne že bych litoval, že už to skončilo. Byla s tím hrozná práce a fůra svinstva a rámusu, a nakonec zisk minimální, říká Yardman.“

„Nevadilo ti, že ty koně vezou na porážku?“

„O nic víc, než když vezou na porážku prasata nebo krávy.“ Dopil pivo. „Taky proč? Všecko živý musí jednou umřít.“ Vesele se zasmál, ukázal na skleničky a zeptal se: „Tak co, ještě jednu?“ Dal si ještě jednu, ale já ne.

„Dozvěděli jste se vůbec něco o tom Petersovi?“ zeptal jsem se. Potřásl hlavou. „Vůbec nic.“

„A co jeho papíry a průkazky?“

„Ty jsou pořád ještě v kanceláři, co já vím.“

„Je to zvláštní, nezdá se ti?“

Pokrčil rameny. „Co můžeme vědět, třeba se potřeboval někde na chvíli schovat, a schoval se holt důkladně.“

„Hledal ho někdo, snažil se ho někdo najít, myslím odtud?“

„Ne. Žádná policie, ani jeden bookmaker, co by mu dlužil, žádná krvežíznivá ženská, nic.“

„Takže jednoduše odjel do Itálie a už se nevrátil.“

„Už to tak vypadá,“ přikývl Simon. „Letěl tehdy s chovnejma klisnama do Milána a měl se vrátit ještě ten den. Ale měli nějaký potíže s motorama nebo co, natáhlo se to, a pilot prej řek, že se pokračovat nedá, protože by to bylo proti předpisům, že pracoval moc hodin nebo co. Tak tam zůstali přes noc, no a ráno se prostě Peters neukázal. Čekali skoro celej den, a nakonec jeli bez něj.“

„To je všechno, co víš?“

„To je všechno,“ kývl. „Prostě jedna ze záhad, co tak život umí přichystat. Proč, co ti dělá hlavu, máš strach, že se Peters zase objeví a ty přijdeš o flek?“

„Skoro.“

„Byl to zvláštní chlap,“ řekl zamyšleně, „trval na svejch právech, věčně se hádal, víš co myslím, tenhle druh, takovej jako bojovnej, ani v zahraničí si vod celníků nenechal nic líbit,“ ušklíbl se. „To se vsadím, že jsou rádi, že ted místo něj lítáš ty.“

„Dovedu si docela dobře představit, že za rok za dva na ně budu stejně protivný.“

„Za rok za dva,“ zatvářil se překvapeně. „Poslyš Henry, je sice krásný, žes vzal Petersův flek jako pro pobavení, ale přece to natrvalo dělat nemůžeš.“

„Ty se domníváš, že by bylo vhodnější, kdybych seděl za pěkným naleštěným psacím stolem u firmy Anglia?“ zeptal jsem se kousavě.

„Jo,“ odpověděl zcela vážně. „To si myslím, samozřejmě.“

Povzdechl jsem si. „Takže dokonce i ty. Já jsem doufal, že aspoň ty pochopíš…“ odmlčel jsem se.

„Pochopím co?“

„Prostě… že to, jaká práce člověku vyhovuje a pro kterou se nejlíp hodí, nemá vůbec nic společného s tím, čím byl jeho otec. Já se prostě nehodím k tomu, abych seděl za psacím stolem. K tomuhle závěru jsem přišel hned první týden u společnosti Anglia, ale vydržel jsem tam, protože jsem předtím doma vyvolal aféru, že trvám na obyčejném místě, a pak se mi nechtělo přiznat, že jsem udělal chybu. Takže jsem se pokoušel sám sebe donutit, aby se mi to líbilo. V každém případě jsem si tam zvykl, ale ted… ted myslím, že už bych ten stereotyp od devíti do pěti prostě nesnesl.“

„Tvýmu otci je už k osmdesátce, co?“ řekl Simon zamyšleně.

Přikývl jsem.

„A to si myslíš, že až umře, že tě nechaj lítat s koňma kolem světa? A jak dlouho si myslíš, že by ti to procházelo, aniž by tě měli za cvoka, za výstředníka? Heled, ať se ti to líbí nebo ne, Henry, von je fakt, že je mnohem snadnější šplhat nahoru než dolů, protože lízt dolů je zatraceně těžký, když si přitom chceš zachovat důstojnost.“

„A ty si zase myslíš, že bych si tu důstojnost zachoval, kdybych seděl ve společnosti Anglia a posílal koně od majitele k majiteli na papíře, zatímco když je od majitele dopravuju letadlem, tak si ji nezachovám? Je to tak?“

Dal se do smíchu. „Přesně.“

„V tom případě se svět zbláznil.“

„Ty romantiku, ale von tě z toho život vyléčí.“ Zadíval se na mě shovívavě přátelsky, dopil pivo a sesunul objemné tělo z barové stoličky jako velká manšestrová améba. „Víš co,“ řekl, „je na čase, abysme si dali další skleničku kousek dál u Saracénský hlavy.“

Příští den odpoledne jsem se v Newbury na pět dostihů díval z tribuny. Jel jsem jen v jednom.

K téhle minimální činnosti jsem nepřistoupil z vlastního rozhodnutí, přinutil mě k ní Jockey Club. Když mi bylo dvacet, postavil mě před obvyklou volbu činných amatérských jezdců: bud“ se musím stát profesionálem, nebo jet v každé jednotlivé sezóně maximálně v padesáti otevřených dostizích. Jinými slovy nesmím podkopávat profesionály, nesmím je připravovat o chleba (jako by žokejové tolik toho chleba snědli).

Ve dvaceti jsem se profesionálem nestal jednak proto, že jsem byl příliš zatížený předsudky, jednak že jsem na to nebyl dostatečně dobrý. Ani později jsem nebyl dost dobrý na to, aby se ze mě stal vrcholný profesionál, ale jako amatér jsem byl už dlouho žádaný. Byl jsem prostě velká ryba v malém rybníce. Když jsem se ted u Yardmana od všemožných předsudků oprostil, připadal jsem si jako osvobozený a litoval jsem, že jsem ve dvaceti neměl víc odvahy. Jezdil jsem překážkové dostihy opravdu rád a kdybych byl profesionál a věnoval se tomu sportu plně, možná že bych se přece jenom dopracoval docela slušného úspěchu. Takhle jsem stál na tribuně v Newbury a trpce si přiznával, že mě sestra přivedla k rozumu příliš pozdě.

Jediný kůň, kterého jsem ten den jel, běžel v dostihu pro amatéry. Na amatérské dostihy neplatilo žádné omezení, takže jsem ve většině účinkoval. Jezdil jsem pravidelně pro celou řadu majitelů, kteří neradi platili honoráře profesionálům, anebo pro takové, kteří si mysleli, že jejich koně mají v amatérském dostihu větší šanci. Taky pro několik majitelů, kterým se skutečně líbilo, jak pracuju.

Všichni věděli velice dobře, že pokud vyhraju, ať už jde o amatérský nebo otevřený dostih, očekávám deset procent z ceny. Prostě se to jaksi všeobecně rozšířilo. Henry Grey jezdí za peníze a ne z lásky. Henry Grey je král všech lžiamatérů. Protože jsem byl mlčenlivý a diskrétní a všichni věděli, že nikde nic zbytečného povídat nebudu, dostával jsem dokonce peněžní odměny i od funkcionářů Jockey Clubu. Upřímně řečeno, udržel jsem si licenci amatéra jen a pouze proto, že můj otec byl earl z Cregganu.

To odpoledne jsem v šatně zjistil, že i když se cítím jinak, nedokážu změnit své zvyky. Kolem mě se ozýval živý hovor a já se ho jako obvykle neúčastnil. Taky ode mne nikdo neočekával opak. Už mě znali. Polovička jezdců považovala moji uzavřenost za arogantní snobství, ostatní prostě nade mnou krčili rameny, jako že „to je celý Henry“. Nikdo se však ke mně nechoval nepřátelsky, a byl jsem to já, kdo se držel stranou. Zvolna jsem se převlékal do dostihového dresu a poslouchal vtipy a zemitý jazyk ostatních. Ať jsem dělal co jsem dělal, nenapadla mě jediná věc, se kterou bych se mohl přidat.

V dostihu jsem zvítězil. Potěšený majitel mě na veřejnosti poplácal po zádech a pozval na skleničku do členského baru, a pak mi méně veřejně, v ústraní předal čtyřicet liber.

Následující den, v neděli, jsem všechny ty peníze utratil.

Nastartoval jsem svého malého heralda ještě za šera, před svítáním, co možná tiše jsem otevřel dveře garáže a vyjel. Maminka pozvala na víkend další údajnou pannu s dobrými vyhlídkami a s nepříliš příjemnými rodiči.

Celou společnost jsem včera poslušně doprovodil na dostihy v Newbury a poradil jim na koho vsadit – na mého koně – a právem jsem cítil, že tím jsem svou povinnost splnil. Taky jsem si řekl, že než se večer vrátím, všichni už snad budou pryč, a budu-li mít štěstí, tak je moje nezdvořilost odradí od dalších zbytečných pokusů.

Po dvou a půl hodinách vytrvalé jízdy na sever jsem se kolem desáté ocitl před nenápadně označenými sloupky jedné branky v Lincolnshiru. Zaparkoval jsem vedle ostatních, vystoupil, protáhl se a zadíval na nebe. Bylo jasné, chladné ráno, perfektní viditelnost. Na nebi ani mráček. Spokojeně jsem se usmál a zvolna došel k řadě nízkých bílých budov. Otevřel jsem skleněné dveře hlavní haly Fenlandského leteckého klubu.

Hala byla prostorná místnost, ze které vedlo několik chodeb a na protilehlé straně dvojité dveře přímo na letištní plochu. Na stěnách visely letecké mapy, předpisy ministerstva letectví, velká mapa nejbližšího okolí, pak různé příkazy a zákazy pro hostující piloty, předpověd počasí připevněná napínáčkem a seznam osob přihlášených do pingpongového turnaje. Na konci místnosti bylo několik malých stolků a obyčejných židlí, kde sedělo několik lidí, na protilehlé straně byl přes celou šíři dlouhý pult, který sloužil všemu. Za ním seděl zívající obtloustlý muž ve vytahaném svetru, asi tak mého věku. V jedné ruce držel šálek silné kávy a cigaretu, druhou se drbal na rameni a lenivě se bavil s výstředním mladíkem v průvodu slečny, na niž chtěl mladík zřejmě udělat dojem.

„Přece vám povídám, kamaráde, že jste nám měl napřed zavolat. Všechny stroje jsou dneska zadaný. Je mi líto, ale nedá se nic dělat. Můžete si počkat, když chcete, kdyby třeba někdo nepřišel…“ Otočil se ke mně. „Brýtro Harry. Tak jak je?“

„Všechno v pořádku. A co vy?“

Ušklíbl se. „Darmo mluvit. Za všechno může Jim.“ Otočil se a zadíval se na veliký rozvrh hodin pokrývající zed za pultem. „Máte dnes kilo novembera. Je vzadu u čerpadel, aspoň myslím. Zase nad pevninou, jo?“

„Ano,“ přikývl jsem.

„No, máte dneska hezkej den.“ Odfajfkoval si čtvereček, na kterém měl napsáno H. Grey, sólo pevnina.

„Skutečně je krásně, líp ani nemůže být.“

Cizí slečna se zeptala rozmrzele: „A co takhle odpoledne?“

„Beznadějný. Všechno zadaný. A taky se brzy stmívá… Ale zejtra bude spousta strojů volnejch.“

Zvolna jsem se vzdálil, vyšel ze dveří na letištní plochu a vydal se k benzinovým čerpadlům. Stálo tam v řadě šest malých jednomotorových letadel, vždy tři a tři, u jednoho z nich vysoký člověk v bílé kombinéze tankoval otvorem na horní ploše levého křídla. Jakmile mě zahlédl, zamával na mě a usmál se.

„Hned po tomhle natankuju tu vaši, Harry. Kluci vám ji extra naladili. Prej byste to sám líp nedokázal.“

„To rád slyším,“ řekl jsem s úsměvem. Připevnil víko nádrže a seskočil.

„Je krásnej den,“ zadíval se k nebi. Už tam kroužila dvě malá letadla a čtyři další se chystala postupně vzlétnout. Stála před kontrolní věží. „Tak co, kam to bude, daleko?“ zeptal se.

„Do Skotska.“

„Ale to se ulejváte.“ Hodil hadicí a táhl ji k vedlejšímu letadlu. „To máte moc lehkou navigaci. Stačí letět na západ a pak rovnou podle dálnice A 1.“

„Jenže já mířím do Islay,“ usmál jsem se. „Takže podle silnice nepoletím. To vám slibuju.“

„Jó do Islay, to je něco jinýho.“

„Přistanu tam, naobědvám se a přivezu vám potom trochu vřesu.“

„Jak je to daleko?“

„Přibližně sedmdesát námořních mil.“

„Tak to se budete vracet za tmy,“ prohlásil oznamovacím způsobem. Otevře] uzávěr nádrže kilo novembera a natankoval.

„Já vím, budu se vracet za tmy.“

Provedl jsem běžnou kontrolu stroje, došel si do vozu pro prošívanou bundu a pro mapy, vyplnil letový plán, spojil se s věží, jestli se můžu pnpravit, jestli mám volno, a za malou chvíli už jsem byl u nebe a na cestě. Vzduch je zvláštní, člověk si myslí, že vlastně není, když není vidět. A co člověk nevidí, neexistuje. Přitom je vzduch jakoby hmatatelný. Klade odpor, je elastický, a čím víc se do něj dobýváte, tím větší odpor klade. Vzduch má proudy silnější než proudy v moři a turbulence, vedle kterých jsou Scylla a Charybda bouře v kaluži vody.

Když jsem začal lítat, tak jsem se snažil nějak tu neviditelnost vzduchu odmyslet a představovat si, že letadlo je cosi jako ponorka. V ponorce i v letadle člověk stoupá a klesá, chýlí se ke straně v prostředí, které nevidí, ale které velice výrazně pociťuje. Taky jsem přemýšlel o tom, že kdyby lidské oko mělo jiné schopnosti, dokázalo by třeba spatřit směs kyslíku a dusíku, kterou dýcháme, stejně jako dokáže zaregistrovat směs kyslíku a vodíku, kterou se myjeme. Pak jsem si prostě na odpor, jaký neviditelný vzduch klade, zvykl, byl to živel, který mi připadal samozřejmý. Už jsem o něm neuvažoval.

Den, kdy jsem se vydal do Islay, byl skutečně hezký. Měl jsem už nalítáno tolik hodin, že zacházet s malým šikovným letadlem pro mě bylo stejně samozřejmé jako řídit vůz. Počasí bylo skvělé, cestu jsem měl dobře nastudovanou a dobře vyznačenou na mapě ležící na sedadle pro pasažéra, takže jsení se skutečně mohl z letu naplno těšit. A taky jsem se těšil, protože jsem rád sám. A daleko nejraději jsem sám v malém hlučném stroji s dvaceti pěti tisíci otáčkami za minutu, čtyři tisíce pět set stop nad mořem, letícím rychlostí sto deset mil za hodinu, kursem tři sta třináct stupňů, směr severozápad, na cestě k moři a skotským ostrovům. Našel jsem Islay bez obtíží a naladil stanici na frekvenci letiště Port Ellen.

Řekl jsem: „Věž Port Ellen, věž Port Ellen, tady golf alfa romeo kilo november, slyšíte mě?“

V rádiu se s praskáním ozval skotský hlas: „Volám golf kilo november, dobré odpoledne, mluvte.“

„Kilo november nalétává z jihovýchodu asi patnáct mil, žádám o instrukce, přepínám.“

„Kilo november má volno na ranveji 04 QFE; devět set devadesát osm milibarů, přízemní vítr nula šedesát, deset uzlů, ozvěte se, až budete na dohled.“

Nalétával jsem podle instrukcí, zakroužil kolem malého leltiště, stáhl motor, otočil se do větru, snesl se dolů, dosedl a dojel ke kontrolní věži, abych se tam ohlásil.

Najedl jsem se ve snack baru a šel se projít k moři. Dýchal jsem měkký vlahý vzduch Atlantiku a dočista jsem zapomněl natrhat slíbený vřes. Ostrov dřímal ve slunci, všude zavřeno, protože byla neděle. Bylo tam ticho, osamění, člověk se uklidnil. Balzám na duši, pokud tam strávíte tři hodiny, zničující, jestliže tam musíte trávit život.

Než jsem se vydal na zpáteční cestu, zlaté světlo už ze dne vymizelo. Letěl jsem spokojeně šerem až do úplné tmy, řídil se podle kompasu a taky si ověřoval směr podle tvarů vysílaček se světly, jak jsem je míjel. Krátce jsem přistál v Carlislu, abych natankoval, a bez zvláštních příhod jsem se vrátil do Lincolnshiru. Hladce a trochu s lítostí jsem přistál na důvěrně známém letišti. Jako obvykle byla klubovní místnost vedle hlavní haly plná pilotů amatérů mého typu, a všichni se bavili o tom, jaké je dostat se do vývrtky a co s tím, o lopingu, a jak málem ztratili vztlak. Propletl jsem se davem k baru a dal si whisky s vodou. Chutnala příjemně a suše, připomínala mi Skotsko. Když jsem se pootočil, vidím, že stojím přímo vedle recepčního. Bavil se s nějakým zrzavým klukem. Zahlédl mě a řekl mu: „No tak vidíš, tady máš zrovna někoho, s kým by sis měl promluvit. Náš Harry toho sice moc nenapovídá, al
e na to nedej… Pokud jde o lítání, tak by většinu z těch tady strčil do kapsy.“ Ukázal rukou na zaplněnou místnost. „Jen si s Harrym promluv, začínal před třema nebo čtyřma rakama úplně stejně jako ty, taky vůbec nic neuměl.“

„Jsou to čtyři roky,“ poznamenal jsem.

„Tak vidíš, čtyři roky, a už má konečně licenci a nalítal toho tolik, že toho je plná kniha a motor dovede rozebrat jako profík.“

„To by snad stačilo,“ přerušil jsem ho mírně. Mladík se stejně tvářil celkem lhostejně. Asi nechápal, co si z toho proslovu vybrat. „Myslím, že jde hlavně o to, že když už člověk začne, jde nahoru,“ řekl jsem. „Prostě stupeň po stupni.“

„Já dnes měl první lekci,“ řekl mladík tiše, a pak mi minutu po minutě vyprávěl, co prožil. Trvalo do čtvrt hodiny. Snědl jsem dva mohutné sendviče se šunkou, zatímco on se mi svěřoval, a dopil jsem whisky. Nezazlíval jsem mu tu sdílnost, stejně jsem ho poslouchal jenom napůl. Pokud se člověku první let líbí, pokud ho těší, je ztracený. Lítání propadne. A to se tomu mládenci stalo. Mně se to taky stalo, když jsem jednoho krásného dne projížděl kolem bran letiště, pak se otočil, vešel dovnitř, ze zvědavosti řekl, že bych se docela rád proletěl malým letadýlkem jenom pro tu zkušenost.

Tehdy jsem byl navštívit umírající pratetu a vracel jsem se od ní v depresi.

„Zajisté že můžete letět, pane… ?“

„Grey,“ řekl jsem.

„Poletí s vámi náš intruktor,“ řekli lidé z letiště. A instruktor, který netušil, že jsem se jenom chtěl proletět jako pasažér, že jsem myslel, že pořádají vyhlídkové lety, mě s naprostou samozřejmostí začal učit lítat. Zůstal jsem tam tehdy celý den a utratil za lekci celotýdenní plat. Příští sobotu jsem tam jel zas. Skoro všechny víkendy a skoro všechny peníze jsem od té doby trávil a utrácel stejně.

Zrzavý mladík zmlkl, když se mezi něj a mne vetřel statný pán v tvídovém obleku a s omluvou se ke mně obrátil. „Harry, já tady na vás čekám.“

„Chcete si dát skleničku?“

„Jo… dobře, za minutku.“ Jmenoval se Tom Wells a vlastně přímo na letišti provozoval malou charterovou firmu. V neděli, když se nelítalo za prací, půjčoval své stroje klubu. Právě jedním z jeho letadel jsem byl předtím v Islay.

„Co je, provedl jsem něco?“ zeptal jsem se.

„Jestli jste něco provedl? Co byste prosím vás prováděl, ne, jsem trochu v průšvihu a myslel jsem si, že byste mně mohl vypomoct.“

„Pokud můžu, tak samozřejmě rád.“

„Na příští víkend jsem si toho nabral moc a bude mi chybět jeden pilot. Vzal byste jeden let na neděli?“

„Jistě,“ přikývl jsem, už jsem mu takhle vypomohl několikrát.

Zasmál se.

„Vy toho nikdy moc nenamluvíte, Harry, no nic, moc děkuju, kdy mám zavolat, abych vám řekl podrobnosti?“

Zaváhal jsem. „Myslím, že bude lepší, když zavolám já vás, jako jindy.“

„Tak teda zavolejte v sobotu ráno.“

„Dobře.“

Dali jsme si spolu skleničku. Naříkal si na nedostatek pilotů a jak je drahé vycvičit mladého člověka vlastním nákladem, že to stojí nejmíň tři tisíce liber, pokud člověk chce, aby z mladíka byl pilot pro vícemotorová letadla, a že si to vlastně můžou dovolit jenom aerolinky. Ty mají pro svoje budoucí piloty vlastní kursy. Až prý vymře generace, co se naučila lítat u letectva za války, tak menší charterové firmy budou mít velké starosti, kde vezmou letce.

Potom konečně řekl to, k čemu se zřejmě od začátku hotovil. „Víte, vy jste taková zvláštnost, máte komerční licenci a všecko, co je zapotřebí, a přitom to nepoužíváte. Proč ne? Proč se nevykašlete na to vaše nudný úřednický místo a nejdete pracovat ke mně?“

Dlouze, velmi dlouze jsem se na něho zadíval. Bylo to velké pokušení. Ale kromě jiných nevýhod by to znamenalo, že bych musel nechat ježdění steeplu, a to se mi ještě nechtělo. Potřásl jsem zvolna hlavou a řekl, že ještě nějaký ten rok počkám.

Cestou domů jsem se tiše bavil ironií celé situace. Tom Wells netušil, jaké úřednické místo mám, jen věděl, že pracuju v kanceláři. Taky jsem mu neřekl, že už vlastně v té kanceláři nejsem, a nehodlal jsem mu to vykládat. Netušil, odkud jsem, nevěděl vůbec nic o mém životě, znal mě jenom z letiště. Na letišti o mně nikdo nic nevěděl. Pro všechny jsem byl prostě Harry, který se objevuje vždy v neděli, lítá, když na to má, a když ne, tak pracuje na strojích v hangáru. Tom Wells to místo nabídl mně, mně osobně, což bylo něco jiného než u Yardmana, který mě vzal kvůli otci. A proto mě Tom tak potěšil. Když mně někdo něco nabízel, jen vzácně se stalo, abych měl jistotu, že se za tou nabídkou neskrýval žádný vedlejší zájem. Kdybych to místo přijal, velice záhy bych ztratil anonymitu, které jsem se do té doby na letišti těšil, a čelil bych stejným problémům jako jinde. Ostatně se mohlo stát, že by Tom Wells svou nabídku stáhl a já bych pak neměl kde se o víkendech skrývat.

Členové naší rodiny netušili, že lítám. Už po tom prvním dnu jsem jim neřekl, že jsem s tím začal, protože než jsem dojel domů, prateta zemřela, a já se nějak styděl říct, že jsem se bavil, zatímco umírala. Později jsem to neřekl, protože jsem se právem bál, že by si dělali starosti a snažili by se mi v lítání zabránit. Pak jsem si postupně uvědomil, jaká je to vlastně úleva žít dva životy, a zcela záměrně jsem oba ty životy odděloval. Bylo to snadné, protože jsem od přírody nemluvný. Když se mě zeptali, kde jsem byl v neděli, jednoduše jsem neodpověděl, a knížky a mapy, logaritmická pravítka a různé jiné pomůcky jsem si v ložnici pečlivě zamykal. Tím to končilo.

3

Den po výletu na Islay jsem se poprvé setkal s Billym. S Conkerem a Timmiem, když se vyrovnali s pocitem křivdy a s tím, že jsem je přeskočil, jsem nastolil příměří. Během letů si ti dva čile povídali, samozřejmě spolu, se mnou ne. Ale za to jsem si samozřejmě jako vždycky mohl sám. Postupně jsem dospěl aspoň tak daleko, že jsme se s naprostou samozřejmostí dělili nejen o práci, ale taky o sendviče a čokoládu.

Billy mi dal okamžitě najevo, že s ním to bude jiné. Pro Billyho třídní boj představoval krvavé kolbiště, na kterém působil jako neúprosný a neúnavný bojovník. Pět vteřin poté, co jsme se poprvé setkali, si už na mě brousil drápy.

Bylo to na cambridgeském letišti v pět hodin ráno. Měli jsme doprovázet dvě skupiny nedávno prodaných dostihových koní z Newmarketu do Chantilly u Paříže a čekal nás perný den s vykládáním a nakládáním.

Zamykal jsem právě na parkovišti auto a uvažoval, jak rychle to s Conkerem a Timmiem zvládneme, když vtom najel vedle mého vozu Yardmanův tmavý jaguár. Ve voze seděli ještě další dva muži, vzadu nějaký velký statný člověk, vpředu Billy.

Yardman vystoupil z vozu, zíval, protahoval se, zadíval se na nebe a pak se konečně otočil ke mně.

„Dobré jitro, chlapče,“ řekl bodře. „Je pěkný den na lítání.“

„Velmi,“ přikývl jsem. Překvapilo mě, že přijel. Neměl ve zvyku brzy vstávat a mávat na rozloučenou. Když byly nějaké potíže s papíry, dostavoval se na letiště Simon Searle, ale Yardman nikdy. Nicméně tentokrát tu byl, v tmavém, příliš velkém obleku na hubeném těle. Chladný ranní vzduch mu nijak nesvědčil, na napjaté nepěkné kůži měl nelichotivé stíny. Brýle v tmavých obroučkách skrývaly neproniknutelné zapadlé oči. Byl jsem v jeho službách už měsíc, vídal jsem ho v budově v přístavu tak dvakrát až třikrát do týdne, kdykoli jsem si šel pro pokyny nebo odevzdávat zprávu či pro výplatu, a věděl jsem o něm stejně málo jako poprvé. Svým způsobem kolem sebe postavil zed podobně jako já.

Zíval a sdělil mi, že Timmie a Conker nepřijdou, že mají na několik dní volno. Prý ale přivezl dva jiné muže, kteří ochotně v podobné situaci zaskakují, a on si je jistý, že společně odvedeme dobrou práci. Vysvětlil mi, že je dovezl osobně, protože v pět hodin ráno jaksi veřejná doprava lidem neumožňuje, aby se dostavili na cambridgeské letiště.

Zatímco hovořil, cestující z předního sedadla vystoupil.

„Bill Watkins,“ představil nás Yardman nedbale a kývl na nás.

„Dobrý jitro, lorde Greyi,“ řekl Billy. Asi devetanáctiletý, štíhlý, s kulatýma modrýma očima.

„Jmenuju se Henry,“ řekl jsem automaticky. Jiné oslovování při mé práci bylo neúnosné, a stejně mi to takhle bylo milejší.

Billy se na mě zadíval doširoka rozevřenýma očima, vyzývavě a nepřístupně. Když promluvil, odsekával tvrdě slova.

„Dobrý… jitro… lorde… Greyi.“

„V tom případě dobré jitro, pane Watkinsi.“

Krátce zatékal očima a pak se zase na mě upřeně díval. Pokud očekával, že se pokusím si ho koupit, byl na velkém omylu. Yardman dobře zaregistroval bleskově vznikající nepřátelství. Zlobilo ho to.

„Varoval jsem vás, Billy,“ řekl rychle, ale hned se zarazil. „Doufám chlapče, že nedopustíte,“ obrátil se ke mně chlácholivě, „aby jakékoliv osobní… tedy možné neshody nebo nesoulad jakkoli narušily hladký průběh přepravy vašeho drahocenného nákladu.“

„Ne,“ přikývl jsem.

Usmál se, až mu bylo vidět zasedlé zuby až ke stoličkám. Na první pohled byly umělé a mě napadlo, proč nevydá peníze za lepší, přirozeněji vypadající zuby, když si může dovolit tak drahý vůz. Bylo by mu to prospělo, tak jako tak nevypadal přitažlivě.

„Dobře tedy,“ řek] spokojeně. „Tak se do toho dáme.“ Zatím pracně vystoupil i třetí muž. Pracně proto, že nesl takové břicho, že by na ně byla hrdá těhotná s dvojčaty. Měl na sobě volný hnědý overal, jaký nosí skladníci, pod ním bylo vidět červené šle, kostkovanou košili a obyčejné tmavé pracovní kalhoty. Byl asi padesátiletý, plešatý, vypadal unaveně, neoholený a mrzutý, a do očí se mi nepodíval ani tehdy, ani nikdy později.

No nazdar, to je prima posádka, řekl jsem si rezignovaně a prohlížel si střídavě toho druhého a Billyho. Tak, a máme před sebou den, kdy jé nutné, abychom si počínali rychle a šikovně. Později se ukázalo, že břicháč je ještě míň upotřebitelný, než se zdálo na první pohled, a ke koním se choval s hrubostí, jaká pramení ze strachu. Yardman mu svěřil nakládání koní z dopravních boxů po rampě pokryté rohožemi až do letadla, my s Billym jsme je uvnitř umísťovali a přivazovali.

John, jak mu Yardman říkal, byl budto příliš tlustý, nebo se koní příliš bál a nechtěl, aby mu šlapali na nohy, takže po rampě nechodil po jejich boku, ale couval po ní a táhl koně za sebou s hlavou dopředu, což pro ně nebylo příjemné. Není proto divu, že se koně jeden po druhém zaberanili a odmítali se hnout. Yardman se tedy přidal ke koním zezadu, křičel na ně, mával vidlemi a občas do nich strčil. Výsledkem toho všeho byl strach, vyděšená zvířata ve stavu naprosto nevhodném pro leteckou přepravu.

Poté co tři z koní konečně došli do letadla celí zpocení, s vytřeštěnýma očima, tančící, nervózní a vyhazující, jsem sešel dolů na rampu, abych vznesl protest.

„Ať John pomůže Billymu,“ řekl jsem Yardmanovi, „já budu vodit koně. Předpokládám, že nechcete, aby k novým majitelům dorazili takhle vyvedení z míry. To už by pak služby vaší firmy noví majitelé nechtěli. Pokud tedy vůbec doletíme a koně cestou letadlo nerozkopou na cucky.“

Yardman velmi dobře věděl, že v dějinách letecké dopravy plnokrevníků se taková věc skutečně jednou nebo dvakrát přihodila. Vždy tu je riziko, že se kůň v letadle nadobro splaší, i za těch nejpříznivějších okolností. Vzletět s letadlem plným podrážděných, vyplašených plnokrevníků však je přímo sebevražda. Chvíli váhal, pak přikývl. „Dobře. Tak se vystřídejte.“

Nakládání pokračovalo hladčeji, ale rychleji ne. John byl i při umísťování koní stejně neupotřebitelný jako při jejich převádění.

V letadle se musí náklad rozmístit ještě pečlivěji než na lodi. Jestliže není letadlo správně vyvážené, vůbec nevzletí, jen prostě dojede nejvyšší rychlostí na konec ranveje a tam se rozbije na hromadu plechu. Jestliže se náklad při vzletu posune, nakloní se letadlo, jako se naklání lod, ale letadlo není čas srovnat, ani v něm nejsou po ruce záchranné čluny jako životní pojistka. Z hlediska vyvážení bylo třeba koně umístit ve středu letadla, kde ve vlastním zájmu a taky v zájmu rovnováhy stroje museli stát hlavou k přídi. To znamenalo, že ve středně velkém letadle, jaká Yardman většinou používá, musely stát čtyři a čtyři páry koní za sebou. Z hlediska těžiště bylo taky třeba, aby se koně mnoho nepohybovali, aby se k nim mohlo, aby je člověk mohl přidržet u hlavy a tišit je při startu a přistání. Proto byl každý pár koní ve zvláštním boxu, které v centru letadla tvořily čtyři malé ostrůvky,
mezi nimiž byly úzké chodbičky. Projít se dalo i po obou stranách boxů, aby bylo snadné dojít k hlavám každého z koní a postarat se o ně.

Koně stáli na rašelině ve velkých plochých plechových obdélnících připevněných k podlaze. Boxy se sestavovaly ze silných dřevěných panelů, teprve když už koně byli na místě, kolem nich. Nejdřív bylo třeba postavit přední stěnu, pak boční, pak se tam tedy koně zavedli a uvázali, připevnila se zadní stěna a pak se všechny čtyři strany zpevnily, svázaly železnými tyčemi. Tyče spojovaly na koncích závlačky. Celkem byly na každé straně tři tyče. Jedna před horním okrajem přepážky, jedna uprostřed a jedna dole. Aby se stěny nemohly zřítit dovnitř boxu, po stranách je k podlaze poutaly řetězy podobně jako provazy stan. Po skončeném nakládání koní a dokončení stavby boxů výsledek připomínal čtyři velikánské dopravní bedny zakotvené řetězy, a nahoře z nich koukaly jenom hlavy a zadky koní.

Sestavit box nebylo obtížné, ale muselo se to vždycky dělat velice pečlivě a pozorně, nebylo možné riskovat, že by se box za letu rozpadl. John nebyl ani pečlivý, ani pozorný. Kromě toho byl nevídaně nešikovný, nedokázal ani zakotvit, ani napnout řetězy, z ruky mu vypadly dvě závlačky, které pak nemohl najít. Museli jsme místo nich použít kus drátu, ale věděli jsme dobře, že kdyby příslušný kůň byl bujnější a trochu silněji kopal, drát by asi nevydržel. Skončilo to tak, že jsme s Billym stavěli boxy sami a John stál vedle, tvářil se zarputile a díval se na nás. Billy se samozřejmě postaral o to, abych svůj díl práce neměl snadný.

Trvalo nám to hodně dlouho, ale zato se mezitím ti tři vyděšení koně uklidnili, ještě než pilot nastoupil a nastartoval. Když jsem pak zavíral velké dvojité dveře, kterými jsme koně přivedli, ještě jsem na letištní ploše zahlédl Yardmana. V proudu vzduchu hnaném vrtulemi mu sporé vlasy vlály ve větru a tvořily kolem pleši věnec, připomínající chobotnici. Světlo se mu stříbřitě odráželo v brýlích. Zdvihl ruku, aniž pohnul loktem, a zamával nám tím neobvyklým pohybem na rozloučenou. Já jsem taky zamával, pak jsem dveře dovřel a zabezpečil. Letadlo se dalo do pohybu.

Jako obvykle byli v letadle tři členové posádky. Kapitán, druhý pilot a mechanik. Jako při všech ostatních letech do té doby bylo na mechanikovi, aby vařil kávu. Taky jsme ho občas využili, aby nám pomohl držet koně u hlavy při startu. Tentokrát byl mechanik šikovný a počínal si s větší samozřejmostí než John.

Let byl poměrně krátký a vál příznivý vítr, ale my stejně přistáli ve Francii s hodinovým zpožděním. Jakmile jsme dorolovali, pozemní letištní personál přistavil rampu a já zevnitř otevřel nákladové dveře. Jako první vstoupili do letadla tři komisní, bezúsměvní celníci. Pečlivě porovnávali svoje seznamy koní s našimi a se zvířaty. V dokumentaci byla u každého koně zapsaná běžná charakteristika exteriéru a barva. Celníci kontrolovali velmi důsledně každou hvězdu a ponožku, aby náhodou někdo nepodstrčil méně kvalitního koně za lepšího. Ukázalo se, že celní odbavení ve Francii je obecně podstatně důkladnější a přísnější než jinde.

Hlavní celník konečně dospěl k názoru, že tentokrát se žádného podvodu nedopouštíme, zdvořile mi vrátil dokumentaci a prohlásil, že můžeme začít vykládat.

Na místo se dostavily čtyři dopravní boxy z francouzských dostihových stájí, aby odvezly naše svěřence. Řidiči zvyklí na dlouhé čekání stáli v malé skupince a šťourali se v zubech. Sešel jsem k nim po rampě a řekl jim, v jakém pořadí hodláme koně vykládat. Moje francouzština, v mnoha jiných oblastech dosti chudá, koňský žargon zvládala slušně, dostihový a chovatelský dokonce výborně. U firmy Ang-lia jsem měl hodně co dělat s francouzskými koňmi a po šestileté práci jsem se vyznal ve francouzské Plemenné stejně jako v britské.

Řidiči přikývli, odplivli si a posléze předjeli s dopravními boxy ve správném pořadí. První kůň, kterého jsme vyložili – mimochodem poslední, kterého jsme naložili v Cambridgi – byla nenápadná hnedka. Do dopravního boxu ji odvedl sám řidič. Převzal ji ode mne se zručnou samozřejmostí, přátelsky ji poplácal po zadku a než jsem stačil vyvést dalšího koně, už měl hnědku naloženou a odjížděl.

Ostatní řidiči s sebou přivezli jednoho nebo dva stájníky, což bylo obvyklé, protože přijeli pro víc koní. Billy převzal vyvádění koní po rampě a já mezitím s Johnem demontoval boxy. Tedy lépe řečeno demontoval jsem je sám. Johnovi padaly železné tyče z ruky, zakopával o kotevní řetězy, zaplétal se do nich prsty a protože měl tak veliké břicho, nedokázal se pro nic shýbnout. Měl jsem vztek a nemohl pochopit, proč ho vůbec Yardman zaměstnává.

Správně jsme měli na zpáteční cestu nabrat čtyři koně, jenomže než jsme skončili s vykládáním, ani jeden z nich se neukázal. Cekali jsme půl hodiny a nic. Zašel jsem pak do budovy letiště a zatelefonoval jednomu z příslušných trenérů. Řekl mi že ano, samozřejmě posílá ten den dva koně, a sice dva čtyřleté překážkáře, které prodal do anglických stájí, ale prý je má dopravit na letiště až na třetí hodinu. Patnáct nula nula, prý to tak je na zprávě od firmy Yardman jasně napsané. Zavolal jsem druhému trenérovi, a ten mi sdělil tentýž údaj. Na třetího trenéra jsem neměl číslo, ale předpokládal jsem, že nepochybně dostal stejnou zprávu. Bud Simon anebo sekretářka omylem místo nuly napsali na všechna tři oznámení pětku. Byla to samozřejmě otrava, protože to znamenalo, že musíme koně vézt do Anglie při druhém letu a budeme je doma vykládat, až budeme nejvíc utahaní.

Tím však ještě zdaleka nekončily potíže onoho dne. Jak se vracím k letadlu, vidím, že se Billy s Johnem o něco zuřivě hádají. Než jsem k nim došel a než jsem zaslechl, o čem je spor, přestali. John se otočil zády a mrzutě kopal do rampy. Billy se na mě zpupně, pohrdlivě podíval.

„O co jde?“ zeptal jsem se.

Billy našpulil rty a zatvářil se, jako že mi do toho nic není. Po chvilkovém váhání přece jenom odpověděl.

„Bolí ho hlava,“ ukázal na Johna. „Prej z toho rámusu.“

Tak ho tedy bolí hlava! Bolení hlavy však nezpůsobuje tak neuvěřitelnou nešikovnost, nevrlost, podivné chování a hádku s Billym. Ba ani to nevysvětluje, uvědomil jsem si najednou, proč se mnou za celou cestu John nepromluvil jediné slovo. Ale nemělo smysl se Billyho ptát znovu, stejně by mi neodpověděl po pravdě. Pokrčil jsem tedy rameny a dál se nebavil.

„Nastupujeme,“ řekl jsem. „Poletíme zpátky s prázdnou. Došlo k nějakému zmatku, takže ty francouzské koně vezmeme při příštím letu.“

„…“ řekl Billy suše. Použil slovo tak hrubé, až mě zarazilo. Jaké výrazy asi používá, když je opravdu dopálený!

„No dobře,“ kývl jsem, „ale ted už raději neztrácejme čas.“

John neochotně a mrzutě vyšel po rampě do letadla, Billy chvíli po něm. Sám jsem taky mezi Billym a sebou zanechal dostatečně velký odstup. Ten odstup, pomyslel jsem si trpce, je přímo symbolický.

Letišní personál odstavil rampu, posádka letadla se vrátila od kávy a my se vydali zpátky do Cambridge. Seděli jsme každý na jednom balíku sena a ani jsme se jeden na druhého nepodívali. John měl lokty na kolenou a hlavu v dlaních, Billy se nepřítomným pohledem díval ven na oblohu posetou mraky.

Když byly všechny boxy složené naplocho a připevněné k plechovým podložkám, trup letadla se náhle zdál mnohem větší a zel prázdnotou. Všechno se v něm rozléhalo, hluk byl hlasitější a já přece jen trošku Johna pro tu bolavou hlavu litoval. Letadlo charterové společnosti bylo uzpůsobené tak, že mohlo sloužit jakýmkoliv účelům. Bylo tam zařízení na ukotvení sedadel pro cestující stejně jako na upevnění beden se zvířaty, na jednu cestu tedy letadlo klidně mohlo nabrat šedesát turistů směřujících na autobusovou dovolenou v Evropě, a zpátky mohlo vézt třeba prasata nebo dobytek. Stačilo připevnit nebo vyndat sedadla a vynést smetí, ať už to byl hnůj jako na statku, anebo brčka a zmačkané škatulky od cigaret.

Hnůj se nesměl vynášet na cizí půdě, musel se pečlivě namést na hromádku, shromáždit, dát do kontejneru a odvézt zpátky do Anglie, jak káží karanténní předpisy. V tu chvíli mě napadlo, že je vlastně zvláštní, že ty plechové podložky s rašelinou nikdy nepáchnou. Dokonce ani ne v prázdném letadle, kde už možný pach rašeliny nezastírá pach živých koní. V letadle nebyl uměle udržovaný tlak, proudil tam normální vzduch, ale stejně bylo zajímavé, že to tam bylo cítit míň než ve stájích, i v horkém klimatickém pásmu.

První člověk, který v Cambridgi nastoupil do letadla, byl veselý, poměrně málo zaměstnaný dovozní úředník bez čepice, který předpokládal, že vezeme koně. Sotva byly u pilotní kabiny přistavené schůdky, už tam vylezl, něco vesele nezdvořilého sdělil pilotovi a pak prošel kolem bufetu do hlavní části trupu.

„Co jste s nima udělal?“ zeptal se, když viděl, jak je tam pusto a prázdno. „To jste je shodil do Kanálu?“

Vysvětlil jsem situaci.

„Do prkýnka,“ ulevil si. „A já chtěl jít dnes brzy domů. No nic, koupili jste si něco ve Francii?“

John neodpověděl a já potřásl hlavou. Billy řekl útočně: „Dyť nám sakra nedopřál ani minutu, dyť jsme se vůbec nedostali z letadla do pr…“

Celník v modré uniformě se na mě koutkem oka pobaveně zadíval. Pochopil jsem, že už asi Billyho zná.

„No dobrý, tak se uvidíme odpoledne.“

Otevřel velké dvojité nakládací dveře a zamával na lidi venku, kteří už chystali rampu. Jakmile byla rampa na místě, odběhl po ní a pak přes plochu k budově letiště. V tu chvíli jsme vlastně dohonili časový plán, protože jsme nemuseli vykládat, když jsme ve Francii nenaloži-li. John, Billy a já jsme se tedy taky vydali k letištní budově na oběd. Když jsem se usadil u stolku, Billy a John si vyzývavě sedli k jinému, a to tak daleko, jak jen to šlo. Pokud si ovšem Billy myslel, že mě tím zarmoutí, velmi se mýlil. Dost se mi ulevilo, že jsem sám, nepřipadal jsem si zavržený.

V jednu hodinu dorazily další dopravní boxy s druhou várkou koní a my znovu začali nakládat. Tentokrát jsem přiměl stájníka, který s nimi přijel, aby je do letadla zavedl. S Billym jsme stavěli boxy. Říhající John se nám jen darmo pletl do cesty.

Když jsem skončil s prací, odešel jsem do budovy letiště, překontroloval s celníkem průvodní dokumentaci a přemluvil pilota, ať se rozloučí se čtvrtým šálkem kávy. Znovu jsme se vznesli do jasného zimního nebe a nad šedivé moře a znovu přistáli ve Francii. Stejný francouzský celník jako předtím přišel na palubu, pečlivě všechny koně zkontroloval a opět je zdvořile propustil. Otevřeli jsme boxy, vyvedli koně, sledovali, jak je Francouzi nakládají do dopravních boxů a jak odjíždějí.

Tentokrát dovezli francouzské hurdlery včas, takže jsme je okamžitě začali nakládat. Byli jenom čtyři, stačilo postavit dva boxy, což v tu chvíli na mě bylo víc než dost. John přispěl ke společnému dílu před posledním úsekem jediným: naplnil sítě na seno a zavěsil je, aby koně měli co žrát cestou domů. I tenhle úkon provedl pomalu a nemotorně.

Když koně konečně stáli v boxech a začali se krmit, odešli jsme do letištní budovy. Billy s Johnem šli napřed a povídali si, já za nimi. Pochytil jsem jediné slovo, „pivo“.

Nastalo zdržení s dokumentací v jedné kanceláři. Při exportu dostihových koní jsem se brzy naučil počítat s takzvaným technickým zdržením. Pokud cesta proběhla bez jakéhokoli zadrhnutí, bylo to požehnání. Když jsme někdy letěli s dvaceti koňmi na palubě, stávalo se, že kvůli jednomu z nich musel celý náklad hodiny čekat. Taky se stalo, že to třeba nemělo nic společného s koňmi, třeba šlo o to, že příslušná firma dlužila na letištních poplatcích z minulosti za jiné letadlo a jiný let. V takovém případě letiště odmítlo povolit letadlu odlet, dokud dluh nevyrovná. Někdy takové dohadování bylo tolik nesmyslné a zdlouhavé, že by člověk lezl po zdi. Už jsem se vycvičil nenechat se vyprovokovat, byť všichni ostatní už propadali hysterii a mně můj klid vyčítali. Kipling by na mě byl hrdý.

Tentokrát to tedy byla nesrovnalost v pojistce. S tím jsem samozřejmě nemohl nic dělat, protože se to týkalo majitele jednoho z koní. Soudil se ve věci dopravní nehody, při které byl kůň nepatrně zraněn. Pojišťovna si nepřála, aby kůň opustil Francii. Samozřejmě jsem namítl, že si vzpomněli trochu pozdě, že kůň už je prodaný. Taky jsem se ptal, jestli pojišťovna vůbec má právo transport koně zarazit. Nikdo si tím nebyl jistý, takže nastalo veliké telefonování.

Měl jsem dost vztek, protože kůň, o kterého se jednalo, stál v jednom z předních boxů a kdybychom ho museli vyložit, museli bychom nejdřív vy montovat zadní box a vyvést koně ze zadních boxů, abychom se dostali k přednímu. Pak bychom je museli znovu zavádět. S přihlédnutím k tomu, že Billy a John mezitím bohatě nasávali pivo, na což měli spoustu času, asi by to celé byl dost obtížný manévr. Stájníci příslušných koní totiž už dávno odjeli se svými dopravními boxy domů. Přitom každý z hurdlerů měl hodnotu tisíců liber. Zasmušile jsem uvažoval, komu bych vůbec svěřil koně, aby je přidržel na letištní ploše, aniž bych se musel bát, že je pustí.

Vyhledal mě pilot a oznámil mi, že pokud neodletíme v nejbližších chvílích, tak tam budeme muset zůstat přes noc, protože po šesté hodině už letět nesmí. Prý musíme být zpátky v Cambridgi v šest, anebo vůbec nevyletíme.

Předal jsem tu informaci dohadujícím se úředníkům. Moc to nepomohlo, jenom po francouzsku krčili rameny. Pilot nadával a řekl mi, že do šestnácti čtyřiceti bude sedět u kafe, ale pak že už letí do Paříže. Pak prý ať si seženu jiného pilota, protože on už překročí normu, maximum povolených hodin, pak musí čtyřicet osm hodin odpočívat.

Zasmušile jsem se zadíval z okna přes letištní plochu k osamělému letadlu s naším drahocenným nákladem a pomyslel si, že tohle je přesně situace, bez které bych se klidně obešel. Pokud budeme muset zůstat ve Francii přes noc, budu já muset spát s koňmi. Co den, to nová rozkošná zkušenost, napadlo mě pobaveně. Dejte se k firmě Yardman a uvidíte svět se vším nepohodlím, na jaké byste ve snu nepřipadli.

V posledních minutách se pojišťovna ustrnula. Kůň prý může letět. Sbalil jsem papíry, děkoval horem dolem, utíkal pro pilota a našel Billyho za velikou orosenou sklenicí piva. Bylo jasné, že sklenice není první.

„Sežeňte Johna,“ řekl jsem krátce. „Do deseti minut musíme odstartovat.“

„Sežeňte si ho sám,“ ušklíbl se, „esli se vám to podaří.“

„Kde je?“

„Na cestě do Paříže.“ Znovu se napil. „Má tam nějakou štětku, prej se vrátí zejtra normální linkou. S tím nic nenaděláte. To je prostě hotový.“

Pokud jde o práci, bylo celkem lhostejné, jestli s námi John je nebo není. Bylo mi upřímně jedno, že si zpáteční cestu bude platit sám. Nakonec proč ne, je svobodný člověk. Pas měl v kapse stejně jako my, ten můj už celý změkl a měl oslí uši od častého používání. Museli jsme pas vytáhnout, kdykoli nás o to kdokoli požádal, i když nám do nich zřídkakdy dávali razítka a zřídkakdy jsme museli procházet pasovou kontrolou. Ukazovali jsme je spíš jako vstupenku než jako průkaz. V řadě zemí jsou vůči zaměstnancům leteckých společností neobyčejně tolerantní. Vyprávěl mi jeden pilot, že zapomněl pas v hotelovém pokoji v Madridu a od té doby obletěl třikrát svět bez jakýchkoliv obtíží, než pas získal zpátky.

„Deset minut,“ řekl jsem klidně Billymu. „Kdyby to bylo patnáct minut, platíte si letenku sám.“

Billy se na mě upřeně zadíval. Vzal sklenici s pivem a vylil mi je na botu. Žlutá tekutina vytvořila na lesklé kamenné podlaze loužičku s pěnou a bublinkami na krajích.

„Škoda,“ řekl jsem bez hnutí. „Tak co, jdete?“

Neodpověděl. Samozřejmě jsem neočekával, že se pod mým dohledem pokorně zdvihne, a aby tedy nedošlo k příliš ostrému střetu, kterému jsem samozřejmě chtěl předejít, otočil jsem se na patě a sám vykročil k letadlu. V botě mi přitom čvachtalo. Jak jsem správně předpokládal, dorazil o kousek za mnou, ale pořád ještě s dvěma minutami v rezervě. Chtěl mi ukázat, že je svým pánem. Motory už běžely, když nastupoval. Sotva se zavřely dveře, dalo se letadlo do pohybu.

Při startu i při přistávání stál Billy u hlav dvou koní a držel je, zatímco já držel u hlavy další dva. Protože při tak malém nákladu bylo v letadle mnoho místa, předpokládal jsem, že po startu se ode mne bude Billy držet tak daleko, jak jen dokáže a jak se držel po celý den. Jenomže v tu chvíli už uplynulo jedenáct hodin od okamžiku, kdy Yardman Billyho přidržel na uzdě, kromě toho se ted Billy vznášel na oblaku letištního piva. Členové posádky byli vpředu, v kabině, a tlustý, na nic dobrý John putoval do Paříže za sexem.

V tu chvíli mě Billy měl sám pro sebe.

Náležitě toho využil.

4

„Takový jako vy by měli zakázat,“ prohlásil s okouzlující přímostí. Mluvil hlasitě, aby překřičel hluk letadla.

Seděl jsem na balíku sena zády k zadní stěně kabiny a díval se na něj. Stál asi deset stop přede mnou, rozkročený, aby neztratil rovnováhu.

„Takoví jako vy,“ křičel jsem zas já, „jsou solí země.“

Vykročil vpřed, a vtom se letadlo propadlo do vzduchové díry. Zapotácel se a upadl. Běsnil, přestože jsem za jeho pád nemohl, zdvihl se na koleno a vyštěkl mi přímo do tváře: „… vy!“

Zblízka bylo vidět, jak je mladý. Měl ještě hladkou pleť jako dítě a modrošedé pronikavé oči mu zastiňovaly husté, dlouhé řasy. Světle hnědé vlasy se mu kadeřily po celé hlavě až na krk, krátce ostříhané jako přílba. Rty měkké, plné a rovný nos. Zvláštní bezpohlavní tvář, příliš jemná, než aby byla mužná, s příliš výraznou kostrou, než aby byla ženská.

Nebyl ani chlap ani osobnost, byl živel. Divoký, nespoutaný, nevypočitatelný živel uvězněný v silném mladém těle. Když se člověk podíval zblízka do Billyho chladných očí, bylo to jasné. V tu chvíli mě zcela primitivně a nečekaně zamrazilo v zádech a sevřel se mi žaludek. Současně jsem si podvědomě uvědomil, že v dané situaci nepomůže snaha o přátelství nebo zdravý rozum, že Billyho nikdy nezískám.

Začal celkem mírně.

„To ste vy!“ křičel. „Myslíte si, že vám patří celá tahle posraná zeměkoule. Ste přežitý měkoty a dinosauři. Vy a ten váš nadutej Eton.“

Neodpověděl jsem. Naklonil se ke mně ještě blíž.

„Ty si myslíš, že seš něco extra, vid? Ty a tvoje posraný předkové.“

„No, nejsou tak zcela běžní,“ křikl jsem mu do ucha.

„Cože?“

„Posraný předkové.“

Smysl pro humor neměl. Chabě se na mě díval.

„Vy jste se taky nenarodil z makového zrníčka,“ řekl jsem s povzdechem. „Máte úplně stejně předků jako já.“

Vstal a o krok ustoupil. „To ste celý vy,“ řekl. „Schazujete lidi, na který koukáte zvrchu.“

Potřásl jsem hlavou, vstal a přešel kabinou ke koním. Ze zásady nestojím o zbytečné hádky a zvlášť ne o hádky, při kterých člověk musí křičet. Všichni čtyři překážkáři stáli klidně v boxech a pokojně uždibovali seno. Hluk jim nevadil. Pohladil jsem je po čele, přesvědčil se, že je všechno v pořádku, a pak jsem zvažoval, jestli bych neměl přejít přes kuchyň do pilotní kabiny, do přátelštějšího prostředí. Billy to za mě vyřešil.

„Hej ty,“ křikl, „koukej támhle!“ Jednou rukou ukazoval na zem, druhou na mě mával, abych k němu šel. Tvářil se ustaraně.

Prošel jsem mezi boxy a podél boku letadla do otevřené prostory vzadu a přešel jsem k Billymu. Sotva jsem se ocitl natolik blízko, abych viděl, kam ukazuje, přestal se tvářit ustaraně a dal nepokrytě najevo nenávist.

„Tak se dobře dívej,“ křikl znovu a praštil mě pěstí do žaludku.

Jediné, co jsem se naučil za své nijak zvlášť slavné, bezvýznamné etonské kariéry, byl box. Později jsem sice už neboxoval, ale obranný reflex i po osmi letech ještě automaticky naskočil. Billyho neočekávaný úder mě nezlomil v půli, nepředklonil jsem se a nenabídl mu čelist k další ráně. Nejspíš by mě ovšem nepraštil do čelisti, ale do vazu. Naopak, vrátil jsem mu to i s úroky krátkou tvrdou ranou pod žebra. Překvapila ho, ale nezarazila. Kupodivu se zdál potěšený.

Pravda, jsou lepší kolbiště než zadní část kabiny letadla. Na podlaze bylo železné zařízení na ukotvení sedadel, takže dřív nebo později jeden z nás o ně zákonitě musel zakopnout a upadnout. Nakonec jsem to byl já, komu se to podařilo, když jsem se snažil ucuknout, jak mi Billy sahal po krku. Upadl jsem na záda, nedalo se nic dělat.

Billy na mě záměrně padl plnou vahou, nenávistně se šklebil, pomstychtivé rozradovaný, lokty mi zabořil do břicha a tiskl mě na kovové úchytky v podlaze. To samozřejmě bolelo, a o to mu taky šlo. Překulil jsem se na bok, snažil se ho dostat na podlahu, ať si taky užije, ale byl jak kočka a jak jsem vstal, už byl nachystaný, že mě kopne. Strefil se mi nad koleno a já jemu do hlavy. Krátce hlavou potřásl a nepřestal se do mě strefovat. Na pravidla zápasu nedbal ani v nejmenším. Výraz pomstychtivé radosti ho nicméně neopustil, i když sám schytal tolik, kolik rozdal.

Byl jsem rád, že nevytáhl nůž nebo řetěz a bojoval jak se dalo. V taji duše mi bylo jasné, že nic nezískám, třebaže vyhraju. Billy mě bude nenávidět o to víc, ne o to míň, když dostane nařezáno od člověka, kterým pohrdá.

Nakonec jsem vyhrál, pokud se vůbec někomu výhra připsat dala, protože oba jsme toho měli už víc než dost. Už jsme se sotva hýbali. Podařilo se mi nicméně strefit se mu přesně na solar, cítil jsem, jak hluboko pronikám pěstí a pozoroval jsem, jak se on řítí ke stěně zadního boxu, začíná dávit, drží se za břicho a klesá na kolena. Chytil jsem ho za zápěstí a zkroutil mu ruku za zády.

„Tak a ted mě poslouchej,“ křikl jsem mu do ucha. Sotva jsem přitom dechu popadal. „Nemá smysl se s tebou prát, ale prát se s tebou budu, když mě k tomu donutíš. Raději koukej zapomenout na to, že jsem syn aristokrata, slyšíš, a ber mě, jaký jsem. A já jsem tvrdý, Billy, tvrdý, slyšíš? Ne měkký, ale tak tvrdý, jak je zapotřebí. To si dobře zapamatuj.“

Neodpověděl, protože se mu začalo dělat zle. Zdvihl jsem ho na nohy a dostrkal k záchodu vzadu na konci letadla, otevřel dveře a strčil ho dovnitř. Dveře nešly zamknout zvenčí, takže jsem ho tam nemohl uvěznit. Podle zvuků, jež se odtamtud po chvíli ozývaly, ani nebyl v takovém stavu, aby v nejbližších chvílích odešel.

Všechno mě bolelo od hlavy až k patě od jeho pěstí i bot a od toho, jak jsem se předtím válel po tvrdých úchytkách na zemi. Znaveně jsem si sedl na balík sena a mnul si několik bolavých míst. Pak jsem si najednou cosi překvapeně uvědomil.

Obličej mám netknutý.

Do hlavy jsem se praštil jen o jednu kovovou tyč u zadního boxu, ted mi nad pravým uchem naskakovala bolavá boule. Pamatoval jsem si však velmi přesně, že Billy ani jednou nezamířil na mou tvář, nanejvýš na krk.

Zvláštní, pomyslel jsem si, když někoho posedne naprosto nezkrotná zuřivost… zvláštní. Zuřivec přece vždycky chce člověku „rozmlátit hubu“. Billy si naopak dal pozor, aby mi ji nerozmlátil, a mně nebylo vůbec jasné proč. Uvažoval jsem o tom celou zpáteční cestu do Cambridge.

Když jsme přistáli, bylo už tma a v kabině se svítilo. Příjemný veselý celník proběhl letadlem, povytáhl obočí a zeptal se, kde mám své parťáky.

„Billy je tamhle,“ ukázal jsem na záchod, „a John zůstal ve Francii. Řekl, že se vrátí zítra.“

„Dobrý.“ Rychle prolistoval průvodní papíry a pak řekl: „V pořádku.“ Ještě dodal: „Nekoupili jste nic?“

Potřásl jsem hlavou, celník se usmál, pomohl mi otevřít dvojité dveře, a ledva přistavili rampu, s pískáním odběhl.

Billy se na záchodě zamkl a odmítl vyjít. Musel jsem tedy požádat jednoho z řidičů dopravních boxů, kteří tam už čekali na naše kargo, aby mi pomohl koně vyložit. Vykládání bylo vždy rychlejší a snazší než nakládání, ale stejně jsem byl rád, když už jsem to měl za sebou, protože mi všechny ty pohmožděniny a modřiny znepříjemňovaly život. Ochotný řidič vyvedl posledního koně, nenápadnou hnědku. Než jsem se dal do uklízení, zadíval jsem se ještě, jak hnědku vedou po rampě. V tu chvíli mi přišlo, že se velmi podobá té, kterou jsme dopoledne vezli do Francie. Ale možná to bylo jenom tím, že měla na zádech podobnou přikrývku. Přece to nemohla být tatáž, přece by nikdo neposílal koně sem a tam, dopoledne do Francie a odpoledne zpátky z Francie.

Vrátil jsem se do kabiny a začal zvolna skládat na podlahu postranní stěny boxů a železné tyče. Ledaco mě bolelo a já litoval, že Billy nebyl trochu šetrnější. Pak jsem na to prostě přestal myslet.

Druhý den jsem zašel do budovy v přístavu a vylákal Simona v poledne na pivo. Odebrali jsme se do naší oblíbené šeredné hospody a Simon ponořil nos do sklenice jako žíznivý velbloud do oázy.

„No, hned je mi líp,“ prohlásil s povzdechem nad poloprázdnou sklednicí. „Tak jak to šlo včera?“

„V pořádku.“

Důkladně se na mě zadíval. „Neměls v sobotu pád?“

„Ne, jel jsem vítěze. Proč?“

„Že se tak jako vopatrně pohybuješ, jinak nic.“

Ušklíbl jsem se. „Měl bys vidět druhého.“

V tu chvíli pochopil a dal se do smíchu. „Toho jsem asi viděl. Billy má skvělej monokl.“

„Fakt jsi ho už viděl?“ zeptal jsem se překvapeně.

Simon přikývl. „Jo, stavil se dnes ráno v kanceláři, povídal si s Yardmanem.“

„Asi chtěl uplatnit svou verzi jako první.“

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Simon zvědavě.

„Billy vyprovokoval rvačku,“ pokrčil jsem rameny. „Prostě mě nesnáší, je to absurdní. Přece nikdo nemůže za svého otce. Žádný z nás si nemůže vybrat, komu se narodí.“

„Ty to bereš hrozně vážně,“ řekl Simon a objednal další pivo. Já odmítl.

„Taky bys to bral vážně, kdybys s tím musel žít. Budto mě mají za padoucha, za blbce, anebo za perspektivního ženicha. Jinak se mnou nikdo nezabývá.“ Trochu jsem přeháněl, ale zase ne tak moc.

„No to poslední zas není až tak zlý,“ ušklíbl se.

„Jo, ale to bys musel zažít, jaké to je, když po tobě jede polovina dam z lepší společnosti z celého Londýna a snaží se tě získat pro svou dceru. A tvoje vlastní matka jim v tom pomáhá,“ prohlásil jsem zasmušile.

„To musí bejt veliký.“ Bylo zřejmé, že mne nelituje.

„Jenomže jim nejde o mě,“ zdůraznil jsem. „Jde jim o moje jméno, a to není žádná legrace. Takže na jedné straně se mě snaží oženit a na druhé straně zpráskat. A to ze stejných důvodů.“

„V týhle věci je málokdo tak vášnivěj jako Billy.“

Zadíval jsem se na něj. „Co Francouzi v roce 1789? Nebo Rusové v roce 1917? Ti byli taky tak vášniví.“

„Jenže Angličani maj svoji aristokracii rádi.“

„Nevěř tomu. Ano, ze společenských důvodů jim aristokracie nevadí, protože díky ní jsou bulvární plátky zajímavější. Veřejnost však dělá co může, aby aristokracie neměla žádnou moc. Podle veřejnosti jsme žert, přežitek, degenerovaní slaboši a pitomci. Všichni předstírají, že skutečně takoví jsme, aby nás udrželi v izolaci, neškodné, aby nás nikdo nebral vážně. Jen si uvědom, jak se dnes lidé dívají na Sněmovnu lordů. A ty, ty pořád ještě považuješ za žert, že jsem tohle místo vzal. Přitom kdyby můj otec byl farmář, hospodský nebo učitel, ani by ti to nepřišlo. Ale já jsem tady, dnes a tady, žiju v přítomnosti a v mém životě vůbec nehraje žádnou roli jakási nejasná slavná minulost. Nejsem žádný přežitek. Jsem Henry Grey, počatý a zrozený jako každý jiný v tomhle našem světě, a tak taky chci žít. Nikdo nemá právo mi vnucovat neskutečnou existenci playboye ani to, že mou jedinou pov inností je zplodit dědice. To ode mne očekávají rodiče.“

„Mohl by ses zříct titulu, až ho zdědíš,“ namítl Simon klidně. Našel na barpultu špendlík a bezmyšlenkově si ho zapíchl do klopy. Měl takový zvyk, sbíral špendlíky, měl jich v klopě bundy celou řádku, jako krejčí.

„To bych sice mohl, ale neudělám to. Jediný pádný důvod pro to, aby se člověk zřekl titulu, je přání dostat se do Dolní sněmovny, a to já nemám, já politik nejsem a nebudu. Nemám to v povaze. Jakýkoli jiný důvod bych považoval za úhybný manévr. Já prostě jenom chci, aby lidé uznali, že aristokrat je stejně dobrý jako každý druhý a aby měl v životě stejné šance.“

„Jo, jenže když potom něco dokážeš, lidi stejně řeknou, že se ti daří kvůli titulu a ne proto, že na to máš.“

„To je právě ono. Jenže ted už vím o jednom nebo dvou princích, taky o několika synech vévodů a ještě dalších lidech jako jsem já, kteří jsou na tom stejně, a tak doufám, že naše generace, když se o to budeme snažit, možná nakonec docílí, aby nás svět bral takové, jací jsme. Dej si ještě pivo.“

Zasmál se a přikývl. „V životě jsem tě neslyšel tak dlouho povídat,“ řekl s úsměvem.

„To způsobil Billy, zapomeň na to.“

„Spíš si to budu pamatovat.“

„Víš co je zvláštní? Jsem sice samá modřina, ale obličej mám netknutý.“

Napil se a chvíli přemýšlel. „Asi že by měl Billy průšvih, kdyby tě viditelně zmaloval.“

„Asi to bude tím.“

„Jak jsem pochopil, tak jsi to Yardmanovi neřek, co?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Pokrčil jsem rameny. „Myslím, že s tím počítal, s něčím podobným určitě. Tvářil se škodolibě a pobaveně, když mě přijímal. Určitě tušil, že dřív nebo později se s Billym střetnu. Včera věděl, že po mně Billy pojede. Vlastně mě svým způsobem varoval.“

„Co s tím hodláš dělat?“

„Nic.“

„Ale co když zase někdy poletíš s Billym? Teda dřív nebo pozdějc s ním poletíš určitě.“

„Ano, já vím. Bude to záležet na něm, já si s ním nic nezačnu. Včera jsem taky nezačal. Řekl jsem mu jasně, že kdykoli by po mně šel, budu se náležitě bránit. Kvůli němu to tady zaručeně nevzdám. Opakuju, kvůli němu ne.“

„No vidíš, a přitom vypadáš takovej nenápadnej a neškodnej.“ Usmál se jedním koutkem a znovu se podíval do prázdné skleničky. Pak zvolna, skoro smutně prohlásil: „Bojím se, že tě jeden nebo možná dva lidi u Yardmana špatně odhadli, Henry.“

Když jsem se snažil z něho vydobýt, jak to myslí, odmítl to objasnit.

Protože až do čtvrtka nebyly v plánu žádné lety, vydal jsem se následující den, tedy ve středu, na dostihy. Kdosi mi nabídl jízdu ve steeplu pro nováčky a mně se jaksi víc než jindy nechtělo odmítnout, ale neměl jsem na vybranou. „Nemůžu, opravdu,“ vysvětloval jsem pečlivě, protože jsem nechtěl, aby si mysleli, že to je ode mne neochota. „Já smím za sezónu odjezdit jen padesát pět otevřených dostihů a doted už jsem jich najezdil přes čtyřicet. A to už mám domluvené jízdy v Cheltenhamu a Whitbreadu a tak dál. Kdybych toho ted najezdil moc, tak už bych potom nemohl. Takže se nezlobte a moc vám děkuju, že jste mi vůbec tu jízdu nabídl.“

S pochopením přikývl a rychle odešel, aby si sehnal někoho jiného. O dvě hodiny později jsem se s nelibostí díval, jak jeho kůň dobíhá jako první o deset délek. O chvilku později jsem se však potěšil. Chytil mě za knoflík starý, chytrý pán, kterého jsem znal jenom povrchně, otec jednoho velice úspěšného jezdce amatéra. Otec a syn vlastnili a trénovali asi šest dobrých steeplera, které přihlašovali jen do amatérských dostihů, většinou velmi úspěšně. Tehdy odpoledne pan Thackery, velkofarmář ze Shropshiru, projevoval známky neklidu a nerozhodnosti.

„Poslyšte,“ řekl, „já radši pudu rovnou k věci. Většinou jednám přímo, aspoň to o mně lidi říkaj. Co byste pověděl na to, že byste jezdil moje koně až do konce sezóny?“

Žasl jsem. „Ale přece Mian… chci říct, snad neměl pád…“

Potřásl hlavou. Stále se tvářil ustaraně. „Ne, pád neměl, ale má žloutenku a špatnou, jak se zdá, chudák. Potrvá týdny, než bude zase fit. A tenhle rok máme výborný koně a syn chce, aby běželi za každou cenu. A když je nemůže jet, tak mně řek, abych požádal vás. Je to jeho nápad.“

„To je od něj opravdu hezké,“ řekl jsem upřímně. „A děkuju. Rád pro vás budu jezdit, kdykoli budu moct.“

„Tak teda dobře,“ zaváhal a pak dodal: „Jo… povídal Julian, abych se vás zeptal, jestli byste souhlasil s deseti procentama z ceny?“

„Děkuju, ano,“ přikývl jsem.

Náhle se usmál a jeho masivní vážný obličej se složil do drobných vrásek. Rázem vypadal o deset let mladší. „Víte, já jsem se vás na to moc ptát nechtěl, to se přiznám, ale Julian na tom trval. Řek, že se s váma klidně domluvím, že jste normální. A ted vidím, že má pravdu. Povídal, Henry málo pije, málo mluví, odvede dobrou práci a očekává, že za ni dostane zaplaceno. Prej jste v hloubi srdce profík. Chcete taky zaplatit výlohy?“

Potřásl jsem hlavou. „Ne, jenom těch deset procent za vítězství, nic jiného.“

„To je v pořádku.“ Potřásl mi rukou.

„Je mi líto, že má Julian žloutenku,“ dodal jsem.

Panu Thackerymu to zacukalo rty. „Julian říkal, že jestli tohle od vás uslyším, tak že kvůli našim koním doufá, že to nemyslíte vážně.“

„Ale to je rafinované uvažování.“ Na chvíli jsem se zamyslel. „Vyřidte mu, že doufám, že vstane předčasně a dostane relaps.“

Další odpoledne jsem letěl do New Yorku.

S Billym.

Mezi námi čišel mráz jako v řídkém vzduchu obklopujícím naše letadlo. Napadlo mě, že si Yardman nepočíná příliš moudře, když nás dává dohromady tak brzy po našem střetu a ještě k tomu na dvoudenní cestu. Tvrdý mrazivý pohled poněkud otupovaly černavé a žluté modřiny po mých pěstech. Billy byl docela zaručeně víc ve střehu a opatrnější než cestou do Francie. Taky mě tak otevřeně nedráždil, ale kdykoli na mě promluvil, vždy na konci věty přidal velice pečlivě a zřetelně „lorde Greyi“, a to tak, že to znělo jako urážka.

Nesáhl k ničemu tak obyčejnému a primitivnímu jako je úder pěstí, abych si tu cestu zapamatoval. Zato když jsem přidělával jeden z kotevních řetězů, pustil mi na ruku železnou tyč. Vztekle jsem vzhlédl a tiskl si čtyři potlučené prsty pravé ruky v levé dlani. Vyčkávavě se na mě díval a se zájmem čekal, co udělám.

Kdyby ta tyč upadla komukoli jinému, věřil bych, že to bylo neúmyslné. V Billyho případě jsem věděl, že to úmyslné bylo, zvlášť když jsem si uvědomil, jakou silou ta tyč dopadla. Den však teprve začínal a náš naklad byl příliš drahocenný, než abych ho ohrozil z osobních důvodů. S tím nepochybně Billy počítal. Jakmile zjistil, že mu to neoplatím nebo aspoň ne okamžitě, spokojeně přikývl, s potutelným úsměvem se pro tyč shýbl a začal ji phdělávat k boxu.

Skončili jsme nakládání a letadlo odstartovalo. Prsty jsem měl na posledních článcích těsně pod nehty oteklé a červené a bolely mě celou cestu až do Ameriky.

Tentokrát jsme měli s sebou dva stájníky, aby nám pomohli starat se odvanáct koní. Jednoho ze stájníků dodal Yardman, byl skoro hluchý, druhého vyslal soukromník jako doprovod určitého koně. Majitelé občas posílali vlastní stájníky, nechtěli svoje drahocenná a někdy obtížná zvířata bez vyhrad svěřit Yardmanovi, a já už se naučil si takové nečekané pomoci vážit. Taky mě o tom poučili Timmie a Conker.

Kůň s doprovodem tentokrát letěl z Norska, v Anglii přenocoval a ted pokračoval do stájí ve Virginii. Nový majitel si vyžádal, aby norský stájník doprovázel koně po celou cestu na jeho naklad, aby měl kůň opravdu dobrou péči. Připadalo mi, že to je zbytečná výloha, nezdálo se mi, že by kůň za tolik stál. Díval jsem se na něj, zatímco jsem kontroloval koně ve vedlejším boxu. Klidný, flegmatický kaštanový hnědák se slabou šíjí, nad spěnkami chomáčky delší srsti naznačující, že měl mezi nepříliš vzdálenými předky tažného koně. Ani konfigurací nevypadal na to, že by mohl být zvlášť rychlý. Norsko se taky jako dostihová země nijak neproslavilo, i když nelze vyloučit, že tenhle sport vlastně vynalezli Vikingové. V dávných dobách prý nakupili v různých vzdálenostech od startu cenné předměty – ceny – pak se zařadili startující a dostih začal za hurónského řevu. Ceny nejblíž startu byly nejme
nší, nejvzdálenější byly nejdražší. Každý z jezdců musel předem odhadnout, co je pro jeho koně výhodné, jestli krátký sprint anebo vytrvalost. Pokud jezdci volili špatně, nezískali nic. Před tisícem a dvěma sty lety měli statní závodní koně z Norska cenu celého jmění, jenže štíhlé, dlouhonohé potomky těch huňatých poníků moderní dostihový svět nijak vysoko nehodnotil. Dotyčný Američan asi zaplatil tolik peněz za to nezajímavě vyhlížející zvíře ze sentimentality a ze sentimentality platil i za jeho dalekou cestu.

Zeptal jsem se norského stájníka, byl asi tak ve středním věku, jestli má všechno, co potřebuje, a on váhavou angličtinou se silným akcentem odpověděl, že je zcela spokojený. Seděl na balíku sena a díval se nepřítomně do dálky. Opustil jsem ho a obešel kabinu. Všichni koně byli klidní, klidně žrali seno ze sítí, bylo jim naprosto lhostejné, že letí kolem světa rychlostí šest set kilometrů za hodinu. Když nevidíte, jak kolem míjí krajina, taky rychlost nevnímáte.

Na Kennedyho letiště jsme dorazili bez jakýchkoli zvláštních příhod. Do letadla nastoupil žvýkající celník se třemi pomocníky. Celník hovořil pomalu, za každým druhým slovem řekl „hm“, ale když kontroloval koně, počínal si velmi důsledně. Průvodní dokumentace však byla v pořádku, takže jsme začali brzy vykládat. Museli jsme nicméně každého z koní provést navíc lázní s dezinfekčním prostředkem, než vstoupí na americkou půdu. Právě jsem na tuhle proceduru dohlížel, když jsem za sebou zaslechl, jak se celník ptá norského stájníka, jestli má pracovní povolení. Stájník pracně hledal slova odpovědi. Řekl, že zůstává v Americe jenom na čtrnáct dní, vlastně dovolenou, jako host majitele koně.

Byla to moje první cesta do Spojených států, takže jsem stájníkovi zcela bezostyšně záviděl. Protože mezi Anglií a Amerikou je pětihodinový časový rozdíl, bylo teprve šest hodin místního času, když jsme přistáli, a odletět jsme měli až v šest ráno. Měl jsem tedy devět hodin,

během kterých jsem si mohl prohlížet New York. Ačkoli podle našeho času už byla noc a normálně bych šel spát, rozhodl jsem se, že čas spánkem utrácet nebudu. Zato druhý den se mi při celodenní práci oči přivíraly. Billy zíval stejně jako já, když jsme stavěli boxy, a jenom třetí člen posádky, postarší nahluchlý Alf, byl zřejmě odpočatý. Protože nic neslyšel, i když na něj člověk křičel, tak jsme raději všichni tři pracovali mlčky jako roboti, každý uzavřený se svými myšlenkami. Nic nás nespojovalo, nic nás spojovat nemohlo. Nebyli jsme magnety, jejichž shodné póly se odpuzují a neshodné přitahují. Billy a já jsme byli neshodní, ledoví, a jeden druhého jsme odpuzovali a izolovali.

Nazpět jsme zase letěli s plným nákladem, jako obvykle, když šlo o mezikontinentální let. Yardman nerad plýtval místem a kdykoli se chystal delší let, většinou telefonoval všude možně, jen aby sehnal náklad. Zákazníci to celkem vítali, protože jim při takových letech slevoval na dopravném. Timmie a Conker na tenhle způsob organizace hleděli kriticky a já konečně pochopil proč. Časový rozdíl člověku nedělá dobře, těžko se mu přizpůsobuje.

Vraceli jsme se přes Atlantik, a když jsme se dostali za polovinu cesty, přešla mě ospalost v jediném okamžiku. Poprvé jsem zažil, že se kůň za letu dočista splašil, a bylo to hrůzné.

Starý Alf mi zatřepal ramenem, a když jsem viděl, jak je zděšený, okamžitě jsem vyskočil. Šel jsem, kam ukázal, k přídi letadla. V druhém předním boxu byl statný tříletý hřebeček, úvazek nacucky roztrhaný, takže v malé prostůrce dřevěného boxu stál zcela volný. Hlavu měl svěšenou, přední nohy rozkročené a zadními vyhazoval ve vytrvalém, neúprosném rytmu. Po celém těle se mu pěnil pot, a kvílel. Jeho soused se“vyděšeně snažil ucouvnout, oči vytřeštěné, tělo přitisk nuté k postranní stěně boxu.

Kopyta šílícího koně bušila do zadní stěny jako kladiva. Dřevěné panely se otřásaly a tříštily. Kovové tyče spojující stěny boxu se napínaly ve spojích a stačilo, aby praskla jediná závlačka, a celý box by se rozpadl.

Vtom se vedle mne objevil druhý pilot a křičel na mě:

„Kapitán vzkazuje, abyste vzal na vědomí, že při tomhle cirkusu těžko může letět. Máte okamžitě koně zklidnit, narušuje vyvážení letadla.“

„Jak?“ zeptal jsem se.

„To je vaše věc, hlavně něco rychle udělejte.“

Zadní stěna hřebečkova boxu praskla odshora až dolů. Ale její trosky zajištěné řetězy a tyčemi se hned nerozpadly. Pokud však hřebeček nepřestane bláznit, nanejvýš za minutu budeme mít v kabině běsnící zuřivé splašené zvíře a nás všechny čeká jistá smrt, pokud se kůň trefí kopytem do okna.

„Nemáte s sebou jateční pistoli?“ zeptal jsem se.

„Ne. Tohle je dopravní letadlo. Proč ji s sebou nemáte vy?“

V pravidlech nestálo, že je při dopravě zvířat třeba mít s sebou jateční pistoli. Mělo by to v nich být, ale pozdě litovat.

„Máme v potřebách pro první pomoc nějaké injekce,“ řekl pilot.

Potřásl jsem hlavou. „Ne, ty jsou nespolehlivé. Taky by to po nich mohlo být ještě horší.“ Napadlo mne, že stav toho hřebečka mohl klidně zavinit nějaký uklidňující prostředek. Ty u zvířat totiž často působí paradoxně. A kdybych ted i měl vhodnou protilátku, stejně^ bylo vyloučené koni něco píchnout, když je tak zdivočelý a máme k dispozici jenom stříkačku s tenkou jehlou určenou pro lidi.

„Přineste mi z kuchyně nějaký nůž,“ řekl jsem. „Cokoli dlouhého, ostrého. Ale rychle.“

Otočil se a chvátal pryč. Hřebeček zadními kopyty vyrazil polovinu rozbité stěny boxu. Zuřivě se otočil, vrazil hlavu mezi horní a střední tyč a pokoušel se prodrat ven. Oči měl zděšené.

Vtom Billy zpod bundy vytáhl velkou pistoli a namířil ji na zmítající se hlavu koně.

„Neblázni,“ křikl jsem. „Jsme ve výšce třicet tisíc stop!“

Vrátil se pilot, v ruce dlouhou pilku na chleba s bílým držátkem. Zahlédl pistoli a málem omdlel.

„N… ne,“ koktal. „Ne… n… ne… to nemůžete!“

Billy měl oči doširoka otevřené, díval se upřeně na zmítající se zvíře, a jako když neslyší. Byl zcela soustředěný na pistoli, na míření a na to, jak nás všechny přivede do záhuby.

Hřebeček náhle vyrazil ze závlaček a vrhl se vpřed. Rozmetal zbytky boxu, jako když povodeň rozmetá hráz. Vytrhl jsem nůž pilotovi z ruky a jak se kůň vyřítil mým směrem, vrazil jsem hrot nože do jediného přístupného místa, do úhlu mezi šíji a hlavu.

Čirým zázrakem jsem přeťal krkavici. Nestačil jsem však už zvířeti uskočit z cesty. Zřítilo se na mě, krev z něho prýštila, kůň sekal nohama a bezmocně se převaloval ve snaze se postavit.

Přes ústa, přes celý obličej a oči mi padla hříva a tíha koně ze mne vytlačovala dech jako jakýsi zrůdný lis. Kůň se nedokázal postavit a jak ztrácel sílu, házel sebou míň a míň, až nakonec zůstal zaklíněný mezi zbytky svého boxu a zadním boxem. Pilot se shýbl, vzal mě pod paží a vytáhl mě zpod koně.

Krev prýštila dál. Hektolitry lepkavé tekutiny zaplavující rudými pramínky podlahu. Alf rozřízl jeden z balíků sena a házel seno na kaluže krve. Seno se proměnilo v radohnědé bláto. Nevím, kolik krve kůň má, ale ten hřebeček vykrvácel k smrti do poslední kapky.

Šaty jsem měl krví úplně nasáklé a z její sladké vůně se mi dělalo nanic. Potácel jsem se přes kabinu až k záchodu. Tam jsem se svlékl donaha a třesoucíma se rakama se umyl. V tu chvíli se otevřely dveře a drahý pilot mi bez velkých řečí vrazil do ruky jedny kalhoty a svetr. Svůj vlastní civil.

„Tady máte,“ řekl. „To je od vedení podniku.“

Přikývl jsem místo díků, oblékl se a vrátil do kabiny. Šel jsem uklidnit ostatní koně.

Pilot se v tu chvíli dohadoval s Billym, jestli byl opravdu připravený vystřelit. Billy tvrdil, že kulka z revolveru by v žádném případě neproděravěla kovový plášť letadla. Pilot nadával, křičel, že to je příliš velký hazard, že se kulky taky můžou odrazit a že v kabině jsou skleněná okénka. Mě především zajímalo, na co jsem se nezeptal, totiž jak je možné, že Billy měl s sebou v podpažním pouzdře pod bundou pistoli, jako by se to rozumělo samo sebou.

5

Když jsem se konečně dostal domů, usnul jsem, jako když mě do vody hodí. Vzbudil jsem se ráno jen tak tak, abych stihl amatérský steepl v Kemptonu. Po tom zničujícím týdnu jsem považoval za docela dobře možné, že to všechno dovrším pádem z náladového zvířete, které jsem ve slabé chvilce přislíbil jet. Nicméně přesto, že jsem špatně odhadl, jak odskočí u posledního otevřeného příkopu, a málem jsem přes překážku letěl napřed, protože kůň udělal krok navíc, podařilo se mi přece jenom přidržet se po straně sedla a nespadnout na zem. Taky se mi spadnout velice nechtělo.

Vyškrábal jsem se do sedla svého partnera, který v žádném případě neměl šanci na vítězství. Kůň v tu chvíli odmítl v dostihu pokračovat, a tak jsem s ním klusal nazpět a omluvil se jeho mrzutému majiteli. Ten usoudil, že jsem mu zkazil den a byl natolik nepříjemný, že to řekl nahlas. Protože stál v příslušném žebříčku o několik příček výš než můj otec, zřejmě považoval za své svaté právo chovat se ke mně nepříjemně, když chce. Vyslechl jsem ho, vyslechl jsem, že bych nedokázal jet ani na valníku pod plachtou. Tak mě napadlo, jak asi hovoří s profesionály.

Šel kolem otec Juliana Thackeryho a zaslechl konec konverzace. Tvářil se pobaveně. Když jsem se pak převlékl do civilu a vyšel z vážnice, Thackery na mě čekal opřený o zábradlí. Přinesl s sebou seznam svých koní přihlášených do dostihů a pozval mě, abych si s ním šel sednout na skleničku a že bychom ten seznam společně probrali. Objednal mi limonádu. Usadili jsme se u malého stolku, na který rozložil několik velkých listů papíru. Když vyprávěl o svých plánech a vyhlídkách, uvědomil jsem si, že jeho každoroční úspěchy nejsou náhodné. Byl to opravdu velmi schopný člověk.

„Proč si nepožádáte o veřejnou licenci?“ zeptal jsem se.

„To bych na sebe ušil příliš mnoho starostí,“ usmál se. „Takhle to mám pro potěšení. Když něco pokazím, nemám před nikým špatný svědomí a nikomu se nemusím omlouvat, nikoho žehlit. Nemusím se bát, že dostanu hodinovou výpověd od majitelů koní a že si koně odvezou. Nemusím se taky bát, že mi celý měsíce zapomenou platit.“

„Jak vidím, všechna úskalí dobře znáte,“ poznamenal jsem suše.

„Při tréninku se nevydělá,“ přikývl. „Já většinu sezón vyjdu jakž takž. Někdy dokonce s malým ziskem. Jenže já se o stáje starám současně s farmou, takže spousta výloh se schová do výloh farmy. Nechápu,jak dokáže vyjít trenér z povolání. Vy jo? Bud musí mít hodně peněz do začátku nebo musí farmařit jako já anebo sázet, pokud vůbec chce nějaký zisk.“

„Ale nevzdávají to,“ namítl jsem. „A všichni mají velká auta. Takže na tom zase nemůžou být tak zle.“

Potřásl hlavou a dopil whisky. „Jsou mezi nima dobrý herci. Usmívají se a jako kdyby neměli žádný starosti, když jsou na dostizích, a přitom je u nich doma přede dveřma pečenej vařenej ředitel banky, co jí dluží. No nic.“ Sesbíral papíry, složil je a strčil do kapsy. „Myslíte, že byste se dokázal uvolnit na příští čtvrtek a jet ve Stratfordu?“

„Jsem si skoro jistý že ano.“

„Výborně, tak se tam uvidíme.“

Přikývl jsem. Oba jsme se zdvihli. Na vedlejším stole někdo nechal pohozené noviny Evening Standard. Jak jsme procházeli kolem, letmo jsem se na ně podíval. Pak jsem se zastavil a šel se podívat zblízka. Dole, až na konci první stránky byl malý odstaveček s titulkem Naději Derby potkala smrt. Pod tím se stručně psalo, že Okinawa, přihlášený na Derby, zašel za letu ze Spojených států a že se následně škrtá ze všech dostihů, do kterých byl přihlášený.

V duchu jsem se usmál. Bylo jasné, že zprávu dal do tisku nejspíš trenér, ke kterému Okinawu vezli, protože byla tak stručná a suchá. Určitě ji nepsal letištní reportér, tušící senzační historku. Žádný novinář, který by viděl nebo tušil či aspoň slyšel o tom, co se dělo v letadle, by nenapsal tak stručnou zprávu. Kůň však už neexistoval, letadlo bylo čistě umyté, sám jsem při tom vypomáhal, už nic nebylo k vidění. Okinawa byl dobře pojištěný a veterinář napsal potvrzení, že utracení zvířete bylo nezbytné. Všiml jsem si taky, že mě uvedli jako člena posádky pod nesprávným jménem H. Gray. S trochou štěstí tím celá historie skončí. Yardman si to ostatně přeje. „Milý hochu,“ řekl rozčileně, když jsme ho přivolali na letiště, „to není dobré, když se kůň takhle splaší za letu. O tom raději nebudeme nic povídat, co?“

„Ne, nebudeme,“ přikývl jsem rozhodně. Spíš ve vlastním zájmu než v jeho.

„Byla to smůla…“ povzdechl si a pokrčil rameny. Viděl jsem, že se mu ulevilo.

„Ale měli bychom vždycky mít s sebou jateční pistoli.“ Kul jsem železo, dokud bylo žhavé.

„To určitě, určitě. Já ji seženu.“

Říkal jsem si, že ho musím donutit, aby slib splnil. Když jsem pak stál v klidu a míru v baru v Kemptonu, jako bych cítil tíhu Okinawy, jako bych cítil jeho vlhkou krev. Co jsem zažil před krátkými dvaceti čtyřmi hodinami, bylo ještě příliš živé, ani trochu příjemná vzpomínka. Otřásl jsem se, vrátil do přítomnosti a šel se s Julianovým otcem dívat, jak můj nemilovaný sok vítězí ve skvělém finiši.

V sobou večer jsem se skutečně snažil být co nejzdvořilejší k maminčině nejmladší víkendové návštěvnici, ale současně jsem úspěšně mařil veškeré její tvrdé pokusy nechat mě s ní hezky o samotě.

V neděli ráno jsem se už za svítání vyplížil a zamířil na sever do Lincolnshiru.

Když jsem dojel na místo, našel jsem Torna Wellse na letištní ploše před hangárem, jak osobně kontroluje své stroje. Předchozí večer jsem se telefonicky dozvěděl, že mám za úkol letět se třemi pány do Glasgow na golf. Měl jsem letět aztékem a splnit jim každé přání. Jsou to prý dobří zákazníci a Tom o ně nechce přijít.

„Dobré jitro, Harry,“ řekl, když jsem k němu došel. „Dal jsem vám quebec bravo. Už máte naplánovanou trasu?“

Přikývl jsem.

„Uvnitř máte skotskou a šampaňský pro případ, že si ti tři nic nepřinesou,“ řekl. „Poletíte pro ně do Coventry – to už víte – a pak je tam zase odvezete. Je možný, že z Gleneagles odstartujete až po večeři. Tak se předem omlouvám.“

„To jim golf přijde draho,“ poznamenal jsem.

„Jo,“ řekl stručně. „Jenže to je alibi. Jsou to tři magnáti, co si chtějí nerušeně povídat. Žádali pilota, aby se na něj dalo spolehnout, že nebude nikde vyprávět, co vyslechne. Tak jsem si řek, že se to přesně hodí na vás, milý Harry. Jezdíte sem už čtyři roky, ale jestli jste tu utrousil jediný slovo drbů, tak já jsem královna ze Sáby.“

„Což nejste.“

„Ne, což nejsem,“ usmál se. Příjemný statný čtyřicátník, sám taky letec, ovládal problematiku nájemných letů do nejmenších detailů a svoji malou firmu provozoval s lehkostí a zdatně. Za války byl samozřejmě v letectvu jako většina pilotů v jeho věku, vycvičil se na bombardérech, naučil se lítání milovat a když ho pak letectvo propustilo jako nadbytečného, ocitl se náhle ve vakuu. Tehdy po válce bylo příliš málo míst a ucházelo se o ně příliš mnoho pilotů. Tom Wells byl však dobrý, vytrvalý a taky měl štěstí. Získal jen tak tak místo druhého pilota u malé soukromé letecké společnosti, kde se však postupně vyšvihl až na člena správní rady. Nakonec s finanční pomocí jednoho výrobce lehkých letadel vybudoval vlastní firmu.

„Zavolejte mi, než vyrazíte z Gleneagles,“ řekl. „Sám si vezmu službu na věži, až se budete vracet.“

„Budu spěchat, abyste tam nemusel čekat příliš dlouho.“

„Stejně nebudete poslední,“ potřásl hlavou. „Joe Wilkins letěl pro tři manželské páry, co jely na víkend do Le Touquet. Nedivil bych se, kdyby se vrátil až za svítání…“

Vyzvedl jsem všechny tři impozantně působící pány magnáty jak domluveno a odvezl je do Skotska. Cestou pili Black and White od Torna Wellse, povídali si o dividendách, ekvalizačních rezervách, nevyužitých ziscích a dlužních kontingentech. Vůbec mi to nepřipadalo vzrušující. Pak se začali bavit o vývozu a o příležitostech na evropském trhu. Debatovali i o tom, zda „jedno a tři čtvrtě procenta je vůbec nějaká motivace“. To jediné z jejich konverzace jsem pochopil.

Jak jsem se dávno poučil u firmy Anglia Bloodstock, jedno a tři čtvrtě procenta tvoří podíl, který prodávající získá od vlády, jestliže prodává do zahraničí. Ti tři magnáti sice hovořili o strojírenství a nealkoholických nápojích, ale pokud mně bylo známo, stejný mechanismus jako v těch dvou průmyslových odvětvích platil i pro plemeníky. Jestliže stáj koně prodává do zahraničí řekněme za dvacet tisíc liber, získá nejen tuhle částku od kupce, ale navíc dostane od vlády jedno celé a sedmdesát pět setin procenta – tedy v tomto případě tři sta padesát liber. Cukrátko. Bonus. Pohlazení za příspěvek k pozitivní exportní bilanci. Pravda je, že stáje skutečně dávají přednost zahraničním kupcům. Ovšem je snadné exportovat dostihové koně, neboť nevyžadují žádný servis po záruční dobu, ani náhradní díly, ani není třeba organizovat reklamní akce v celé řadě jazyků. Moji tři magnáti se právě
bavili o tom, jestli tyto mnohojazyčné kampaně za to vůbec stojí. Pak si začali povídat o daních, a to už jsem je nestačil sledovat. Ostatně ani jsem je sledovat nemohl, protože nad Cheviotskými horami byla oblaka a já až do té chvíle letěl pod mraky, aby se cestující mohli kochat krásou krajiny.

Pak jsem ovšem musel vystoupat nad mraky do kvadrantálního operačního systému, do výše tří tisíc stop, kde člověk musí letět v určité dané výši v určitém daném směru. V našem případě, protože jsme letěli na severozápad, byla ta hladina na čtyřech tisících pěti stech, šesti tisících pěti stech a osmi tisících pěti stech stop a tak dále.

Jeden z cestujících si povšiml, jak prudce stoupáme, a zeptal se proč. Taky chtěl vědět, jak se jmenuju.

„Grey.“

„Takže Greyi, kam letíme, na Mars?“

Usmál jsem se. „Vysoké hory, nízké mraky.“

„Můj ty bože,“ řekl nejmohutnější a nejstarší magnát a poplácal mě po zádech. „Co bych za to dal, kdyby takhle stručně hovořili v mojí správní radě.“

Byli ve výborné náladě, těšili se z toho dne a přitom ho využívali k práci. Vůně whisky v teplé luxusní malé kabině přehlušila dokonce pach horkého oleje a aróma drahých doutníků mně docela příjemně stoupalo do nosu. Já si cestu taky užíval. Protože jsem věděl, že moji cestující jsou vyslovení gurmáni soukromé letecké dopravy, sedl jsem si s nimi v Gleneagles jako vážka na vodní hladinu. Z prestižních důvodů, kvůli Tomovi i kvůli sobě.

Hráli golf, jedli a pili. Odpoledne program opakovali. Já se dopoledne šel projít, pak jsem se naobědval a odpoledne si najal pokoj v hotelu a šel se vyspat. Byl to prostě vydařený den.

Asi v půl jedenácté mě telefonem vzbudil recepční, že prý jsou moji cestující už připraveni k odjezdu. V jedenáct jsme vyrazili. Nazpět jsem letěl trochu cik cak, nejdřív na radiostanici St Abbs, pak na northumberlandské pobřeží, pak šedesát stupňů jihojihovýchodně, sto padesát dvě námořní míle na Ottringham a konečně na jihovýchod přes pevninu na Coventry. Tam jsme nalétávali a udržovali spojení na frekvenci 122,70.

Najedení, spokojení magnáti hovořili klidnými hlubokými hlasy, už si nepovídali o práci, ale o životě. Ten nejmohutnější měl nějaké potíže s devizovými předpisy, týkalo se to vily, kterou si koupil na Costa del Sol. Vláda stanovila strop pro „zahraniční investice pro vlastní potěšení“ na maximum dvou tisíc liber, za což by chudák magnát sotva pořídil kohoutky do koupelen…

Muž sedící přímo za mnou se ptal ostatních, jak by nejlíp sehnal pronájem slušné jachty v Egejském moři, a jeho společníci mu to tedy sdělili. Třetí prohlásil, že je nejvyšší čas, aby se jeho žena vrátila z Gstaadu, že už je tam dva měsíce a že na velikonoce musí jet do Nassau. Jak jsem je tak poslouchal, připadal jsem si jako žebrák.

Bezpečně jsme přistáli v Coventry, cestující si se mnou potřásli rukou, zívali, děkovali za dobrý let a třesouce se ve studeném vzduchu odkráčeli k čekajícím rollsům. Odletěl jsem zbývající krátkou vzdálenost do Fenlandu a Torna jsem skutečně zastihl na věži. Dodržel slovo a naváděl mě při přistání. Pak na mě křikl z okna, abych za ním zašel. Pili jsme kávu z termosky, zatímco Tom čekal na poslední stroj z Le Touquet. Přiletěl o hodinu dřív než předpokládal. Asi neměli štěstí ve hře, proto se nejspíš společnost vrátila předčasně.

„Tak co, šlo vám to s nima dobře?“ zeptal se mě Tom.

„Tvářili se spokojeně,“ přikývl jsem a vylíčil mu dopodrobna let. Dělal jsem si přitom záznamy do letové knihy.

„Předpokládám, že si jako obvykle chcete odměnu vybrat v letových hodinách?“

Ušklíbl jsem se. „Jak jste to uhádl?“

„Já bych si jen přál, abyste si to přece jenom rozmyslel a rozhodl se, že u mě budete pracovat naplno.“

Odložil jsem pero, protáhl se a opřel se pohodlně v dřevěném křesle, ruce za hlavou. „Ne, zatím ne. Ještě na mě nespěchejte, tak tři čtyři roky, pak možná.“

„Jenomže já vás potřebuju ted.“

Potřebuju váš… to znělo sladce. „Nevím… ale budu o tom ještě uvažovat.“

„No aspoň něco,“ prohrábl si rukou řídnoucí vlasy, pak si přetřel dlaní obličej, jak ho svědil únavou. „Co takhle sendvič?“

„Ano, děkuju.“ Vzal jsem si obložený chleba se šunkou a s francouzskou hořčicí. Sendvič nebyl z kantýny, vyráběla ho Tomova šikovná žena Janie. Šunka byla nakrájená na silné plátky, šťavnatá, vařená podomácku v pivu. Mlčky jsme pojídali a jídlo zapíjeli horkou, silnou kávou. Za proskleným čtvercovým prostorem venku nebe temnělo do matné černé a mračna překrývala hvězdy. Vítr slábl a tlak klesal. Bylo čím dál víc zima. Blížilo se špatné počasí.

Tom se podíval na své přístroje, zamračil se, opřel se o opěradlo křesla, hrál si s tužkou. „Předpověd nelhala,“ řekl zasmušile. „Zítra bude sněžit.“

Soucitně jsem zamručel. Sníh uzemňuje letadla a připravuje Toma o výdělky.

„No co, je únor, tak s tím musíme počítat,“ povzdechl si.

Přikývl jsem a uvažoval o tom, jestli sníh nezmaří čtvrteční dostihy ve Stratfordu a do jaké míry počasí ovlivní Yardmanovy lety. Taky jsem si pomyslel, že Janie Wellsová dělá dobrou kávu a že Tom je rozumný, slušný člověk. Příjemné, klidné, nezávazné myšlenky. A přitom jsem předchozí noc strávil v tak hrozivém duševním zmatku.

Když jsme příští ráno startovali z Gatwicku, mělo nebe nevlídnou šedooranžovou barvu. Sníh v mracích visel těžce nad zemí jako těhotné břicho. Vezli jsme osm chovných klisen ve staré DC4, ještě bez vyrovnávání tlaku, a vzlétali jsme do blížící se sněhové bouře směrem na Milán. Timmie a Conker se k mé nesmírné úlevě vrátili, ale ani jeden ani druhý si jak se zdálo dovolenou nijak zvlášť neužili. Zaslechl jsem Conkera, ustaraného otce sedmi velkých kluků, jak si při nakládání stěžuje, že celou dovolenou vařil a umýval nádobí, zatímco se jeho žena válela v posteli podle jeho názoru s šikovnou užitečnou chřipkou. Timmie projevoval soucit obvyklým způsobem. Hlasitě odfrkával. Statný černovlasý nevysoký Welšan věčně trpěl katarem průdušek a chronickou rýmou a jeho okolí trpělo s ním. Když jednou zvlášť odporně plival, prohlásil, že to jsou dutiny a že kvůli dutinám nemohl fárat do dolů jako
jeho otec. Timmie se přidal ke Conkerovi s tím, že dovolená v únoru není žádná výhra.

„Kolik vlastně máte dovolené?“ zeptal jsem se a připevňoval přitom řetězy.

„Každý dva měsíce týden,“ řekl Conker. „No poslyš, kamaráde, neříkej mi, žes tuhle práci vzal, aniž ses na to zeptal.“

„Obávám se že ano.“

„Tak to tě budou vykořisťovat,“ řekl Conker smrtelně vážně. „Když člověk nastoupí do místa, nejdřív si musí jasně a zřetelně dojednat podmínky. Plat, přesčasy, placenou dovolenou, odměny, důchodovej příplatek, všechno. Když si netrváš na svejch právech, nikdo se tě nezastane. Dyť my nemáme ani odbory. Leda že bychom se přidali k zemědělcům, vo což bych já teda nestál, nevím jak ty. A starej Yardman, ten nedá nic zadarmo, když nemusí. To volno si teda dohodni, slyšíš, jinak žádný nebudeš mít, to ti povídám.“

„No… děkuju. Já mu řeknu.“

„Poslyš, kamaráde,“ ozval se Timmie měkkým welšským přízvukem. „To my máme i další volno. Nenech se udřít k smrti. Yardman člověka nepošle na víc letů než dva týdně. Teda pokud člověk nechce.“

„Ach tak,“ přikývl jsem. „A když vy nechcete, tak letí Billy a Alf, ano?“

„Jo, tak nějak by to bylo,“ řekl Conker. „Jo.“ Zastrčil poslední závlačku na místo u posledního boxu a otřel si dlaně o kalhoty.

Vzpomněl jsem si, jak se Simon zmínil, že Peters je odbojný a že trvá na svých právech, a tak mě napadlo, že Conker se od něho nejspíš nakazil v protivykořisťovatelském postoji, ze všeho, co mi vykládal, se zdálo, že jak on, tak Timmie dostávají neuvěřitelné množství volna. Pravda, jestliže se absolvuje let tam i zpět během jednoho dne, znamená to pracovat tvrdě dvanáct i víc hodin. Jenže jestli to člověk absolvuje dvakrát do týdne, tak to zaručeně není otročina. Z čiré zvědavosti jsem si za některé týdny sečetl pracovní hodiny a ani v těch nejnáročnějších jsem nikdy nedosáhl čtyřiceti hodin. Přišlo mi, že si moji parťáci neváží toho, co mají. Pak jsem dal signál letištnímu personálu, aby odstavili rampu.

DC4 byla přeplněná a hlučná. Chodbičky mezi boxy a trupem byly úzké, takže dva lidé se nemohli ani vyhnout, a navíc couvající musel směrem k pilotní kabině jít sehnutý. DC4 totiž bývalo normální dopravní letadlo s nízko zavěšenými policemi na zavazadla po obou stranách. Zavazadlové police sice měly příklopy, ale protože se občas za letu při prudším pohybu mohly otevřít, bylo moudřejší je vůbec nezavírat, aby nikomu nespadly na hlavu. Když k tomu připočítám, že z podlahy trčely kotevní řetězy do výšky bérce a člověk o ně krásně zakopával, bylo opravdu dost obtížné a namáhavé tím letadlem procházet. Zatím jsem to ještě tak zlé nezažil. Se zájmem jsem zaznamenal, že Conker si nestěžuje. Peters s ním v DC4 patrně neletěl.

Hned po startu jsme šli do bufetu na kávu, protože všichni koně byli způsobní a chovali se dobře. Mechanik, vysoký člověk se zvy54

kem povytahovat jedno obočí několikrát za sebou a hodně rychle, když se na něco^ptal, už rozléval kávu do hrnečků najedno použití. Na dvou byla napsaná jména Patrick a Bob. Mechanik šálky vzal a odnesl je k pilotům do kabiny. Když se vrátil, zeptal se nás, jak se jmenujeme, a napsal naše jména na další šálky.

„Máme jich s sebou málo, takže je nemůžeme pokaždý vyhazovat,“ vysvětloval a podal mi Henryho. „Chcete cukr?“ Držel v ruce půlkilový pytlík sypkého cukru a červenou lžičku z umělé hmoty. „Však já už vím, co vy rádi a co rád pilot.“

Popíjeli jsme vřelou hnědou tekutinu. Ne že by chutnala po kávě, ale když to člověk prostě bral, že to je teplé a uhasí to žízeň, nebylo to nejhorší. V bufetu byl hluk motoru tak silný, že jsme na sebe museli křičet, abychom se slyšeli a vibrace letadla způsobovaly jemné vlnění na hladině kávy. Mechanik se opatrně napil z šálku označeného jako Mike.

„Teda že toho dneska vezete,“ poznamenal. „To jsou samý budoucí maminy, ne?“

Conker, Timmie i já jsme svorně přikývli.

„Jsou to Italky?“

Potřásli jsme hlavami. Museli jsme vypadat jako z veselohry.

„Co se s nima bude dít?“

„To jsou anglický klisny pro italský hřebce,“ vysvětloval Conker. Kdysi pracoval v chovných stájích a jednou, když klisna začala rodit předčasně během letu, byl ve svém živlu.

„To si dělejte srandu z někoho jiného,“ nevěřil mu mechanik.

„Ale jo, je to tak,“ bránil se Conker. „Musej se ohřebit tam, v Itálii, aby byly u hřebce při další říji.“

„Proč?“ obočí vyskakovalo pilně nahoru a dolů.

„No to máte tak,“ vysvětloval Conker vážně. „Březost u koní trvá jedenáct měsíců a chovná klisna může mít hříbě kazdejch dvanáct, jo. Takže na to, aby zabřezla, zbejvaj jenom čtyři týdny, rozumíte, ale v tý době čtyřech týdnů není novorozený hříbě ještě v takovým stavu, aby mohlo s matkou cestovat stovky mil v mrazivým počasí, takže proto musej klisny už stát v těch stájích, kde jsou hřebci a kde hříbata přišly na svět. Je vám to jasný?“

„Jo, jo, ted mi to došlo.“

„Tamhleta,“ Conker obdivně ukázal na nejpřednější box, ze kterého vykukovala elegantní hnědá hedvábná hlava, ve stísněném prostoru tak blízko, že málem nahlížela do kuchyně. „Ta jede k Molvedovi.“

„Jak to víš?“ zeptal se Timmie zvědavě.

„Povídal řidič dopravního boxu.“

Do kuchyňky přišel z kabiny druhý pilot, že prý kapitán chce ještě jeden šálek.

„Fakt, ten člověk pije jak duha.“ Mechanik znovu nalil do šálku s nápisem Patrick.

„Tady,“ pilot mi podal šálek. „Doneste mu to prosím vás, já si musím něco vyřídit.“ Přikrčil se pod nosem budoucí Molvedovy nevěsty a obtížnou cestou klopýtal na tu důležitou místnost. Odnesl jsem šálek s horkou tekutinou do pilotní kabiny. Venku sice bylo hluboko pod nulou, ale kapitán měl na sobě sněhobílou košili. Líně se natáhl pro kávu a přikývl na poděkování. Několik vteřin jsem se tam rozhlížel a díval se na přístroje. Kapitán vzhlédl, viděl, kam koukám a pokynul mi, abych se k němu sklonil. Hluk byl takový, že bychom na sebe ani nedokřikli. Řval mi do ucha. „Jste vedoucí té posádky s koňmi?“

„Ano.“

„Nechcete si tady chvíli sednout?“ ukázal na prázdné křeslo kopilota.

„Rád.“

Souhlasně přikývl a já bokem vklouzl do pohodlného křesla vedle něho. Kabina byla maličká, zváží-li člověk, co všechno se do ní vešlo, a taky už všelijak otlučená, bylo na ní znát věk. Já se tam cítil jako doma.

Se zájmem jsem si prohlížel jednotlivé přístroje. Čtyřmotorovým letadlem jsem nikdy neletěl, jenom dvoumotorovým, ve Fenlandu totiž čtyřmotorové stroje neměli. Protože jedna letová hodina v pronájmu od Torna stojí i na dvoumotorovém letadle, jako je azték, kterým jsem letěl včera do Gleneagles, třicet pět liber, zdálo se mi krajně nepravděpodobné, že bych kdy měl tolik peněz, abych si mohl udělat kurs na skutečně velká letadla. A navíc bych potom pro získanou kvalifikaci těžko našel uplatnění. Zalítat si velkým dopravním letadlem jen tak pro legraci na odpoledne, to se prostě nedá. Ale stejně jsem hleděl, když už tu příležitost mám, poučit se o všem co nejvíc.

Kapitán Patrick mi posunky naznačil, abych si nasadil sluchátka s mikrofonem zavěšená na řízení. Nandal jsem si je na hlavu a pilot mi pak do nich začal vysvětlovat, na co jsou které páčky a k čemu jsou které budíky. Byl to první kapitán, s kterým jsem kdy u Yardmana letěl, kterému jsem stál za tu námahu. Pečlivě jsem poslouchal, přikyvoval a byl jsem mu vděčný. Neřekl jsem, že většinu toho, co mi povídá, stejně znám.

Patrick byl velký, statný, pěkný chlap, asi třicetiletý, s tmavými, do frajerských špiček ostříhanými nazrzlými vlasy, oči měl světle žluté jako kočka. Koutky úst se mu kroutily vzhůru ve věčném úsměvu, jako by celý svět byl přímo skvělý a zlo neexistovalo. Jak jsem později zjistil, ten úsměv skutečně nelhal, Patrick opravdu viděl v každém jenom dobré a zlo nepoznal, i když je měl přímo před očima. Trpěl prostě neotřesitelnou vírou v lidskou dobrotu, jako v ni věří kurátoři. Ovšem tehdy v tu první půlhodinu jsem tohle všechno nevěděl. Jen jsem poznal, že je laskavý, pečlivý, sebejistý a vynikající pilot.

Naladil stanici na frekvenci Dieppe a zase mi přitom vysvětloval, co dělá. Pak vyslechl předpověd počasí a namířil na Paříž.

„Letíme k Středozemnímu moři, pak to vezmeme kolem pobřeží,“ řekl. „Nad Alpami je moc mraků, přes ně to brát nebudem. Protože nemáme přetlakovou kabinu, tak nemůžeme nad deset tisíc stop, teda ne moc, tak maximálně do čtrnácti tisíc, pokud snad nemáte něco se srdcem. Ale i těch čtrnáct nám na Alpy za dnešních podmínek moc nestačí, takže to radši vezmeme oklikou.“

Souhlasně jsem přikývl.

Zkontroloval (už podruhé během deseti minut) odmrazovací systém a řekl: „Kdyby měl tenhle pták na sobě víc jak čtvrt tuny ledu, tak nepoletí, a odmrazování minulej tejden nefungovalo,“ ušklíbl se. „Ted je v pořádku, už jsem ho přezkoušel šestkrát, co to spravili, takže je tookej.“

Oloupal si a snědl banán, který si utrhl z velkého trsu ležícího na okraji přístrojové desky. Pak klidně na několik centimetrů otevřel okénko a slupku banánu vyhodil. Dal jsem se do smíchu a Patrick mi začal být opravdu sympatický.

Pak se vrátil druhý pilot a chtěl si samozřejmě sednout na své místo. Tak jsem se tedy sebral a vrátil se na zbytek cesty ke koním. Bez zvláštních příhod jsme přeletěli Francii k Dijonu, pak jsme se stočili na jih k údolí Rhóny, potom na východ na Saint Tropez a pak na sever u Albengy. Přistáli jsme na letišti Malpensa v Miláně přesně čtyři hodiny po startu z Gatwicku.

V Itálii bylo zima. Venku bylo o třicet stupňů míň než v kabině, takže jakmile se otevřely dveře, všichni jsme se roztřásli. Sledovali jsme asi deset zaměstnanců letiště v tmavomodrých battledresech, jak přistavují perfektní rampu, a pak jsme čekali, až k nám dojdou z letištní budovy celníci. Vystoupali po rampě a nejstarší z nich řekl cosi italsky.

„Non parlo italiano,“ řekl jsem omluvně. Byla to jediná použitelná věta, kterou jsem znal.

„Non importa,“ řekl. Vzal si ode mne doklady o dočasném pobytu klisen, vyhotovené v angličtině i italštině, a jeho dva asistenti postupovali od koně ke koni a vykřikovali popis.

„Všechno v pořádku.“ Vrátil mi dokumenty, zdvořile kývl a odvedl své průvodce, své stíny po rampě pryč. A znovu jsme se dali do obvyklé práce, převáděli koně z letadla k čekajícím dopravním boxům, a Conker se nepřestával obdivně točit kolem klisny putující za Molvedem.

Měli jsme hodinu času, než začneme nakládat várku klisen letících za stejným cílem do Anglie. Conker, Timmie a já jsme ušli asi míli po letištní ploše, než jsme se dostali až k hlavní budově a dali si tam oběd. U dveří nás čekal Patrick v neobyčejně důstojně a vznešeně vyhlížející, zlatem zdobené uniformě. Tvářil se odevzdaně.

„Nemůžeme dnes letět zpátky,“ řekl. „Takže hoši můžete pít pivo v klidu.“

„Co se děje?“ zeptal se Timmie a posmrkával.

„Je sněhová vánice. Spadla jako peřina dnes ráno, hned jak jsme odletěli. Vichřice zuří pod celou jižní oblastí a taky nad Kanálem. Barometr klesl, že už dál ani nemůže a… No prostě mám instrukce, že se nemám vracet.“

„Takže jíme samou pastu,“ vzdychl Conker, „to mi moc dobře nedělá.“

Odešel s Timmiem ke snackbaru, mně Patrick ukázal, kde najdu telegraf, abych mohl poslat Yardmanovi zprávu, že se neletí, a taky varoval příslušné stáje, očekávající klisny. Pak jsme se společně vrátili k letadlu, odkud si Patrick vzal věci na noc a já nasměroval zpět domů konvoj italských klisen. Počkal, až si vyřídím svoje věci a pomohl mi zavřít zevnitř z kabiny dvojité dveře nad rampou. Pak jsme spolu prošli kabinou po stěnách boxů poskládaných na zemi a po schůdkách u pilotní kabiny.

„Kde se vyspíte?“ zeptal se.

„Nejspíš v hotelu,“ řekl jsem nejistě.

„Kdybyste chtěl, můžete jít se mnou, já spávám u jedné rodiny, když tady uvíznu, vejdeme se k nim oba.“

Jako obvykle jsem měl sto chutí být raději sám, ale protože jsem vůbec neuměl italsky, jeho nabídku jsem s díky přijal. Neuměl jsem si ani objednat hotelový pokoj, natož abych se někde nějak bavil, mohl jsem si jedině prohlížet architekturu města.

„Budou se vám líbit,“ poznamenal.

Dvě stě metrů jsme ušli mlčky.

„Jste opravdu vikomt?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl jsem jakoby nic. „Jsem Boeing 707.“

Dal se do smíchu. „Abych byl přesný, tak ten malej Welšan říkal, že jste zasranej vikomt.“

„Záleží na tom, jestli jsem nebo nejsem?“

„Vůbec ne.“

„Pak je to v pořádku.“

„Tak jste nebo nejste?“

„Jak kdy.“

Prošli jsme skleněnými dveřmi do haly letiště. Byla veliká, prostorná, vzdušná, se skleněnými stěnami, s podlahou z kamene. Po jedné straně byl dlouhý pult, kde prodávali upomínkové předměty vtěsnané do vitrínek a na police za pultem. Měli tam hedvábné kravaty a panenky v národním kroji se povalovaly po pultě, kde byly taky tácy s brožovanými knížkami a pohlednicemi. Celou tuhle pestrou směs měla na starosti vysoká tmavovlasá dívka v přiléhavých černých šatech. Viděla nás přicházet a vážný obličej se jí rázem rozsvítil. Velmi hezky se smála.

„Patricku! Hello, Patricku, come sta?“

Odpověděl italsky a pak si uvědomil, že jdu s ním, ukázal na mě a řekl: „Gabrielo, to je Henry.“ Pak se jí na něco zeptal, ona se na mne podívala a přikývla.

„Si,“ řekla, „Henry anche.“

„Takže domluveno,“ řekl Patrick spokojeně.

„To chcete říct,“ vydechl jsem nevěřícně, „že budeme bydlet – hm – u Gabriely?“

Trochu se zarazil. „Vy máte námitky?“

Zadíval jsem se na Gabrielu a Gabriela se zadívala na mě.

„Ne, vůbec ne, mně se to zdá přímo neskutečné.“ Během dalších deseti minut si povídala s Patrickem a dívala se na mne. Pak jsem si uvědomil, že neumím ani slovo italsky a že jediné anglické slovo, které umí ona, je hello.

6

Ne, s rozumem to nemělo vůbec nic společného. Byl to jednoduše elektrický výboj. V jediném okamžiku jsem poznal to, o čem po všechny věky píšou básníci. Pochopil jsem konečně, proč Říman Antonius pošlapal svou čest pro egyptskou Kleopatru, proč Paris v Tróji způsobil desetiletou válku únosem Heleny, proč se utopil Leander, když plaval bůhví pokolikáté přes Dardanely za Hero. Jistě v tom hrála roli i vzdálenost od domova, tajuplnost, zvláštnost nepoznaného, jistě by člověk těžko takhle vzplanul k holce od sousedů. Jen jsem nechápal jak to, že se to do té doby nikdy nepřihodilo. Proč právě tahle dívka, tahle jediná způsobila, že se mi rozbouřila krev.

Stál jsem na chladné kamenné podlaze letiště a jako by do mě udeřil blesk. Svět se kymácel, vzduch praskal, v šedivém únorovém dni blýskala světla, a o to vše se přičinila jedna zcela obyčejná prodavačka památkových předmětů pro turisty.

Co bylo ještě podivuhodnější, ji zřejmě potkalo totéž. Možná, že to musí potkat oba, aby to skutečně bylo ono. Nevím. Díval jsem se na ni, viděl jsem, jak jí začínají zářit oči, jak v ní narůstá vzrušení, jak ožívá. Pochopil jsem, že ač je to k nevíře, můžu za to já. Přestože jsem právě já, nenápadný, vždy úpravný, tmavovlasý, zřídkakdy na dívky zapůsobil. Taky jsem se o to nijak nesnažil, aspoň většinou, a pokud jsem se přece jen snažil, nepomohlo to. Dokonce i ty slečny, jež se chtěly provdat za můj titul, v mé společnosti často zívaly. O to úchvatnější byla Gabrielina okamžitá reakce.

Když dvakrát neodpověděla na jeho otázku, řekl Patrick pobaveně: „Probůh, jak dlouho chcete vy dva ještě jeden na druhého civět?“

„Gabrielo,“ řekl jsem.

„Ano?“ .“Gabrielo…“

Patrick se dal do smíchu. „No, takhle daleko nedojdete.“

„Parla francese?“ zeptala se úzkostlivě.

Patrick překládal: „Mluvíš francouzsky?“

„Ano,“ s úlevou jsem se zasmál. „Více méně.“

„E bene,“ řekla s úsměvem. „E molto molto bene.“

Začali jsme si okamžitě tykat. Možná proto, že jsme nebyli zatížení francouzskými mravy a že jsme oba věděli, že bychom k tomu stejně dřív či později dospěli. Patrick povytáhl obočí, zase se dal do smíchu a ve třech jazycích prohlásil, že jsme blázni.

Já se skutečně zbláznil, to je pravda. Patrick se celé odpoledne choval statečně, seděl se mnou u stolku ve snackbaru, popíjeli jsme kávu a on vyprávěl o Gabriele a její rodině. Dohlédli jsme na ni, jak se tiše a klidně pohybuje za svým dlouhým pultem a prodává tretky odjíždějícím cestovatelům. Byla krásně zaoblená, což byla příjemná změna po plochých bocích a plochých hrudnících hubených debutantek u nás doma. Bylo to, jako by se člověk za mrazivé sněžné noci ohřál u táboráku. Její snědý, oválný obličej připomínal středověké italské portréty, kostru obličeje zdědila po předcích, jako se dědila už celá staletí. Pokud se Gabriela právě neusmívala, byla skoro až příliš klidná, až jakoby nepřístupná.

Napadlo mne to teprve po chvíli. Sledoval jsem ji a viděl jsem, jak dva nebo tři nerozhodní zákazníci začali být nesví vinou její rezervovaností. Řekl jsem si, že se vlastně za prodavačku moc nehodí a taky jsem to jen tak mezi řečí prohodil k Patrickovi.

„To máš asi pravdu,“ řekl suše. „Jenže na letišti bys pro pašeráka těžko hledal lepší umístění.“

„Pro… pašeráka? To snad ne?“ vyděsil jsem se.

Patrick se viditelně bavil. „Pašeráka, jo,“ přikývl. „Přesně tak.“

„To snad ne.“

„Já jsem taky pašerák,“ dodal s úsměvem.

Zadíval jsem se do hrníčku s kávou, byl jsem hodně vyvedený z míry; „Ne, to se k vám nehodí, ani k jednomu, ani k druhému.“

„V tom se mýlíš, Henry. Jsem jeden z mnoha, co přivážejí… hm… zboží… pro Gabrielu.“

„Jaké zboží?“ zeptal jsem se zvolna a děsil se odpovědi.

Sáhl do kapsy saka a vyndal malou plochou lahvičku, asi dvacet čísel vysokou, a podal mi ji. Na tištěné etiketě od lékárníka stálo: Dvě stě tablet aspirinu BP. Hnědou skleněnou lahvičku zaplňovaly tabletky až po hrdlo. Odšrouboval jsem uzávěr, vytáhl chomáček vaty a vysypal několik tabletek na dlaň.

„Nepolykej to,“ řekl Patrick s úsměvem. „K ničemu by ti to nebylo.“

„To nejsou aspiriny.“ Nasypal jsem prášky nazpět do lahvičky a lahvičku uzavřel.

„Ne.“

„Tak co to tedy je?“

„Antikoncepční pilulky,“ řekl.

„Cože?“

„Itálie je katolická země. Tady ty tabletky koupit nemůžeš. Nicméně ženy si nepřejí být věčně těhotné, jít z jednoho těhotenství do druhého a produkovat jedno dítě za druhým. To je pochopitelné. Považují tabletky za vynikající věc, protože je smějí užívat, aniž by to i ti nejbigotnější z jejich mužů tušili.“

„Páni,“ vydechl jsem.

„Žena mého bratra tabletky sbírá mezi svými přítelkyněmi a v širším okruhu, a když má plnou lahvičku, tak mi ji předá, já ji odvezu Gabriele, která ji zase dá dál. Vím s určitostí, že nejmíň čtyři další piloti dělají totéž, nemluvě o větším počtu letušek. Gabriela mi jednou řekla, že vlastně nemine den, aniž by jí někdo něco nepřinesl.“

„To jako… chceš říct… že to Gabriele prodávají?“

Zatvářil se pohoršené, což mě potěšilo. „Samozřejmě ne. Samozřejmě, že je Gabriela taky neprodává, to je dar, prostě služba. Solidarita žen jedné země s ženami jiné země. Moje švagrová a její přítelkyně to dělají s nadšením, protože jsou toho názoru, že nelze žádnou ženu nutit, aby riskovala otěhotnění, když otěhotnět nechce.“

„Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval.“

„Protože nemáš sestru, které se narodilo šest dětí během šesti let a která se nervově zhroutila, když po sedmé otěhotněla.“

„To Gabrielina sestra?“

Přikývl. „Ano, tak to vůbec všechno začalo, proto vůbec začala ty tabletky shánět na začátku. Od té doby prostě poptávka ustavičně roste.“

Vrátil jsem mu lahvičku a on ji zase uložil do kapsy. „Takže co,“

řekl provokativně.

„Je obdivuhodná, že se do toho pustila,“ řekl jsem.

Zeširoka se usmál. „Prosím tě, jenom se přiznej, té bys odpustil, i kdyby pašovala korunní klenoty.“

„Asi bych jí odpustil všechno,“ řekl jsem zvolna.

Přestal se tvářit pobaveně, zvážněl a zadíval se na mě. „Už jsem několikrát slyšel, že se takováhle věc člověku může stát, ale nikdy jsem u toho nebyl jako svědek. Přitom jste vy dva spolu ani nepromluvili. Vlastně můžete být rádi, že spolu mluvit dokážete…“

Během toho odpoledne jsem se aspoň třikrát šel přesvědčit, že to opravdu jde. Prohlásila, že když je v práci, nemůže se jen tak s někým bavit, že by z toho mohla mít těžkosti. Tak jsem tedy kupoval dárky naněkolikrát, jednou pro tatínka, jednou pro maminku, jednou pro sestru, pokaždé jsem dlouho, dlouho vybíral. Pokaždé se mnou hovo

řila a dívala se na mě se zvláštní směsí vzrušení a úžasu a jako by přitom byla ve střehu. Jako kdyby se i ona náhle a nečekaně a zcela nezadržitelně zamilovala do úplně cizího člověka a jako by jí to připadalo neuvěřitelné a trochu až o strach.

„Tohle se mi líbí.“

„Stojí šest tisíc lir.“

„To je příliš drahé.“

„Tohle je lacinější.“

„Ukaž mi něco jiného.“

Takhle jsme začínali, jako když děti čtou z učebnice. Chudou, opatrnou francouzštinou, ale než skončilo odpoledne, než pozamykala vitríny a než mě s Patrickem vypustila vchodem pro zákazníky, už jsme si povídali zcela přirozeně. Asi jsem z nás tří uměl francouzsky nejlíp. Líp než Gabriela a určitě líp než Patrick. Patrick zato mluvil perfektně italsky, takže když jsme spojili síly a různé jazyky, všichni jsme se dohovořili.

Z letiště jsme odjeli taxíkem. Sotva jsme vyrazili, Patrick předal Gabriele lahvičku od aspirinu. S úsměvem mu poděkovala a zeptala se, jestli je to stejný druh jako minule. Přikývl a vysvětlil, že tabletky má od manželek vojenských letců, jejichž manželé jsou pryč na tříměsíčním zahraničním kursu.

Z velké černé kožené tašky přes rameno vytáhla pestrý pruhovaný balicí papír, který si přinesla ze svého obchodu na letišti, a velký pytlík s bonbony. Cukroví i lahvičku od aspirinu šikovně zabalila do kulatého balíčku, ze kterého nahoře trčely čtyři špičky papíru jak listy ananasu. Připevnila je kouskem lepicí pásky.

Taxík zastavil před zchátralým úzkým domem ve svahu, v chudobně vyhlížející ulici. Gabriela vystoupila z vozu, ale na mě Patrick zamával, abych zůstal sedět.

„Nebydlí tady,“ řekl. „Jenom doručuje cukroví.“

To už Gabriela hovořila s unavenou mladou ženou, bledou, o to bledší, že měla na sobě černé šaty, a na nohou strašlivé křečové žíly, jaké jsem ještě v životě neviděl. Žíly tvořily v kůži velké, tmavé, modravé, červovité a uzlovité pletivo. Na ženu se lepily dvě malé děti a další dvě nebo tri se tísnily ve dveřích. Měla však ploché břicho a kojence v náručí nedržela. Zadívala se na Gabrielu a její hezký dáreček s takovou vděčností, že by si lepší odměnu člověk nedokázal představit. Děti věděly, že v balíčku bude cukroví, takže vyskakovaly a snažily se na ně dosáhnout, jak je matka držela nad hlavou. Když jsme odjížděli, vedla děti dovnitř a smála se.

„Tak,“ Patrick se ke mně otočil od okénka. „A ted bychom měli Henrymu ukázat Milán.“

Už se začínalo šeřit a bylo zima. Já to však nevnímal, nebyl bych zaznamenal, ani kdyby padala ledovatka. Provedli mne přes Piazza del Duomo, abych se podíval na gotickou katedrálu a Palazzo Reále. Pak jsme prošli vysokou prosklenou arkádou na Piazza della Scalla k opeře. Gabriela mi s vážnou tváří vysvětlila, že je druhá největší v Evropě a že se do ní vejde tři tisíce šest set lidí.

„Která je vůbec největší?“ zeptal se Patrick.

„Neapolská,“ odpověděla s úsměvem. „Taje taky naše.“

„Ale milánská katedrála je největší,“ škádlil jsem ji s úsměvem.

„Ne,“ zasmála se a ve tvářích se jí nečekaně objevily důlky. „Ta je v Římě.“

„Ti Italové jsou ale velikášský národ.“

„My jsme vládli světu, když vy jste se ještě barvili namodro.“

„No no,“ ozval se Patrick.

„Leonardo da Vinci žil v Miláně,“ řekla Gabriela.

„Itálie je nepochybně nejkrásnější země světa a Milán je její klenot.“

„Patricku, jsi uličník,“ usmála se s láskou. Na své rodné město byla však skutečně pyšná a do večeře jsme se dozvěděli, že v něm žije skoro půldruhého milionu obyvatel, že tam jsou celé tucty muzeí, hudebních a výtvarných škol a že je Milán nejlepší a nejbohatší průmyslové město v celé zemi, v jehož továrnách se vyrábí textil, papír, lokomotivy, automobily a dokonce i letadla.

Najedli jsme se v malé, útulně osvětlené restauraci nápadně připomínající londýnské italské restaurace, jen to tam jinak vonělo kořením. Ani jsem nevnímal, co jím. Gabriela nám objednala nějaké telecí, chutnalo skvěle, jako ten večer vše. Vypili jsme dvě láhve místního červeného vína, lehce trpkého na jazyku, a nekonečné množství malých šálků černé kávy. Už tehdy jsem si uvědomil, že se cítím mnohem volněji a míň uzavřený i proto, že všichni tři mluvíme jinou řečí, než svojí mateřskou. Bylo mnohem snadnější zbavit se zábran, když byl člověk daleko od všeho, čím zábrany vznikly. Když byl pod jiným nebem, v jiné kultuře, v čase mimo čas. Ano, ledaco díky tomu bylo jednodušší, ale nic tím neztrácelo na významu. Neměl jsem svázaný jazyk, ale co jsem řekl, neříkal jsem do větru, říkal jsem to z hloubky, z nezměněného nitra. Ten večer v Miláně jsem poprvé poznal, co znamená mít radost
, skutečnou, hlubokou radost, a kdyby za nic jiného, za to budu Gabriele vděčný až do konce života.

Povídali jsme si celé hodiny. Neříkali jsme možná nic objevného, ale vyprávěli jsme si přátelsky, příjemně. Nejdřív o tom, co jsme dnes dělali, co jsme viděli, pak o sobě, o svém dětství, o Felliniho filmech, trochu o cestování, a zvolna jsme okruh témat rozhovoru rozšiřovali. O náboženství, o své naděje, o stav současného světa. Ani jeden z nás nebyl fanatik a zachránce tohoto světa. Možná bychom měli být, protože svět to tolik potřebuje, jenže víra už hory nepřenáší. Víru dusí výbory a předsednictva, jak řekl Patrick, a svaté minulosti by dnešní doba považovala za výstřední poblouzněnce.

„Řekněte, dovedete si představit, že by dnešní Francie a armáda dopustily, aby je vedla do boje mladá dívka, protože měla zjevení? To si zaručeně představit nedovedete.“

Byla to pravda. To ne.

„Psychologie zabíjí statečnost,“ řekl Patrick a v očích se mu lesklo víno a světlo svíček.

„Tomu nerozumím,“ ozvala se Gabriela.

„Taky se to netýká ženských,“ řekl. „To se týká mužských. Dnes se už nepovažuje za moudré podstupovat fyzická rizika, pokud je možné se jim vyhnout. Proboha, přece když namluvíte mladým mužským, že je bláhové nebo dokonce hůř než bláhové cokoli riskovat, je to nejrychlejší způsob jak zničit národ.“

„Jak to myslíš?“

„Zeptej se Henryho. Ten je ochotný riskovat život dnes a denně na dostihovém závodišti. Zeptej se ho proč?“

„Proč?“ obrátila se ke mně napůl vážně, napůl s úsměvem, v očích světla jasnější než hvězdy.

„Protože se mi to líbí, baví mě to.“

Patrick potřásl zrzavou hlavou. „Tak pozor kamaráde, tohle nikde moc nevykládej, to se dneska nenosí. Musíš lidi přesvědčovat, že riskuješ pro prachy, jinak tě dřív než stačíš říct budou mít za masochistickýho psychotika.“

„Nepovídej,“ rozesmál jsem se.

„Jo, je to tak a vůbec to není legrace. Těm cvokům psychiatrům se dílo natolik daří, že dnes je v módě o sobě hlásat, že je člověk zbabělec. Člověk třeba není zbabělec, rozumíte, ale musí to tvrdit, jinak by ho nepovažovali za normálního. Když se na to podíváte z historického pohledu, je to k nevíře. Neznám jiný národ, který by opakovaně hlásal v tisku, na večírcích, v televizi, všude možně, že zbabělost je normální a odvaha odsouzeníhodná. Naopak skoro všechny národy v minulosti měly pro mladé muže těžké zkoušky, ve kterých museli prokázat, jak jsou stateční. My ted mladé lidi v Anglii učíme, že se mají usadit a usilovat o klid. Jenže statečnost a odvaha jsou jaksi v člověku zabudované a není možné odvahu jednoduše vynulovat, jako se nedá vynulovat pohlavní touha. Takže když obyčejnou občanskou statečnost zakážete, vyvře jiným způsobem. Podle mého kvůli tomu vzrůstá kriminalita. Jestliže
se všude vyhlašuje, že radovat se z nebezpečí je perverzní, pak není možné se divit, že se z nebezpečí skutečně radují zvrhlíci.“

Tohle bylo trochu příliš složité, takže to neřekl francouzsky, ale v plnokrevné angličtině, a když Gabriela protestovala, opakoval to klidnějším tónem italsky.

„Ale já nechci, aby muž říkal, že je zbabělec. Kdo by to chtěl?“ podivovala se. „Muž má lovit a bránit, aby žena byla bezpečná, tak je to odedávna.“

„Zpět do jeskyní?“ zeptal jsem se.

„Instinkty máme pořád stejné,“ přikýval Patrick. „V zásadě dobré.“

„Muži jsou taky pro lásku,“ řekla Gabriela. „Souhlasím,“ přikyvoval jsem nadšeně.

„Jestli rád riskuješ život, mně se to líbí. Když ho rád riskovat budeš pro mě, bude se mi to líbit víc.“

„To radši neříkej,“ řekl Patrick. „Psychiatři by si to určitě vysvětlili nehezky.“

Všichni jsme se rozesmáli. Přinesli nám čerstvou kávu a nějak jsme se dali do hovoru o tom, po čem touží nebo co si přejí dívky v Itálii a co je pro ně dosažitelné. Gabriela tvrdila, že toho nedosažitelného je čím dál míň, že je spokojená, tím spíš, že je sirotek, takže nepociťuje rodičovský útlak. Chvíli jsme se pak bavili o tom, jaké výhody a nevýhody plynou od rodičů, když člověk dospívá. Všichni tři jsme tvrdili, že jsme se svou situací spokojení. Gabriela byla spokojená se svou svobodou, Patrick s maminkou vdovou, která ho nevídaným způsobem rozmazlila, ale přitom po něm nic nechtěla, mně stačilo, že mi rodiče poskytují byt a stravu. Patrick se na mě podíval, když jsem se o tom zmínil, otevřel ústa a chystal se mě vyzradit.

Rychle jsem ho anglicky zarazil: „Nic jí neříkej, prosím tě ne.“

„Měla by tě ještě radši.“

„Ne, mlč.“

Chvíli váhal, ale pak si to rozmyslel a mlčel. Když se ho Gabriela ptala, o co šlo, řekl jí, že jsme se hádali o to, kdo bude platit. Nakonec jsme se o placení poctivě rozdělili, ale ještě hodnou chvíli jsme zůstali sedět. Vzpomínám si, že jsme hovořili o loajalitě. Začali jsme s osobní loajalitou a pak jsme přešli k politické.

Gabriela tvrdila, že v Miláně je hodně komunistů a že podle jejího názoru se římský katolík, z něhož se stane komunista, rovná rabínovi, který vzývá Alláha.

„Zajímalo by mě, komu by byli věrní, kdyby Rusko přepadlo Itálii,“ řekl Patrick.

„To je vskutku otázka,“ usmál jsem se. „Ale prakticky to nepřichází v úvahu, protože mezi Itálií a Ruskem je Německo, Švýcarsko a Rakousko, nemluvě o Alpách.“

Gabriela potřásla hlavou. „Komunismus začíná v Terstu.“

Její poznámka mě překvapila i pobavila, protože v ní zaznívala ozvěna názoru mého konzervativního otce: „… Orient začíná v Calais.“

„Skutečně tam začíná,“ řekl Patrick zamyšleně. „Přímo u vašich dveří.“

„Ale bud klidný,“ zasmála se. „V Jugoslávii jsou taky hory a odtamtud Rusové nepřijdou.“

„Oni už s armádou nepřepadnou žádnou další zemi,“ přikývl jsem klidně. „Proniknou do nich kapitálem a technikou. Italští, francouzští a britští komunisté můžou být klidní, nebudou se muset rozhodovat, na kterou stranu střílet.“

„A budou moct klidně pokračovat v podrývání řádu vlastní země s čistým svědomím,“ přikývl Patrick s úsměvem.

„Já myslím, že si s tím nemusíme dělat hlavu,“ zadíval jsem se, jak Gabriele spadají přes tvář měkké vlasy a vrhají stín. „Určitě ne dneska večer.“

„Stejně se nás to nikdy nijak netkne,“ přikývl Patrick. „A když se odtud brzy nevypravíme, tak nám Gabrielina sestra zamkne.“

Neradi jsme se zdvihli a vyšli ven, do zimy. Když jsme ušli asi deset kroků, Patrick najednou vykřikl, že si zapomněl v hospodě tašku s věcmi a že pro ni musí zajít. Rychle odešel.

Otočil jsem se ke Gabriele a ona ke mně. Světla lamp se jí leskla v očích a vážná ústa se nepatrně chvěla na pokraji smíchu. Slov nebylo třeba. Oba jsme věděli. Téměř jsem se jí dotýkal, stál jsem těsně u ní. Jemně jsem ji vzal za paže pod rameny. Zapotácela se, jako kdybych do ní strčil, a já měl tentýž pocit. Jako kdyby mnou otřásla síla tak primitivní a tak sopečná, až z toho šel strach. Jak je možné, říkal jsem si zmateně, že stačí dívky se dotknout, jen dotknout, dívky, po jejímž dotyku jsem toužil celé odpoledne a celý večer, a člověk se náhle octne v takové primitivní bouři. A ještě se to musí stát na jedné z hlavních ulic Milána, kde není co si s tím počít.

Položila mi hlavu na rameno, a tak jsme spolu stáli, já s tváří na jejích vlasech, když se vrátil Patrick s taškou. Odevzdaně se usmíval, bezeslova Gabrielu otočil, vzal ji pod paží a řekl stručně: „Pojdte, takhle tady zůstat nemůžete, ještě by vás někdo přejel.“ Slepě se na něho chvíli dívala a pak se nejistě zasmála.

„Já nechápu, co se to vlastně děje,“ řekla.

„Zasáhl vás z nebe seslaný šíp,“ řekl Patrick s humorem. „Anebo chemie, vyberte si.“

„Je to absurdní.“

„V tom ti neodporuju.“

Dal se do pochodu a táhl ji za sebou. Konečně jsem se taky odlepil z místa. Ochromené nohy mi zase začaly sloužit. Dohonil jsem je. Gabriela mě volnou rukou vzala taky pod paží, a tak jsme všichni tři ušli jeden a půl míle k domu její sestry. Jak jsme šli, nejtěžší břímě vášně se odlehčilo, hovořili jsme už normálně, smáli jsme se čím dál víc a před domem jsme dostali přímo záchvat smíchu.

Lisabetta, Gabrielina sestra, byla o deset let starší, podstatně silnější, ale měla stejně olivově snědou hladkou pleť a stejné pěkné tmavé oči. Když jsme vstoupili do obývacího pokoje, její manžel Giulio, podsaditý člověk blížící se ke čtyřicítce, s černým knírem, pytlíky pod očima a řídnoucími vlasy, nemotorně vstal z křesla a přivítal nás bez

výrazného nadšení.

On ani Lisabetta neuměli anglicky nebo francouzsky, takže zatímco obě ženy chystaly kávu, bavil se s Giuliem Patrick. Zvědavě jsem se rozhlížel po Gabrielině obydlí. Její sestra měla pohodlný čtyřpokojový byt ve vysokém, velkém činžovním domě, moderně zařízený a čalouněný, vytápění pod kamennou podlahou, žádné koberce, okna bez záclon jenom se žaluziemi. Připadalo mi to dost strohé, ale pak jsem si uvědomil, že v létě musí být v Miláně jako v peci a že byt je takový jaký je, aby se v něm dalo žít v horku.

Do místnosti vbíhaly a zase vybíhaly děti, které jsem od sebe nerozeznal. Od Patricka jsem však věděl, že by jich mělo být sedm, čtyři kluci a tři děvčátka. Přestože už byla skoro půlnoc, děti nešly spát, zřejmě čekaly na Patricka a ted se kolem něj batolily jako štěňata.

Lisabetta nalila kávu a jedno z dětí šálky rozneslo. Giulio se pak

Patricka na něco zeptal a díval se přitom na mě. „Chce vědět, čím jsi,“ řekl Patrick. „Tak mu řekni, že se starám o koně.“

„Jinak nic?“

„Jinak nic.“

To na Giulia moc nezapůsobilo. Položil další otázku. Patrick s nepatrným úsměvem překládal: „Chce vědět, kolik vyděláváš.“

„Řekni mu, že za jednu cestu do Milána dostávám asi jednu pětinu toho co ty.“

„To se mu nebude líbit.“

„Copak o to, mně se to taky nelíbí.“

Patrick se dal do smíchu. Přeložil, co jsem řekl, a Giulio se hned zamračil.

Spali jsme s Patrickem v pokoji, kde jindy spávali dva z chlapců, Ted se nastěhovali k druhým dvěma, zatímco Gabriela spala s dvěma staršími děvčaty a nejmladší spala s rodiči. V pokoji se všude povalovaly hračky, dětské botičky, šaty v kupičkách. Postele nebyly převlečené a prostěradla byla od svých neklidných mladých uživatelů zmačkaná jako kůže slonů. Patrick, zvyklý na věčné cestování, s sebou moudře nosil pyžamo, pantofle, věci na mytí a čistou košili. Díval jsem se na ten přepych a záviděl mu. Sám jsem spal ve slipech.

„Proč jim nechceš říct,“ zeptal se mě Patrick ve tmě, „že máš šlechtický titul?“

„Protože to není důležité.“

„Giuliovi by se to důležité zdálo.“

„Právě proto mu to říkat nebudu.“

„Nechápu, proč s tím děláš tajnosti.“

„Zkus každému říkat, že jsi syn aristokrata, a uvidíš co bude.“

„Mně by se to líbilo. Všichni by se mi klaněli a dvořili, všude bych měl privilegia, všude by si mě předcházeli a taky vítali.“

„Ano, a nikdy by sis nebyl jistý, jestli tě vítají kvůli tobě, že jsi, jaký jsi.“

„Ale to víš, že bych si tím byl jistý.“

„Tak mi pověz, kolik stájníků jsi sem už pozval,*’ zeptal jsem se klidně.

Nadechl se. Chyběla mu slova.

„Byl bys mi tenhle nocleh nabídl, kdyby Timmie zbytečně nemluvil?“

Ticho.

Pak jsem poznamenal: „Ráno mi připomeň, že ti musím dát pěstí.“

Bohužel do rána bylo daleko, jak jsem potom zjistil. Prostě jsem nedokázal usnout. Gabriela spala za zdí, sotva jednu stopu ode mne, a já ležel, potil se a toužil po ní tak, jak jsem si nikdy nepředstavoval, že bych toužit mohl. Doslova všechno mě bolelo. Chladný, vždy se ovládající Henry Grey. Grey, šedý nejen jménem, ale i povahou.

Chladný, ovládající se Henry Grey ležel v dětském pokoji, v cizím městě a kousal se do ruky, aby nekřičel. Taková touha, takový strašlivý hlad byl skoro absurdní, směšný. Pokoušel jsem se to tak brát, ale bezúspěšně. Ten hlad mě trápil hodinu po hodině, zoufale, až do svítání. Byl bych mnohem šťastnější, kdybych dokázal usnout a kdyby se mi o ní zdálo.

Než jsme šli spát, na chodbě přede dveřmi mě jen tak letmo políbila. Kolem nás stáli Patrick, Lisabetta a šest dětí a dívali se na nás. Pak najednou ode mne ustoupila, protože oba nás postihlo totéž, co předtím na ulici. Sebemenší dotyk vzbudil bouři. Jenže v tak malém a přelidněném bytě nebylo místo na zemětřesení.

Když jsme ráno vstali, Patrick mi beze slova půjčil holicí strojek.

„Odpusť,“ řekl jsem.

„Nic, měl jsi pravdu, kdyby ten Welšan neřekl, co řekl, nepozval

bych tě sem…“

„To vím.“ Oblékl jsem si košili a zapjal rukávy.

„Ale taky bych tě sem nepozval, kdybys mi nepřipadal sympatieký.“

Překvapeně jsem se na něj ohlédl.

„Měl bys mít víc sebejistoty, Henry. Prosím tě, proč pochybuješ o tom, že tě lidi můžou mít rádi takového, jaký jsi. Je snad jasné, že Gabriela tě takhle ráda má a já ostatně taky.“

„Jenomže to je vzácné,“ natahoval jsem si ponožky.

„Jenomže ty taky lidem nedáš šanci.“ Po tom naprosto přesném zásahu si navlékl kapitánský kabát a vyšel ze dveří.

To šedivé, chladné ráno jsme všichni tři mlčky odjeli na letiště. Gabriela měla stíny pod očima, vůbec se na mě nepodívala, a já marně přemýšlel, jestli jsem se jí nějak nedotkl. Bavila se jenom s Patrickem, italsky, a Patrick s krátkým úsměvem odpovídal taky italsky. Když jsme dojeli, rychle a ustaraně mě požádala, abych za ní do obchodu nechodil. Utekla, aniž se se mnou rozloučila, a já se nepokoušel ji zarazit. Věděl jsem, že uplynou hodiny, než naložíme koně, a ať si říkala co chtěla, měl jsem rozhodně v úmyslu za ní před odletem zajít.

Celé dopoledne jsem se potuloval po letišti s Conkerem a Timmiem. Asi ve dvanáct za mnou přišel Patrick, usmíval se od ucha k uchu a oznámil mi, že máme štěstí, protože v Gatwicku napadalo tolik sněhu, že letiště přijímá jenom nejdůležitější linky, nákladní letadla ten den nepřijímá vůbec, až prý zítra.

„Takže uděláš nejlíp, když zase obtelefonuješ stáje a řekneš jim, že s klisnami poletíme do Anglie až zítra v osm,“ řekl. „Pokud počasí dovolí.“

Gabriela přijala tu zprávu s takovým nadšením a radostí, že jsem se rázem vznášel přímo na oblacích. Chvíli jsem váhal, nemohl jsem se odhodlat, ale Gabriela mi to usnadnila.

Zeptala se: „Jak jsi spal?“ Pátravě se na mě zadívala.

„Vůbec jsem nespal.“

Povzdechla si a trochu se začervenala. „Já taky ne.“

Váhavě jsem řekl: „Možná bychom spali líp, kdybychom spolu strávili večer.“

„Henry,“ dala se do smíchu, „ale kde?“

Ukázalo se, že to je větší problém, než jsem myslel, protože Gabriela odmítala jít do hotelu. Nemohli bychom tam zůstat přes noc, v každém případě musí být doma do půlnoci. Prý musí zachovávat určitá pravidla, zůstat přes noc někde mimo domov se nesluší. Nakonec jsme se uchýlili na zcela prazvláštní místo, a sice do naší DC4. Ustlali jsme si útulné hnízdo z přikrývek, které jsme vytáhli ze zavazadlových schránek u kuchyňky.

V naší skrýšce nás určitě nemohli najít. Smáli jsme se, těšili se jeden z druhého, byli jsme šťastní a strávili celý večer tak, jak ho muži a ženy tráví už od pravěku. Bylo nám spolu dobře a asi se nám oběma ulevilo, že se k sobě tak krásně hodíme.

Ležela v mém náručí a váhavě mi vysvětlovala, že už milého měla, což mi samozřejmě bylo jasné. Taky řekla, že je zvláštní milovat se s někým jinde než v posteli. Pocítila, že jsem se trochu zatřásl a podívala se na mě ve světle měsíce.

„Proč se směješ?“ zeptala se.

„Já jen že já naopak, já se ještě s nikým v posteli nemiloval.“

„Kde tedy?“

„V trávě.“

„Henry, to je v Anglii zvykem?“

„Jenom v létě na konci večírků.“

Usmála se a spokojeně zase položila hlavu. Hladil jsem ji po vlasech a pomyslel si, jak je přirozená, jak je zdravá a jak nepřijatelné jsou ve srovnání s ní přiopilé krasavice, které jsem občas zavedl do křoví ke konci večírku. To už nikdy neudělám, pomyslel jsem si. Nikdy.

„Dnes ráno jsem se trochu styděla za to, že jsem po tobě tolik toužila, styděla jsem se, že jsem na to myslela celou noc.“

„To není žádná hanba.“

„Chtíč je hřích.“

„Láska je ctnost.“

„Je to zamotané. Myslíš, že jsme dnes večer byli hříšní nebo ctnostní?“ Nezdálo se však, že by jí to dělalo starosti.

„Počínali jsme si přirozeně.“

„Pak je to asi hříšné.“

Otočila se mi v náručí tak, aby na mě viděla co nejlíp. Oči se jí v pološeru leskly. Lehce se zuby dotkla mého ramene.

„Jsi slaný,“ řekla.

Pohladil jsem ji po břiše a cítil, jak se jí stahují svaly. Zamrazilo mne v zádech. Pomyslel jsem si, že vášeň nejvíc posílí, je-li opětovaná. Políbil jsem Gabrielu, ona tiše cosi zašeptala a pak se zasmála.

„Takový hřích je hezký,“ řekla.

Vrátili jsme se do domácnosti její sestry a spali spánkem spravedlivých, každý na jedné straně zdi. Časně ráno následujícího dne Patrickovi a mně před odjezdem na letiště chystala kávu. Byla rozcuchaná, v županu a měla zasněné oči.

„Přijedeš zas?“ zeptala se klidně a nalévala mi kávu.

„Jakmile to jenom bude možné.“

Věděla, že to myslím vážně. Políbila mě na rozloučenou, aniž se ke mně přivinula, políbila i Patricka. Řekla: „Za to, žes ho přivedl.“

V taxíku na letiště se mě Patrick zeptal: „Proč jsi u ní nezůstal, snadno bys mohl?“

Odpověděl jsem mu teprve, když jsme zajížděli k letišti. „Ty bys zůstal?“

„Ne. Jenže já musím pracovat.“

„Já taky. Možná z jiných důvodů, ale taky musím. Taky si nemůžu dovolit přijít o místo.“

„Nic mi do toho sice není, ale těší mě to.“

Naložili jsme italské klisny a odletěli do zasněžené Anglie bez jakýchkoli komplikací. Cestou jsem klisny uklidňoval a vzpomínal na Gabrielu. Jako kdyby mě hřálo to, že Gabriela je. Kdesi pod bránicí jsem měl sálavé teplé místo.

Vzpomínal jsem na ni s láskou a bez úzkosti. Jak se smíchem řekla, byla by věru špatný pašerák, kdyby neužívala vlastní kontraband.

7

Dostihy ve Stratfordu odpadly kvůli sněhu, což bylo nakonec dobře, protože Yardman na poslední chvíli na ten den naplánoval jeden let navíc. Sedm tříletých do Francie. Když jsme nakládali, bylo koní osm.

Cestou do Cambridge mě zdržel napříč silnice stojící nákladní vůz, který dostal smyk na ledovatém povrchu, takže než jsem dojel na letiště, už tam byly všechny dopravní boxy s naším nákladem. Řidiči boxů podupávali, aby se zahřáli, a proklínali mě. Billy, zase Billy, nikoli Conker a Timmie, tam stál s rukama v kapsách, rty zkroucené úsměškem, který jako kdyby měl pevně přilepený. Radoval se z toho, že jsem v nemilosti. Samozřejmě ho ve snu nenapadlo začít s prací před mým příjezdem.

Billy, hluchý Alf, kterého s sebou přivedl, a já jsme naložili koně v disharmonickém tichu. Jel s námi ještě čtvrtý stájník, člověk středního věku, nezajímavý, s mohutným ježatým knírem, nastydlý. Doprovázel koně odesílaného z jedněch vznešených stájí. S ostatními koňmi nám nepomohl ani v nejmenším. Nepomáhal nám ani cestou, seděl vedle svého svěřence a chránil ho před neexistujícím nebezpečím. Billy mi za letu nasypal do kávy rašelinu a svou vlastní přeslazenou kávu mi vylil na hlavu. Zbytek cesty jsem strávil v koupelně a snažil se vymýt z vlasů lepkavý cukr. Přísahal jsem si, že to všechno jednou Billymu odvedu, ovšem jednou, až nebudu mít na starosti plnokrevníky v hodnotě tisíců liber.

Při vykládání jsem si pečlivě prohlížel nenápadnou hnědou klisnu a snažil se zapamatovat všechno, co se na ní zapamatovat dalo. Pamětihodná věru nebyla. Taky nebyla tříletá jako ostatní koně, ale vypadala stejně jako ta, kterou jsme přednedávnem vezli do Francie, když jsem poprvé letěl s Billym, a taky nápadně připomínala tu, kterou jsme týž den odpoledne vezli zpátky. Tři klisny, všechny tři vypadající úplně stejně… Dobrá, taková věc je možná, zvlášť když klisna nemá žádné výrazné odznaky.

Externí stájník nás opustil v Paříži, doprovázel svého svěřence až do jeho nového domova. Oznámil nám, že má za úkol zpátky do Anglie doprovodit jiného koně, francouzského hřebce, kterého jeho stáj koupila, a že ho máme vyzvednout příští týden. Skutečně jsme ho příští týden v úterý vyzvedli i s hřebcem, svalnatým statným koněm s ohnivým okem a neklidným ocasem. Kvičel jako hříbě, když jsme ho zaváděli na palubu, takže tentokrát opravdu bylo na místě, aby ho stájník s ježatým knírem po celou cestu hlídal.

Mezi naloženými koňmi byla opět nenápadná hnedka. Stál jsem opřený o stěnu jejího boxu a prohlížel si ji. Pořádně na ni nebylo vidět proti tmavému pozadí rašeliny a koně stojícího za ní. Vtom se za mne připlížil Billy a surově mě uhodil řetězem přes záda. Rychle jsem se otočil, rychleji než očekával, a dvakrát jsem ho mohutně kopl do stehna. Zkřivil rty bolestí, zuřivě se znovu napřáhl a krátký řetěz se ve vzduchu zakroutil jako rozdrážděný had. Skrčil jsem se do chodbičky mezi boxy, takže řetěz s hrozivým rachotem dopadl na roh boxu, před kterým jsem předtím stál. Bez váhání jsem se pak rozběhl podél stěny letadla dopředu, až k bufetu. Doslova jsem se uchýlil pod ochranu mechanika, což jistě nebylo zvlášť ušlechtilé, ale za daných okolností moudré. S mechanikem jsme popíjeli kávu až do chvíle, kdy jsme se už blížili ke Cambridgi.

Tu noc jsem mnoho přemýšlel a výsledek toho přemýšlení se mi příliš nelíbil.

Dopoledne jsem čekal před Yardmanovou kanceláří, až Simon vyjde na oběd.

„Nazdar,“ řekl se zářivým úsměvem. „Kde ses tu vzal. Pojd, dáme si něco pro zahřátí u Anděla.“

Přikývl jsem a vykročil po jeho boku. Klouzali jsme v tajícím sněhu z předchozího týdne a od úst nám stoupala pára. Den byl nevlídný, bylo zataženo, zima, lezavo a vlhko, chlad pronikal až na kůži. Počasí přesně odpovídalo mé náladě.

Simon strčil do dveří s barevnou vitráží a vstoupil. Ihned zamířil ke své oblíbené stoličce u baru, svlékl si ošumělou manšestrovou bundu a pobízel barmanku, aby mu honem a rychle nalila rum a citronovou šťávu s horkou vodu. Objednal pro každého jednu sklenici. Ve starém nepoužívaném krbu stála nová moderní elektrická kamínka, která dělala co mohla silou svých kilowattů, a umělé červené uhlíky, napodobenina skutečného ohně, lichotivě osvětlovaly usměvavou tvář, na kterou jsem se díval. Simonovy oči zářily přátelstvím.

Měl jsem tak málo přátel, tak málo!

„Co se děje?“ řekl a popíjel horkou tekutinu. „Dneska seš nějak zvlášť tichej. Namluvíš toho míň než jindy.“

Chvíli jsem se díval na umělý oheň, ale věčně jsem věc odkládat nemohl.

Řekl jsme zvolna: „Už vím, jak to je s tou hnědou klisnou.“

Odložil sklenici, aniž se mu ruka zatřásla, ale úsměv z tváře zmizel beze stopy.

„Jakou hnědou klisnou?“

Neodpověděl jsem. Nastalo neradostné ticho. „Co tím jako myslíš?“ řekl nakonec.

„Vezl jsem tu hnědou klisnu do Francie a zpátky dvakrát během dvou týdnů. A jednalo se pořád o jednu a tutéž hnědou klisnu.“

„To musí bejt omyl.“

„Ne. Není.“

Ticho. Pak se nepřesvědčivě ohradil: „Určitě se pleteš.“

„Já už si jí všiml, když s námi letěla dopoledne tam a odpoledne zpátky. Pak jsme ji vezli minulý čtvrtek… no a pak jsem si už byl jistý, že jde o stejného koně, včera, když jsme ji vezli sem.“

„Už jsi toho nalítal hodně, nemůžeš si pamatovat jednu klisnu, když jsi jich vozil tolik.“

„Já se v koních vyznám.“

„Tobě to moc pálí,“ řekl. Skoro jako kdyby uvažoval nahlas. „Moc ti to pálí, rychle ti to pálí.“

„Ne,“ potřásl jsem hlavou. „Ty jsi příliš rychlý. Tys to neměl naplánovat tak brzy po sobě. Možná by mi to nedošlo…“

Najednou se otřásl v celé své mohutnosti. „Co jsem neměl naplánovat? Co je na tom, jestli kůň letěl tam a zpátky a dvakrát? A co to vůbec má co dělat se mnou?“

„Nemá smysl ti vykládat, co sám dobře víš.“

„Henry,“ předklonil se. „Já vím, co vím, ale nevím, co si ty myslíš, že víš. Máš nějakou pitomou teorii a já bych rád slyšel jakou.“

Díval jsem se, jak z mé skleničky, ze které jsem ještě neupil, stoupá pára, a litoval jsem, že jsem vůbec do hospody chodil.

„Je to prima švindl,“ povzdechl jsem si. „Pěkně vymyšlené, hezké, nijak mimořádný podvod. Dočista jednoduchý. Prostě ti to sype několik set liber pokaždé, když tu klisnu do Francie pošleš.“

Beze slova se na mne díval a čekal. Donutil mě, abych to řekl sám.

„Dobře tedy. Prodáš koně – hnědou klisnu – svému spojenci ve Francii. Ten zařídí, aby jeho banka poukázala příslušnou částku, tedy prodejní cenu, do Anglie, a banka tady v Anglii ti potvrdí, že částku obdržela. Ty si podáš žádost vládě s tím, žes vyvezl jednu klisnu za x tisíc franků v rámci našeho chovného průmyslu. Vděčná vláda ti za to vyplatí bonus, to jest jedno a tři čtvrti procenta, jak se vyplácí za export, a to strčíš do kapsy. Mezitím samozřejmě koně přivezeš zpátky, peníze z prodeje propašuješ do Francie svému spojenci a můžeš začít znovu.“

Simon seděl jako zkamenělý a upřeně se na mě díval.

„Potřebuješ k tomu základní kapitál, jinak vlastně nic,“ pokračoval jsem. „Potřebuješ dostatečně velkou částku, aby ti to jedno a tři čtvrti procenta stálo za to. Řekněme, že by šlo o dvacet tisíc. V tom případě bys strčil do kapsy tři sta padesát liber pokaždé, kdy by ta klisna putovala do Francie. Kdyby tam letěla jednou za měsíc, tak bys vlastně získal nezdaněný příjem v hodnotě více jak dvacet procent za celý rok. Čtyři tisíce, možná i víc, aniž jsi z toho platil daně. Samozřejmě, máš nějaké výlohy, ale i tak…“

„Henry,“ vydechl ohromeně.

„Není to žádný velký podvod,“ poznamenal jsem. „Ne, nic světoborného, a je to dost bezpečné. A vymyslet sis to musel ty, Simoně, a dělat jsi to taky musel ty, protože aby to fungovalo, musí člověk vyplnit správné formuláře a formuláře u Yardmana vyplňuješ ty. Pokud by se o to pokusil kdokoli z venku, kdokoli mimo firmu, musel by platit za leteckou dopravu a obě cesty, čímž by se mu to rázem všechno nevyplatilo. Do toho se nemůže nikdo pustit, ledaže ví, že ty koně může poslat zdarma. Ty je můžeš posílat zdarma, Simoně. Prostě koně přidáš na seznam dopravovaných, ale nezapíšeš ho do záznamu v kanceláři. Kdykoli prostě je volné místo při letu do Francie, tak tu klisnu posíláš. Minulý čtvrtek mi řekl sám Yardman, že posílá sedm tříletých, ale nakonec jsme vezli osm koní, přičemž osmý nebyl tříletý, byla to hnědá klisna.

Ten den, co jsme letěli dvakrát, jak jsme ji brali do Francie ráno a vracela se s námi odpoledne, při druhé cestě určitě nebylo náhodou, že koně, které jsme měli vézt zpátky, nebyli na letišti včas na první let. Přece jen jsi nemohl riskovat klisnu vyložit a hned zase naložit. Tak jsi prostě udělal takříkaje chybu a napsal jsi na pokyny trenérům patnáct nula nula místo deset nula nula. Ty, který nikdy takové chyby neděláš! Jsi přímo dokonale přesný. Nikdo nikdy po tobě nic nekontroluje a kontrolovat nemusí…“

„Jak jsi na to přišel?“

„Pracoval jsem předtím ve firmě Anglia,“ řekl jsem mírně. „Copak si to neuvědomuješ? Vyplňoval jsem stejné formuláře jako ty a posílal je do transportního oddělení, na export. Možná že bych si na ten vládní bonus sám nevzpomněl, ale před deseti dny jsem slyšel tři obchodníky, jak se o tom baví. A včera večer, když se mi pořád honilo v hlavě, jak se dá vydělat na posílání pořád stejného koně tam a zpátky, tam a zpátky, mi to najednou došlo.“

„Došlo ti to,“ řekl zasmušile.

Přikývl jsem. „Ta klisna nemá žádné odznaky, nic na ní není zvláštního. Samozřejmě jsi ji nemohl posílat na její skutečné jméno, protože toho by si někdo všiml okamžitě, já tedy určitě. Ale stačilo, když sis prošel Plemennou knihu a vybral nějakou jinou klisnu, taky bez odznaků, přibližně stejně starou, a vyplnil exportní formuláře na tu z knihy. Celníci si u nás ověřili, že jsme skutečně vyvezli hnědou klisnu, a ve Francii zase, že jsme ji tam dovezli. Snadné, potíže žádné. Nikoho ve snu nenapadne, aby si věci ověřoval u majitele prodaného koně. Taky nač? A když se klisna vrací, prochází stejnou procedurou, jenomže si vyhledáš jméno ve francouzské Plemenné knize. To si ovšem musíš dát pozor, aby tvoje vymyšlená chovná klisna nebyla příliš vznešená, protože víš, že nesmíš za hranicemi utratit víc jak dva tisíce liber, aniž by se to zkoumalo, což by sis samozřejmě nemohl dovolit.“

„Máš to všechno dobře vymyšlený, co?“ řekl hořce.

„Myslel jsem na to skoro celou noc.“

„Komu to chceš říct?“

Zadíval jsem se na něho, pak jsem se rozpačitě odvrátil.

„Řekneš to Yardmanovi?“

Neodpověděl jsem.

„Tak policii?“

Pozoroval jsem umělý oheň. „Neřekl bych to nikomu nebýt toho, že… Proč?“ řekl jsem trpce. „Proč jsi na mě poštval Billyho, aby mě otloukal? Bylo to nutné?“

„Henry,“ zatvářil se zděšeně. „Já ho na tebe nepoštval, jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

Polkl jsem. „Byl při všech těch letech s hnědou klisnou a cestou mi nedal ani chvilku pokoj. Snad s výjimkou toho prvního letu. Otloukal mě, vylil mi přeslazené kafe na hlavu, a když jsem si tu klisnu včera prohlížel, praštil mě řetězem. On tohle nedělá jenom proto, že mě nemá rád… Aspoň ne jenom proto. Je to prostě… Odvádí moji pozornost, abych si ty koně příliš neprohlížel. Proto mě taky při rvačce neuhodil do obličeje… Ovládal se. Pral se se mnou za určitým účelem a nikoli ze vzteku.“

„Henry přísahám, že s tím nic nemám.“ Vypadal opravdu nešťastně a rozčileně. „Přece bych ti probůh nechtěl ublížit!“

Sáhl po skleničce a zhluboka se napil. Bylo po radosti. Z nápoje se už nekouřilo a z přátelství zbyl popel.

„Netvař se tak,“ otřásl se. „Jsi jak z ledu,“ znovu se napil. „Dobře, pokud jde o tu klisnu, máš svatou pravdu, to uznávám. Ale jako že je pánbůh nade mnou, Billyho jsem na tebe nepoštval. Je to surovec. Ať už ti prováděl co chtěl, tak to má prostě v povaze. Přísahám Henry, čestně…“ Zoufale se na mě díval, tolik si přál, abych mu uvěřil. Ale já měl strach, že bych sám sobě lhal, kdybych mu věřil.

„Poslyš,“ předklonil se a úzkostlivě se na mě podíval. „Poštval bys ho ty na mě?“

„Ne.“

„No vidíš. Já ho taky na tebe nepoštval.“

Dlouho bylo ticho.

„Co jsi dělal s těmi penězi?“ Už jsem se nesnažil dobrat se pravdy, pokud jde o Billyho.

Zaváhal. „Dluhy z hazardu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ty nesázíš.“

„Sázím.“

„Ne.“

„Nejsi přece vševěd!“

„Ale tohle náhodou vím,“ řekl jsem unaveně. „To vím velmi přesně. Tebe dostihy vůbec nezajímají, nikdy ses mě nezeptal na tip, nezeptal ses, jestli si myslím, že sám zvítězím. A nepovídej mi, že hraješ hazardně karty nebo něco takového… Kdybys byl skutečně povahou hráč, takový hráč, že by tě to donutilo krást, abys mohl splatit dluhy, tak bys sázel na všechno, i na koně. To by tě prostě k tomu dohnalo.“

Přivřel oči. „Krást je tvrdý slovo.“ Předklonil se, sáhl po mé sklenici a celou ji vypil. „Yardman neplatí penzi,“ řekl.

Snažil jsem si představit jeho budoucnost, život na odpočinku bez důchodu. Copak já, já budu mít zbytky cregannského bohatství, takže budu mít vždycky na auto a horký rum. On bude mít jenom to, co si ušetří.

„Uložil jsi ty peníze?“

„Jenom třetinu,“ řekl. „Třetina patří bratranci. To je ten, co má u sebe klisnu na svým statku, vozí ji na letiště tady v Anglii. Třetinu dostává ten člověk, co obchoduje s koňma ve Francii. Když je tam, je klisna u něj, pak ji vozí na letiště. Ty dva do toho dali prachy, když jsem s tím přišel. Já sám na to neměl.“

„Takže když se vlastně vezme v úvahu, jaké to je riziko, moc na tom nevyděláváš.“

„Dvojnásobek toho, co si vydělám tady,“ řekl suše. „A bez daní! Kromě toho mě podceňuješ, protože my takhle stěhujeme dva koně a každej z nich cestuje sem a tam tak patnáckrát do roka.“

„Znám toho druhého, vezl jsem ho už?“

„Ano,“ přikývl. „Tam i zpátky.“

„Jednou?“

„Jednou.“

„A jak dopravuješ peníze zpátky z Francie?“

„V časopisech. V týdeníkách, v honebních časopisech a tak.“

„V naší měně?“

„Jo. Ten chlap ve Francii má kontakt, ten mu prachy mění.“

„Ale to je riskantní, posílat peníze poštou!“

„Nikdy se nám žádný neztratily.“

„Jak dlouho už to provozujete?“

„Jak vláda začala dávat ten bonus. Hned krátko potom.“

Znovu nastalo dlouhé ticho. Simon si hrál s prázdnou skleničkou a vůbec mi nepřipadal jako podvodník. Tak mě napadlo, jestli není trošku přehnaná přepjatost nebo namyšlenost, když člověk chce, aby jeho přátelé byli poctiví. Uvědomil jsem si, že ho pořád za přítele Považuju, a už se mi taky nechtělo věřit, že to on na mě poštval Billyho. Billy prostě nesnášel můj původ. S tím se ovšem dalo žít.

Nakonec Simon řekl: „Co s tím teda chceš dělat?“

Věděl stejně dobře jako já, že kdyby se věc začala vyšetřovat, je ztracený. Ve vládních archivech muselo být ještě hodně záznamů o jeho transakcích. V bankovních knihách taky. Kdybych vyvolal nějaké vyšetřování, nejspíš by skončil ve vězení. Vstal jsem z barové stoličky celý ztuhlý a potřásl jsem hlavou. „Nic…“ zaváhal jsem.

„Nic… pod podmínkou, že s tím přestáném?“

„Nevím.“

Trpce se na mě usmál. „Dobře Henry, tak to sbalíme.“

Vyšli jsme z hospody a brodili se svorně sněhovou břečkou ke kanceláři, ale už to nebylo ono. Jeden druhému jsme nevěřili. Simona určitě strašilo, jestli skutečně budu mlčet, jestli vydržím mlčet trvale, a já věděl, a velice nerad jsem si to přiznával, že by Simon s tím krásným plánem mohl klidně pokračovat, i když tvrdil, že toho nechá. Hnědou klisnu samozřejmě už nepošle, ale může posílat jiného koně, a pak má ještě druhého, kterého jsem nepoznal. Pokud si dá pozor, klidně by mu to mohlo projít. A on je velice pečlivý a pozorný člověk.

Když jsem si znovu v kanceláři prohlédl rozpis transportů na další dny, nikde jsem neobjevil let do Milána, až v dalším týdnu ve středu. Dokonce tam nebyly vůbec žádné lety, jen dvakrát se lodí vezli po moři poníci, a to se mě netýkalo. Zaklepal jsem u Yardmana, vešel do kanceláře a požádal ho, jestli bych si pro zbytek týdne nemohl vzít volno. Conker by jistě řekl, že trvám na svých právech.

„Letíte příští středu do Milána,“ řekl zamyšleně. „A předtím není vůbec nic? Samozřejmě chlapče, samozřejmě si můžete vzít volno, ale kdyby se vyskytlo něco neodkladného, tak by vám doufám nevadilo, kdybych vás přivolal zpátky.“

„Samozřejmě že ne.“

„Pak to je v pořádku, to je v pořádku.“ Brejličky se mu zaleskly, jak se podíval z okna, a napjatá kůže u úst se na chviličku zvrásnila úsměvem. „Takže vás to pořád ještě baví?“

„Ano, baví,“ řekl jsem zdvořile.

„No milý chlapče, musím říct, že vám to celkem jde. To tedy opravdu musím říct. Je na vás spolehnutí. Určitě. A to u vás Obdivuju, to opravdu Obdivuju.“

„Já… děkuju, pane Yardmane.“ Nebyl jsem si jistý, jestli se mi v hloubi duše neposmívá, a taky by mě dost zajímalo, jak dlouho mu potrvá, než pochopí, že se na svou práci skutečně nedívám jako na obrovský žert, přestože si to všichni myslí.

Napsal jsem Gabriele, že přijedu příští týden, a pak jsem klidně a pomalu odjel domů. Cestou jsem myslel střídavě na ni a na Simona. Radost i žal.

Doma jsem našel vzkaz, že mám zavolat otce Juliana Thackeryho, což jsem učinil. Řekl, že předpověd počasí je dobrá a že se zřejmě v sobotu dostihy poběží. Prý se chystá do Wetherby poslat jednoho dobrého překážkáře a jestli bych ho nejel.

„Ano, rád,“ odpověděl jsem.

„No výborně. Je to skvělá malá klisnička, skutečná bojovnice, má plece šampióna a silnej zadek, s tím přeskočí všechno.“

„Ve Wetherby jsou ale pěkně tvrdé překážky,“ poznamenal jsem.

„To pro ni bude hračka,“ řekl nadšeně. „A je perfektně fit. Dnes ráno jsme ji nechali běžet jednu mílu ostřejší cval, mysleli jsme, že jí to nijak nepůjde, protože je mokro po roztálým sněhu, ale táhla jak mašina až do konce. Zřejmě jí ta pauza udělala dobře.“

„To zní nadějně.“

„Jasně. Uvidíme se ve vážnici před prvním dostihem, jo?“

Ubezpečil jsem ho, že budu na místě, a byl jsem rád, že tam pojedu, tím spíš, že jsem vedle telefonu zahlédl odpovědFilyhoughových, jíž přijímali matčino pozvání na víkend. Jak jsem tam stál a držel dopis v ruce, přišla moje sestra Alice.

Než stačila něco říct, oznámil jsem jí: „V sobotu jedu do Wetherby.“

„Ale v neděli…“ začala.

„Ne, moje drahá Alice, ne. Nemám v nejmenším v úmyslu vzít si Angelu Filyhoughovou a nemá proto smysl, abychom se scházeli. Já si myslel, že už jsme se na tom dohodli a že by máti mohla přestat s tím naháněním dědiček.“

„Jednou se přece ale oženit musíš, Henry,“ namítala.

Vzpomněl jsem si na Gabrielu a usmál se. Možná si vezmu ji, pokud se ukáže, že bychom skutečně mohli být přátelé pro celý život a že to není jenom záblesk vášně, po kterém nic nezbude.

„Žádný strach, však já se ožením.“

„Dobře,“ kývla Alice. „Jestli tedy jedeš na sever až do Wetherby, tak bys to mohl protáhnout, zajet za Louisou a trochu ji potěšit.“

„Potěšit?“ zeptal jsem se nechápavě. Louisa je moje sestra, starší než Alice. Žije ve Skotsku, kam to je skoro dvakrát tak daleko než do Wetherby, ale než jsem se stačil o tom zmínit, Alice už pokračovala.

„Říkala jsem ti to přece včera večer,“ zlobila se. „Copak jsi mě vůbec neposlouchal?“

„Obávám se že ne.“ Přemýšlel jsem totiž o hnědých klisnách.

„Louisa byla na operaci a dnes ji propustí z nemocnice. Ještě tak dva tři týdny musí ležet doma.“

„A co jí vlastně bylo?“

Alice to budto nevěděla nebo mi to nehodlala říct. Sice jsem Louisu vlastně ani pořádně neznal, určitě ne do hloubky, ale usoudil jsem, že lepší Louisa než Angela Filyhoughová. Slíbil jsem, že za ní zajedu. Pak jsem se rozhodl, že vyrazím v pátek a dojedu do Yorkshiru, protože pak po dostizích budu mít před sebou dlouhou cestu. V sobotu dopoledne aspoň budu mít čas, abych si trošku odpočinul. Vyrazil jsem tedy na sever kolem poledne a už ze zvyku jsem to vzal přes Fenland.

„Harry, nazdárek, vy jste přesně člověk, kterýho potřebuju. Přímo zázrak.“ Tom Wells mě chytl za ruku, jakmile jsem vstoupil. „Prosím vás, potřebuju, abyste mi zejtra vzal jeden krátkej let. Potřebuju dostat dva trenéry a jednoho žokeje z Newmarketu do Wetherby.“

Málem jsem se dal do smíchu. „Je mi hrozně líto, ale skutečně nemůžu, Tome. Já se tu vlastně stavuju hlavně proto, abych zrušil na neděli letovou hodinu. To taky nebudu moct. Musím zajet za nemocnou sestrou do Skotska. Ted právě už jsem na cestě.“

„Zatraceně,“ ulevil si. „A nemohl byste to odložit?“

„Obávám se že ne.“

„Já bych vám dal v neděli letadlo, abyste tam mohl zaletět,“ pokoušel mě rafinovaně. „Zadarmo.“

To už jsem se dal do smíchu. „Ne, já opravdu nemůžu.“

„Ale v tom případě musím těm trenérům říct, že pro ně nic nemám.“

„Je mi hrozně líto.“

„Zatraceně. No nic, pojdte, dáme si kafe.“

Seděli jsme dobrou hodinu v kantýně a povídali si o letadlech. Pak jsem pokračoval v cestě do Wetherby a pobaveně si uvědomoval, že můj způsob života se čím dál víc podobá žonglérskému vystoupení, jak se snažím udržet dostihy, lítání, dopravu koní a Gabrielu na samostatných oběhových drahách bez vzájemného dotyku.

Ve Wetherby silný vítr přepral slabé slunce, ale jelo se dobře, což bylo příjemné po předchozím sněžení. Klisna pana Thackeryho byla skutečně taková, jak ji vylíčil, malá udatná kaštanová hnedka s velkým srdcem, pravá bojovnice, která se nikdy nevzdá. Přes první dvě překážky šla opatrně, protože na dráze ve Wetherby nikdy předtím neběžela, ale zbývající překážky už brala s naprostou sebejistotou. Zřídkakdy se mi stalo, abych měl z dostihu takové potěšení. Zjistil jsem, že když se chystá jít na překážku špatně, stačí maličko a okamžitě zareaguje, není paličatá, dobře vnímá pokyny. V posledním oblouku před cílovou rovinkou byla ještě pořád plná energie jako po startu a stačilo ji jen trochu povzbudit a hned se začala propracovávat na špici. Byli před námi ještě čtyři koně. Před poslední překážkou dotáhla vedoucího koně, za překážkou se trochu zapíchla, ale hned se srovnala, neztrat
ila rytmus a tvrdě pronásledovala jediného koně v dohledu. Dotáhla ho včas a proběhla podél cílového sloupku s krví rozehřátou radostí z vítězství.

„To nebylo špatné,“ řekl Julianův otec a zářil. „Vůbec to nebylo špatné.“ Podal mi zalepenou obálku. Musel mi věřit, když ji měl připravenou předem.

Čekala mě třista padesát mil dlouhá cesta, takže jsem vyrazil chvíli po dostihu a po prázdných silnicích směřujících na sever jsem dojel do Skotska v dobrém čase. Moje sestra Louisa žila v nehostinném velkém panském domě blízko Elginu, v domě téměř stejně velkém, jako byl náš, a stejně špatně vytápěném. Rodiče potěšilo, když se bohatě provdala. Teprve pozdě zjistila, že si vzala lakomce. Měla na útratu tak málo, že by jí možná bývalo líp v malém řadovém domku v Peckhamu. Jako klukovi mi dávala k vánocům brožovaná vydání klasiků. Později mi už nedávala žádné dárky.

No nic. Na místo jsem dojel večer, usoudil, že už je na Louisu pozdě, takže jsem za ní šel až ráno. Okamžitě mi bylo jasné, že duši má ještě velmi svěží. Zadívali jsme se na sebe jak cizinci. Neviděli jsme se sedm let, vypadala mnohem starší, než jsem ji měl v paměti, starší, než kolik jí bylo, tedy čtyřicet tři, byla po nemoci bledá, ale oči jí jiskřily a usmívala se s upřímným potěšením.

„Henry, můj malý bratříček, ale to jsem ráda, že jsi za mnou přijel…“

Bylo jasné, že to myslí upřímně. Těšilo mě to, ta návštěva najednou nebyla žádná oběť. Strávil jsem s Louisou celý den, prohlížel si s ní staré fotografie, hrál mahjong, který mě naučila, když jsem byl ještě kluk, vyslechl jsem, co mi povídala o svých třech synech v internátních školách a že je málo koroptví a že by se ráda zase podívala do Londýna a že už tam nebyla bůhví kdy. Požádala mě o všelijaké drobné služby, protože prý „drahý James“ bývá netrpělivý a od služebných člověk nemůže už nic chtít, tak jako tak toho mají moc. Takže jsem jí donesl, co potřebovala, zabalil balíček, poklidil pokoj, naplnil láhev na horkou vodu a vyhledal novou nenačatou zubní pastu. Pak mě poprosila, jestli bych laskavě nevysypal zásuvku, kde měla uložené léky, když už tam jsem.

Léky v zásuvce by vystačily na menší nemocnici. Polovičku léků, řekla s úlevou, prý už nepotřebuje. „Prostě je vyhod.“ Třídila lahvičky a krabičky do dvou hromádek. „Tyhle můžeš hodit do koše.“ Poctivě jsem kupičku vzal. Na jedné krabičce bylo napsáno Conovid a pod tím krátké vysvětlení. Trvalo několik vteřin, než mi došlo, co jsem vyhodil. Rychle jsem krabičku z koše vyndal a podíval se do ní. Byly tam v kovové, fólii zatavené pilulky, každá zvlášť. Jednu jsem vytlačil. Byla malá, růžová.

„Ty už je nechceš?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě že ne. Po operaci už je nepotřebuju.“

„Aha. Samozřejmě je nepotřebuješ. Můžu šije tedy vzít?“

„Prosím tě nač?“

„Louiso nebud naivní.“

Dala se do smíchu. „Takže máš konečně slečnu? Samozřejmě si je můžeš vzít. Když se tady porozhlédneš kolem, tak bych někde měla mít celou krabici, aspoň myslím. Možná v horní zásuvce. Možná taky v koupelně.“

Nasbíral jsem tolik tabletek proti otěhotnění, že jsem jimi naplnil lahvičku skoro stejně velkou, jako byla ta, kterou dal Patrick Gabriele. Hranatou lahvičku z hnědého skla, asi dvacet čísel vysokou, ve které býval penicilinový sirup proti kašli. Louisa se pobaveně dívala, jak lahvičku vymývám, jak ji suším před elektrickými kamínky, jak ji plním, jak do ní dávám kousek vaty a jak ji uzavírám.

„Bude svatba?“ zeptala se. Jako Alice.

„To se ještě neví.“ Vzal jsem uklizenou zásuvku a vrátil ji do nočního stolku. Ještě jsem dodal: „Máti nic neříkej.“

Středa mi připadala strašně vzdálená. Když konečně nastala, byl jsem na letišti v Gatwicku hodinu před tím, než přivezli první koně. Dokonce ani příchod Billyho s Alfem mi nezkazil náladu. Naložili jsme koně bez komplikací a rychleji než jindy, protože dvě stáje poslaly s koňmi stájníky, a to dokonce ochotné stájníky.

To ráno přišel Simon s papíry na poslední chvíli a předával mi je v kanceláři letiště, když už letadlo bylo připravené k odletu. Zdál se mi jako ve střehu.

„Dobré jitro, Henry.“

„Dobré jitro.“

Kdepak, v půl osmé ráno před zívajícími piloty a jinými zaměstnanci se těžko spravuje přátelství. Převzal jsem s kývnutím papíry, chvíli jsem váhal a pak jsem vykročil přes letištní plochu k letadlu do Milána.

Vtom slyším, jak za mnou někdo běží, a pak mě chytil za ruku.

„Jste lord Grey? Volá vás telefon, prý je to nutné.“

Zdvihl jsem sluchátko a poslouchal. „Dobře,“ řekl jsem nakonec a zvolna jsem zavěsil. Takže přece jenom nepoletím za Gabrielou. Skoro jsem cítil, jak se mi obličej stahuje bolestí.

„Co se stalo?“ zeptal se Simon.

„Otec… zemřel můj otec… dnes v noci. Ted právě ho našli… Včera večer byl velmi unavený…“

V kanceláři nastalo ticho. Simon se na mě zadíval s hlubokým pochopením, protože věděl, jak jsem se toho okamžiku bál.

„Je mi líto,“ řekl hlubokým, upřímným hlasem.

Otočil jsem se k němu a bez uvažování jsem promluvil stejným bezprostředně přátelským tónem jako dřív. „Musím domů.“

„Samozřejmě.“

„Ale koně už jsou naložení a je tam jenom Billy…“

„O nic nejde, poletím já.“ Sáhl do aktovky a vytáhl pas.

Bylo to nejjednodušší řešení. Vrátil jsem mu průvodní dokumentaci a vytáhl z kapsy hnědou lahvičku s tabletkami. Na etiketu jsem černým propisovacím perem napsal: Gabriela Barzini, obchod upomínkovými předměty, letiště Malpensa.

„Prosím tě, mohl bys tohle dát prodavačce v tom letištním obchodě a mohl bys jí vyřídit, že nemůžu přijet a že jí napíšu?“

Přikývl.

„Nezapomeneš na to?“ zeptal jsem se úzkostlivě.

„Ne, Henry.“ Usmál se tak, jak se,usmíval dřív. „Postarám se o to, aby to dostala, a vzkaz taky vyřídím, to ti slibuju.“

Potřásli jsme si rukou. Prošel pasovou kontrolou, Šoural se přes letištní plochu, vyšplhal se po rampě a zmizel v letadle. Díval jsem se, jak se za ním zavírají dveře, díval jsem se, jak letadlo odlétá, jak odnáší můj úkol, mého přítele, můj dar, ale mne nikoli.

Simon Searle letěl do Itálie místo mne a nikdy víc se nevrátil.

8

Dozvěděl jsem se to až po týdnu. Když jsem se vrátil do přístavu, šel jsem rovnou za Simonem, ale kancelář byla prázdná a nápadně uklizená.

Poněkud natvrdlá sekretářka ve vedlejší místnosti na můj dotaz odpověděla, že tam pan Searle skutečně není, že nikdo neví, kde je a jestli se vůbec vrátí.

„Jak to myslíte?“

„Nebyl tady už celý týden. Nemáme tušení, kam se poděl.“

To mne zneklidnilo. Sešel jsem dolů a zaklepal u Yardmana.

„Pojdte dál.“

Vstoupil jsem. Stál u otevřeného okna a přihlížel, jak remorkéry vlečou či tlačí těžké říční lodě proti proudu. U druhého břehu finský tanker manévroval pod jeřáby připomínajícími supy. Všude kolem bylo slyšet hluk, houkání lodí, zvonění a rachot v docích. Příliv sunul odpadky od spodních doků vzhůru proti proudu až k Westminterskému paláci. Yardman se otočil, zahlédl mě, pečlivě zavřel okno a přešel ke mně s rukou nataženou k pozdravu.

„Milý chlapče,“ stiskl mi dlaň. „Upřímnou soustrast, upřímnou soustrast.“

„Děkuju vám,“ řekl jsem rozpačitě. „Velice děkuju. Nevíte… prosím vás… kde je Simon Searle?“

„Pan Searle?“ povytáhl obočí nad černými obroučkami brýlí.

„To děvče vedle říká, že týden nebyl v práci.“

„Ne…“ zamračil se. „Pan Searle se rozhodl, že se do téhle země nevrátí. Proč, to ví asi nejlíp on sám. Zřejmě se rozhodl zůstat v Itálii ten den, kdy letěl do Milána místo vás.“

„Ale proč?“

„Nemám tušení. Je to velmi nepříjemné. Musím ted za něj zaskakovat, dokud se neozve.“

Potřásl hlavou. „No nic chlapče, předpokládám, že naše starosti vám už hlavu dělat nebudou. Asi bych vám měl dát výstupní karty, ačkoli vy je asi nebudete potřebovat.“ Pokřiveně se usmál a natáhl ruku po telefonu.

„Znamená to, že mi dáváte padáka?“ zeptal jsem se stručně.

Zarazil se s rukou ve vzduchu. „Ale milý chlapče,“ bránil se. „Milý chlapče, mě prostě ve snu nenapalo, že byste tady chtěl zůstat.“

„Jenže já chci.“

Zaváhal a pak si povzdechl. „Nepovažuju to za moudré, opravdu ne. Nicméně bez Searla a bez vás by firma musela odmítat zakázky a to si zrovna nemůžeme dovolit. Ne, to určitě ne, zaručeně ne. Takže upřímně řečeno, pokud nám vypomůžete aspoň do té doby, než se nám ozve Searle nebo než najdeme někoho, kdo by ho nahradil, budu vám velmi vděčný. Opravdu velmi vděčný.“

Pokud to myslí doopravdy, řekl jsem si, raději toho hned využiju. „Směl bych si prosím vzít tři dny volna na cheltenhamské dostihy za čtrnáct dní? Mám jet ve Zlatém poháru.“

Přikývl. „Napište mi přesně, kdy to máte, a já vám na ty dny nic nedám.“

Dal jsem mu příslušné údaje okamžitě a pak jsem se vrátil do Simonovy kanceláře. Přemýšlel jsem o tom, že je Yardman vlastně velice vstřícný zaměstnavatel. V zásadě jsem mu však nerozuměl. Neznal jsem ho o nic líp, než když jsem poprvé nastoupil. Na rozpisu letů na Simonově zdi jsem si vyhledal, že nejbližší let se plánoval na příští úterý do New Yorku. Přes tři lety v uplynulém i probíhajícím týdnu vedl škrt, což nebylo pro firmu dobré, jak už Yardman říkal. Firma byla příliš malá, než aby si mohla dovolit přicházet o stálé zákazníky.

Yardman mi potvrdil místním telefonem, že úterní let platí. Řekl to potěšeně, takže jsem předpokládal, že se ho asi už chystal zrušit, než jsem se objevil na scéně. Slíbil jsem mu, že vyzvednu potřebnou dokumentaci v kanceláři v pondělí odpoledne a že v Gatwicku budu v úterý ráno přesně na minutu. Měl jsem tedy před sebou dlouhý volný víkend a naprosto ideální představu jak ho využít. Druhý den jsem s nemalou úlevou opustil poněkud zasmušilou rodinnou sešlost doma, odeslal jsem telegram, zamluvil si na odpoledne místo v letu společnosti Alitalia a zaletěl do Milána za Gabrielou.

Po třech týdnech a třech dnech se nezměnilo nic. Možná jsem zapomněl některé podrobnosti její tváře. Měl jsem představu, že má kratší nos, že není tak vážná, ale jakmile jsem ji znovu uviděl, srdce mi zacvičilo známým způsobem. Chvíli se tvářila ustaraně, asi se bála, jestli se moje city nezměnily, ale jakmile viděla že ne, rozzářila se nádherným úsměvem, jaký bere dech.

„Dostala jsem tvůj telegram,“ řekla. „Jedna z děvčat si se mnou vyměnila službu, takže ani zítra ani v sobotu tady nemusím být.“

„To je vynikající!“

Chvíli váhala, skoro se červenala. „Zašla jsem v poledne domů sbalit si nějaké věci a řekla sestře, že jedu na dva dny za kamarádkou k Janovu.“

„Gabrielo!“

„Nezlobíš se?“ zeptala se úzkostlivě.

„Je to zázrak,“ řekl jsem nadšeně. Počítal jsem jen s kradenými neuspokojivými chvilkami během dne a s nocí, kdy mezi námi bude zed. „Je to neuvěřitelné.“

Když konečně v práci skončila, šli jsme na nádraží, nastoupili do vlaku a podle zásady, že pokud to jde, je lepší držet se pravdy, jsme skutečně odjeli do Janova. Každý zvlášť jsme si zamluvili pokoj ve velkém neosobním hotelu plném lhostejných obchodníků, abychom pak zjistili, že nás dělí jenom tři jiné pokoje.

U večeře v útulné zapadlé restauraci řekla: „Je mi líto, že jsi ztratil tatínka, Henry.“

„Ano…“ Její soucit ze mne dělal pokrytce. Snažil jsem se po otci truchlit, ale musel jsem si přiznat, že vlastně jediné, co mě ovládá, je nechuť nést jeho jméno. Chtěl jsem být sám sebou. Nicméně příbuzní a rodinní právníci považovali za samozřejmé, že jeho jméno ponesu, že už jsem se dost vyřádil a že se ted usadím a budu žít tak, jak se sluší. Otcova smrt, nedám-li si pozor, bude moje zkáza.

„Měla jsem radost, když jsem dostala tvůj dopis,“ řekla Gabriela. „Bylo hrozné, když jsi nepřiletěl tehdy s koňmi. Myslela jsem, že už jsi na mě zapomněl, že sis to rozmyslel.“

„Ale přece ti to Simon vysvětlil?“

„Kdo je Simon?“

„Ten velký, tlustý, plešatý pán, který letěl místo mne. Slíbil, že ti řekne, proč jsem nepřiletěl a že ti dá tu lahvičku…“ ušklíbl jsem se. „Lahvičku s tabletkami.“

„Takže ty byly od tebe.“

„Přece ti je Simon dal! Ale já vím, on ti asi nevysvětlil, proč jsem nepřiletěl, protože neumí italsky. Já mu zapomněl říct, aby to s tebou zkusil francouzsky.“ Potřásla hlavou.

„Ne, tu lahvičku mi dal jeden člen posádky letadla. Prý ji našel na záchodě hned po přistání a přinesl mi ji, aby se neztratila. Byl to takový dlouhán v uniformě. Často ho vídám. Nebyl to ten tvůj tlustý plešatý Simon.“

„A Simon se s tebou nespojil vůbec?“

„Ne,“ potřásla hlavou. „Nevzpomínám si. Vidím spoustu plešatých tlustých pánů, ale žádný z nich se nepokusil se mnou hovořit o tobě.“

„Byl to takový přátelský statný člověk s laskavýma očima,“ řekl jsem. „Měl na sobě dost hroznou zelenou manšestrovou bundu a v klopě zapíchané špendlíky. On je sbíral.“

Znovu potřásla hlavou. „Ne, toho jsem neviděla.“ Hm, Simon slíbil, že jí předá vzkaz a lahvičku. Neudělal ani jedno ani druhé, zmizel. Nechtělo se mi příliš tlačit na Yardmana, aby zjistil, kam se vlastně Simon poděl, protože tu bylo určité riziko, že kdyby se pátralo příliš důkladně, mohlo by se přijít na ten exportní podvod, a já jaksi předpokládal, že Simon nejspíš kvůli němu zůstal ve Francii. Ačkoli snad i v případě, že by se rozhodl náhle a okamžitě někam se ztratit, dodržel by slib a zašel za Gabrielou… Anebo mu snad znovu vzkříšené přátelství za to nestálo?

„Co je?“ zeptala se Gabriela. Vysvětlil jsem jí, o co jde. „Děláš si o něho starosti?“

„Je dost starý, rozhoduje o sobě sám…“ Polilo mě však horko, když jsem si uvědomil, že můj předchůdce Peters se taky nevrátil z Milána a že před ním zmizel v Miláně Ballard.

Řekla rozhodně: „Zítra ráno odjedeme do Milána a najdeme ho.“

„Neumím italsky.“

„Takže budeš potřebovat tlumočnici.“

„Tu nejlepší,“ přikývl jsem s úsměvem. Svorně a přátelsky jsme se vrátili do hotelu. „Byly ty tabletky to správné?“ zeptal jsem se. „Perfektní, moc děkuju. Dala jsem je ženě našeho pekaře… Sama taky pracuje v pekárně, ale kdykoliv otěhotní, je jí vždycky celé měsíce špatně a nesnáší pak vůni těsta. Její muž je potom nevrlý a utrhuje se na ni, protože za ni musí najímat placenou sílu. Jenže není dobrý katolík,“ dala se do smíchu. „Takže mi vždycky dá velikánský koláč s krémem, kdykoli tam ty tabletky nesu.“

V hotelu si nás nikdo ani v nejmenším nevšímal. V županu jsem přešel prázdnou chodbou a zaklepal na Gabrieliny dveře. Taky měla na sobě župan. Zamkl jsem pak za sebou.

„Kdyby nás tak viděla moje sestra,“ řekla s úsměvem. „Tu by ranila mrtvice.“

„Jestli chceš… tak odejdu.“

„To bys nedokázal,“ vzala mě kolem krku.

„Těžko.“

„Tak se nevytahuj.“

Políbil jsem ji. „Ted už by to vůbec nešlo.“

Šťastně si povzdechla. „Úplně s tebou souhlasím. Ted toho ale využijme.“

Což jsme udělali.

Následující ráno jsme se vraceli do Milána vlakem, tiskli se k sobě a pod kabátem se v malém kupé drželi za ruku, jako kdyby dotyk dlaní mohl nahradit úplné a dokonalé splynutí. V životě mě nenapadlo, že bych někoho chtěl držet za ruku. Nikdy jsem si neuměl představit, jaké to je, když se člověk náhle ocitne v jakémsi elektrickém víru, teplém, měkkém a chvějivém.

Jinak ten den příliš slavný nebyl. Nikdo nikde Simona neviděl.

„Přece nemohl jen tak zmizet,“ stěžoval jsem si rozčileně, když jsme stáli v odpoledním studeném větru před poslední z nemocnic. Nikdo tam o něm nevěděl, ale setkali jsme se s ochotou, snažili se zjistit co se dá. Ne, v posledních deseti dnech nikoho, kdo by odpovídal popisu, do nemocnice nepřijali ani s chorobou ani po úrazu.

„Kde se mužem ještě ptát?“ uvažovala Gabriela. Byla unavená a měla svěšená ramena. Po celý den byla skvělá, ptala se donekonečna na totéž a překládala mi odpovědi, byla klidná, věcná, praktická. Nemohla za to, že všechny odpovědi zněly záporně. Policie, vládní úřady, márnice, pohřební ústavy, všechno jsme zkusili. Zatelefonovali jsme do všech hotelů v celém Miláně a ptali se po něm. Nikde nebyl hlášený.

„Ještě bychom se měli zeptat taxíkářů na letišti,“ řekl jsem nakonec.

„Těch je ale tolik… a kdo by si po tak dlouhé době pamatoval jednoho pasažéra.“

„Neměl zavazadla,“ řekl jsem. To už jsem ostatně opakoval mnohokrát. „Nevěděl, že sem poletí, dozvěděl se to teprve patnáct minut před startem. Nemohl mít žádné plány, nemluví italsky, neměl italské peníze. Kam mohl jít? Co si mohl počít?“

Odevzdaně potřásla hlavou. Žádná odpověd se nenabízela. Vrátili jsme se tramvají na nádraží a protože vlak jel až za půl hodiny, vyptávali jsme se ještě přímo ve stanici. Ne, nikdo ze zaměstnanců si nikoho takového nepamatoval. Bylo to beznadějné.

O půlnoci u večeře ve stejné kavárně, kde jsme byli včera, jsme však – jak čas plynul – na marnost toho dne zapomněli. Bezvýsledné hledání, které nepřineslo sebemenší náznak stopy po Šimonovi, ale založilo mezi Gabrielou a mnou pevnější vztah.

Když jsme se vraceli do hotelu, opírala se o mě, a já si provinile uvědomil, jak musí být vyčerpaná. „Já tě moc utahal.“

Viděla, že jsem ustaraný a usmála se. „Asi si dost neuvědomuješ, kolik máš energie.“

„Energie?“ podivil jsem se.

„Určitě. Tím to určitě je.“

„Jak to myslíš?“

„Nevypadáš energicky. Jsi tichý, pohybuješ se jakoby bez námahy, plynule, ani jeden zbytečný pohyb, ale jako by v tobě bylo dynamo, které se nikdy nevyčerpá. Cítila jsem sílu toho dynama celý den.“

Dal jsem se do smíchu. „Ty máš fantazii!“

„Ba ne, je to tak.“

Potřásl jsem hlavou. Kdepak, ve mně žádné dynamo netikalo. Byl jsem prostě úplně obyčejný a nepříliš úspěšný člověk, a pokud se jí zdálo, že si počínám klidně a plynule, tak to bylo tím, že jsem prostě člověk pořádný.

Byla už v posteli a v polospánku, když jsem přišel do jejího pokoje. Zamkl jsem dveře a lehl si vedle ní. Vynaložila obrovské úsilí, aby se kvůli mně vzbudila.

„Jen klidně spi,“ lehce jsem ji políbil. „Čeká nás přece ještě ráno.“

Spokojeně se usmála, stulila se mi v náručí a já tam jen tak ležel, objímal její měkké teplé tělo, cítil její hlavu na rameni, její vlasy mi splývaly na ústa a já se málem dusil touhou chránit ji a dělit se s ní o všechno, co v životě mám. Henry Grey, uvědomil jsem si náhle překvapeně v té tmě, Henry Grey je na nejlepší cestě upadnout do dosud nepoznaného, do skutečné, opravdové, čisté lásky.

V neděli’ráno jsme se jen tak bezcílně potulovali po městě, povídali jsme si, prohlíželi si hory koženého zboží v obchodech a v podloubích. Nedělní odpoledne jsme se zcela proti všem pravidlům vydali na fotbalový zápas, protože to k mému překvapení Gabrielu nesmírně bavilo. Večer jsme si šli brzy lehnout, protože ona s nevinným zasmáním prohlásila, že musíme vstát v šest, jestli má být za pultem včas.

V noci se potom ke mně vinula až zoufale. Jako kdyby to byla naše poslední noc vůbec a ne jen poslední noc tak na jeden, na dva týdny. Když jsem ji líbal, měla slzy na tvářích.

„Proč pláčeš?“ ptal jsem se a stíral slzy prsty. „Neplač.“

„Já vlastně nevím proč.“ Zpola plakala, zpola se smála. „Svět je smutný a krása člověka přemáhá. Když je něco příliš krásné, jako kdyby v tobě něco vybuchlo. Z toho potom tečou slzy.“

Její slova mě neuvěřitelně dojala. Měl jsem pocit, že si její slzy nezasloužím. Pokorně jsem je zlíbal a v tu chvíli jsem pochopil, proč lidé říkají, že láska bolí, a proč malují amora se šípy. Láska skutečně člověku protkne srdce.

Teprve druhý den ráno, když jsme seděli ve vlaku na Milán, se poprvé zmínila o penězích. Viděl jsem, že váhá, zeje rozpačitá a že se bojí, aby mě neurazila.

„Já bych ti ráda zaplatila, co jsi mi půjčil na hotelový účet,“ řekla jakoby nic a trochu zadýchaně. Předtím jsem jí strčil peníze do kapsy, protože nechtěla, abych za ni veřejně platil, a sama neměla dost peněz.

„Ale to je nesmysl.“

„Bylo to mnohem dražší, než jsem čekala…“

„Ve velkých hotelech má člověk větší soukromí.“

Zasmála se. „Stejně…“

„Ne, nic nechci.“

„Ale ty zas tolik nevyděláváš, nemůžeš si to přece dovolit. Když spočítáš hotel a lístky na vlak a večeře…“

„Vydělal jsem si tím, že jsem vyhrál dostih.“

„Dost peněz?“

„Však já zase nějaký dostih vyhraju… Pak už opravdu budu mít dost.“

„Giuliovi se nelíbí, že se staráš o koně,“ zasmála se. „Tvrdí, že kdybys byl skutečně Šikovný, byl bys žokej na plný úvazek a nemusel bys dělat stájníka.“

„A co vlastně dělá Giulio?“

„Pracuje ve státní správě, na daňovém úřadě.“

„Ach tak,“ usmál jsem se. „No a co myslíš, pomohlo by, kdybys mu řekla, že mi otec odkázal nějaké peníze? Vystačí na to, abych za tebou mohl jezdit, tedy až ty peníze dostanu.“

„Nevím, jestli se mi chce mu to říct. Má trošku příliš velký sklon soudit lidi podle toho, kolik mají peněz.“

„Chceš si vzít někoho bohatého?“

„Určitě ne Giuliovi pro radost.“

„Tak sobě pro radost?“

„Ne, bohatého ne, ale taky ne chudého. Nebyla bych ráda, kdybych si musela dělat starosti, za co koupím dětem boty.“

Pohladil jsem ji po ruce.

„Asi se budu muset naučit italsky,“ řekl jsem.

Usmála se na mě zářivě. „Je angličtina moc těžká?“

„Zkoušej to na mně.“

„Pokud sem budeš jezdit dost často a pokud bychom peníze po tvém tatínkovi neměli radši šetřit pro budoucnost.“

Zadíval jsem se jí do tmavých očí, usmál se a zvolna jsem řekl: „Myslím, že nám ty peníze vystačí. Myslím, že budou stačit i dětem na boty.“

Druhý den jsem letěl do New Yorku jako doprovod koní, přestože se moje rodina proti tomu zuřivě bouřila. Několik příbuzných ještě po pohřbu zůstalo u nás v domě, včetně mých tří nejstarších sester. Všechny tři měly ostrý jazyk a velice tvrdě sdělovaly, co si o věci myslí. Protrpěl jsem oběd, při kterém mě ze všech stran napadaly. Převládal názor, že moje nepřítomnost v sobotu a v neděli byla hanebná, a skutečnost, že chci pokračovat v práci, je přímo skandální. Máti byla hysterická, v slzách, Alice se tvářila přísně a kriticky.

Všichni kvíleli „mysli na své postavení“. Kvíleli skoro sborově. Pomyslel jsem na své postavení a odjel k Yardmanovi a do Gatwicku tři hodiny po návratu z Milána.

Matka předtím znovu nastolila otázku mého brzkého sňatku s nějakou vhodnou dědičkou. Neřekl jsem jí, že jsem víceméně zasnoubený s jednou naprosto nemajetnou Italkou, prodavačkou v obchodě se suvenýry a pašeračkou antikoncepčních pilulek, která neumí anglicky. Nebyla to pravá chvíle s tím vyrukovat.

Let do Spojených států proběhl bez jakýchkoli překážek, bez jakýchkoliv incidentů. Letěli se mnou Timmie a Conker a dva stájníci se čtyřmi koňmi, které posílala moje bývalá firma Anglia. Díky tomu nám šla práce snadno a rychle od ruky. V New Yorku nás zdržela porucha motoru třicet šest hodin a když jsme se pak v pátek dopoledne bez nehody vrátili a já to hlásil telefonicky Yardmanovi, požádal mě, abych v Gatwicku rovnou zůstal, protože tentýž den odpoledne posílá skupinu chovných klisen. Zeptal jsem se kam. „Zase do New Yorku,“ řekl stručně. „Přivezu vám papíry hned po

obědě. Timmieho a Conkera můžete poslat domů, protože s sebou vezmu Billyho a dva další.“

„Pane Yardmane,“ zarazil jsem ho. „Ano?“

„Jestli si Billy zkusí se mnou něco začít, jestli bude chtít vyprovokovat rvačku nebo mě jakýmkoli způsobem bude’obtěžovat, tak končím, končím v okamžiku, kdy si sedneme v New Yorku, nepomůžu ani vyložit koně a odmítám jakoukoliv odpovědnost.“

Chvíli bylo mrtvé ticho. Za současné situace ve firmě si nemohl dovolit, abych svou výhrůžku splnil.

„Milý hochu…“ začal namítat. Pak si povzdechl. „Nechci, abyste měl potíže, já s Billym promluvím. Není rozumný. Musím mu pořádně vtlouct do hlavy, že lidem se jeho žerty nezdají.“

„To bych vám byl hodně vděčný,“ řekl jsem uštěpačně. Měl věru zvláštní názory na Billyho počínání.

Co Yardman Billymu řekl, nevím, ale každopádně to účinkovalo. Billy byl zasmušilý, neochotný, tvářil se uraženě, ale let tam i zpátky jsem absolvoval bez jediné modřiny. Cestou do New Yorku jsem chvíli seděl na balíku sena vedle Alfa a vyptával se ho na Šimonův poslední let do Milána. Šlo to těžko, protože starý Alf byl opravdu neproniknutelně hluchý. Jako peň.

„Pan Searle,“ řval jsem na něho. „Řekl vám, kam jde?“

„Cože?“

Asi po desátém zařvání konečně porozuměl a přikývl. „Jel s náma do Milána.“

„Ano to vím, ale kam šel potom?“

„Cože?“

„Kam šel potom?“

„To já pořádně nevím. Von už se nevrátil.“

„Neřekl vám, kam jde?“

„Cože?“

Znovu jsem zařval.

„Ne, neřekl, možná že Billymu. Bavil se s Billym.“

„Aha.“ Bylo mi jasné, že nemá smysl Billyho se na cokoli ptát. Jistě se ho už ptal Yardman, takže pokud vůbec Simon něco Billymu řekl, Yardman by to věděl. Ledaže by byl Simon Billyho vysloveně požádal, aby nic neříkal. Ovšem Simon Billyho neměl rád, takže se mi nezdálo, že by mu svěřil jakékoli tajemství. „Kam šel pan Searle, když odešel z letadla?“ Už jsem začínal chraptět.

„Já nevím, kam šel. Šel s Billym a s ostatníma, já šel sám na pivo napřed. Billy řek, že hned přijdou, ale pak vůbec nepřišli.“

„Nikdo z nich nepřišel?“

Tehdy kromě Simona a Billyho letěli ještě dva externí stájníci.

Alf nakonec potřásl hlavou. „Dopil jsem pivo a šel jsem zpátky do eroplánu se najíst, ale tam nebyl nikdo. Jak jsem jed, tak tam nebyl nikdo.“

Pak jsem to vzdal, protože už jsem skutečně sotva mluvil.

Na zpáteční cestě se k nám jako výpomoc přidal velký silný bledý člověk, který nevěděl co s rukama a pořád si je na boku otíral o jezdecké kalhoty, jako kdyby hledal kapsy. Údajně doprovázel jednoho dvouletého hřebce, ale já si celkem shovívavě pomyslel, že je to nejspíš příbuzný majitele nebo trenéra a cestuje coby stájník, aby nemusel platit letenku. Ani jsem se nesnažil si to ověřit, protože takové dvě cesty těsně po sobě jsou skutečně únavné, takže jsem zpáteční let skoro celý prospal. Alf mnou musel zatřást, abych se vzbudil, když jsme se blížili ke Gatwicku. Se zíváním jsem se pustil do vykládání to už bylo pozdní nedělní dopoledne – a pořád jsem byl neobvykle unavený. Jel jsem domů odhodlaný okamžitě si lehnout. V hale mě ale čekal dopis od Gabriely, takže jsem si ho cestou po schodech začal číst.

Psala, že se vyptávala všech taxíkářů a všech řidičů autobusů na celém letišti, jestli někam nevezli velkého silného Angličana, který neumí italsky a neměl žádná zavazadla, v zelené ošumělé manšestrové bundě. Nikdo z dotázaných si nikoho takového nevybavoval. Taky psala, že se spojila s půjčovnami aut, které mají pobočku na letišti, ale že nikdo z nich se Simonem nejednal. Prošla taky všechny seznamy cestujících v letadlech z Milána, která odletěla v kritický den a v průběhu dalších dní. Simon nebyl na palubě ani jediného.

Ležel jsem v horké lázni a zvažoval, jestli se mám dál pokoušet ho najít. Pokud bych si sjednal profesionální asistenci, třeba soukromé detektivy, hledali by ho jenom po Anglii a snažili by se zjistit důvod jeho zmizení, který by jistě brzy odhalili, a mně přece nešlo o to, aby na něj byl vystavený zatykač. To by se pak nevrátil zaručeně. Bylo pravděpodobné, že nechtěl, aby se na jeho pletichy přišlo, jinak by tak dokonale po sobě nezahladil stopy a taky by nezmizel na tak dlouho. Ale co když se mu něco stalo… Ačkoli co, nic mě nenapadalo. Vlastně by mě ani nenapadlo, že se mu mohlo něco stát, nebýt toho, že zmizeli i Peters a Ballard.

Pak tu ovšem ještě byli Šimonovi partneři v podvodném podnikání,

jeho bratranec a ten člověk ve Francii. Třeba bych se mohl zeptat jich… Ne nemohl bych, uvědomil jsem si zmateně, protože nevím, jak se jmenují. Ovšem Simon má někde tetu, jenomže jsem zase nevěděl, jak se jmenuje… Bylo to příliš složité… Skoro jsem ve vaně usínal.

Druhý den v půl desáté ráno jsem zašel do budovy přístavu, abych si vyzvedl výplatu a podíval se na rozpis letů. Yardman splnil slovo a nenapsal mě na žádný z letů v ty tři dny, kdy se konal Cheltenham. Zatímco dnes odpoledne mělo letět šest cirkusových koní do Španělska a vedle toho zápisu byl otazník. S uspokojením jsem konstatoval, že u letu do Milána s chovnými klisnami následující pátek žádný otazník není.

Když jsem sešel dolů za Yardmanem, oznámil mi, že ti cirkusoví koně poletí až příští pondělí, protože prý jejich trenér zjistil ve hvězdách, že probíhající týden je nepříznivý pro cestování. Yardman se tvářil zhnuseně, a že prý je astrologie pro podnik nezdravá.

„Tak tedy v pátek do Milána,“ řekl a hrál si přitom s tužkou. „Možná poletím s vámi, pokud mi to časově vyjde. Je to skutečně mizerné, když musíme zaskakovat za Searla, už jsem dal inzerát, sháním někoho za něj… No nic, ale jak už jsem řekl, pokud mi to časově vyjde, nejspíš poletím s vámi, abych se sešel s naším partnerem. Takové osobní kontakty se vždycky vyplatí, milý hochu. Jezdím do všech zemí, kam lítáme, aspoň jednou do roka. Prostě udržuju kontakt.“

Přikývl jsem. Z hlediska obchodu to nepochybně bylo správné.

„Mohl byste se jich zeptat… myslím našich partnerů… jestli náhodou neviděli Simona Searla tehdy po přistání?“

Zatvářil se překvapeně, kůži na vysedlých čelistech napjatou.

„To bych mohl, ano, ale pochybuju, že by jim řekl, kam jde, když se neobtěžoval říct to nám.“

„To já jenom kdyby náhodou,“ přikývl jsem.

„Dobře, zeptám se, docela zaručeně.“

Vrátil jsem se nahoru do Simonovy místnosti a zavřel se tam. Sedl jsem si do jeho židle a díval se z okna. Sídlil přímo nad Yardmanem, sdílel s ním i širokou vyhlídku na řeku, jenom z vyššího bodu. Tak mě napadlo, že bych na takovém místě docela rád bydlel. Mám rád přístavní ruch, hluk doků, vůni řeky, odplouvající a připlouvající lodě. Nejspíš mám rád dopravu jako takovou.

Finský tanker od protějšího břehu už odjel a na jeho místě stála malá nákladní lod. Měla zplihlou vlajku, červeně a bíle pruhovanou, s modrým trojúhelníkem a bílou hvězdou. Šel jsem se podívat na mapu se státními symboly, která Šimonovi visela na zdi. Portoriko, vida vida, o čem se člověk nepoučí. Pod Portorikem byly tři vlajky symbolizující písmena. Zjistil jsem, že je to E, Q a N.

Ze zvědavosti jsem tahle písmena nalistoval v mezinárodním kódu. signálů. „Nesu.“ Správně. Zavřel jsem knihu, chvíli jsem točil palci, díval se, jak kolem projíždí s odlivem policejní člun rychlostí dvacet uzlů za hodinu, a pomyslel jsem si už pokolikáté, že londýnská řeka je pro malé čluny drsná, ale rychlá.

Po chvilce jsem sáhl po telefonu a zavolal do Fenlandu, abych si zamluvil na neděli letovou hodinu. „Ve dvě?“

„To je výborné, děkuju.“

„Počkejte, ještě nezavěšujte, Harry, pan Wells říkal, že kdybyste náhodou volal, rád by s vámi mluvil.“

„Dobře.“

Chvíli to v telefonu klepalo, pak se ozval Tomův hlas: „Harry proboha, co vy vlastně máte za zaměstnání?“

„Pracuju pro… dopravní společnost.“

„Prosím vás, co je na tom tak extra, pojdte ke mně, určitě vám dám větší plat.“ Mluvil ustaraně a rozčileně, ne jako minule, že by mě jenom nezávazně lákal.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Všechno je ve vzduchu, jenom moje aeroplány ne. Uzavřel jsem ohromný kontrakt s jednou automobilovou firmou z Coventry, budu dopravovat jejich manažery, techniky, cesťáky a tak všude po světě. Mají továrnu v Lancashiru a kontakty po celé Evropě. Letecká služba, co používali, se jim už přestala líbit. Posílají mi tři stroje, ty mám udržovat a mít k dispozici piloty, kdykoli si vzpomenou.“

„To zní skvěle, tak v čem je háček?“

„Že toho zákazníka nechci ztratit, ještě než jsem začal. Nejenže nemůžu najít žádné nezaměstnané piloty, co by vůbec přicházeli v úvahu, ale navíc jeden z mých stálých letců si před týdnem zlomil na lyžích nohu, idiot. Tak co?“

„Není to zdaleka tak snadné, jak si myslíte,“ řekl jsem váhavě. „Co vám brání?“

„Ale spousta věcí… V neděli přijedu v každém případě, tak si o tom můžeme pohovořit.“

Nespokojeně si povzdechl. „Ta letadla sem dodají koncem měsíce, to je za čtrnáct dní, o něco víc.“

„Tak si sežeňte někoho jiného, pokud možno.“

„Jo… pokud možno.“ Byl skleslý. „A co když to nesvedu?“

„V tom případě nevím. Mohl bych pro vás dělat jednou do týdne, jako výpomoc, ale i tak…“

„I tak co?“

„No, je to spojené s obtížemi.“

„Harry, vaše potíže na moji hlavu, opravdu. Co vy víte o obtížích! No nic, však já vás v neděli zlomím.“

Každý má starosti, i když má úspěch. A čím výš se vyšplhá, tím větší ty starosti jsou, jak se zdá. Stiskl jsem tlačítko a řekl si o jiné telefonní číslo, tentokrát o aerolinky, u kterých pracoval Patrick. Ozvala se mi kancelář Gatwicku. Poprosil jsem, jestli náhodou nevědí, kde bych Patricka našel.

„Máte štěstí, je právě tady, v kanceláři. Kdo volá prosím?“

„Henry Grey od firmy Yardman.“

Chvíli jsem čekal a pak se mi Patrick ozval. „Nazdar… tak jak je? Jak se má Gabriela?“

„Má se dobře, ale jinak není všechno tak docela v pořádku. Mohl bys pro mě něco udělat?“

„Spusť.“

„Mohl bys mi zjistit, který kapitán letěl s koňmi do Milána čtrnáct dní před minulým čtvrtkem? Talcy bych potřeboval jméno druhého pilota a mechanika. Kdybys mi mohl zjistit, kdy a kde bych je všechny sehnal nebo aspoň jednoho po druhém.“

„Průšvih?“

„Ne, firma nemá průšvih, to vůbec ne, ale letěl jeden náš člověk a nevrátil se. A od té doby se ani s námi nespojil. Tak bych chtěl mluvit s posádkou, jestli náhodou nevědí, co se s ním stalo. Třeba někomu z nich řekl, kam se chystá… No nic, prostě tu máme hodně práce, takže bychom rádi věděli, co s ním je, jestli se vrátí nebo ne.“

„Aha. Tak chvíli počkej, říkáš čtrnáct dní před minulým čtvrtkem?“

„Ano.“

Na několik minut se odmlčel. Sledoval jsem zatím, jak u protějšího břehu jeřáby nakládají pro Portoriko. Zíval jsem.

„Henry, už to vím. Jako kapitán letěl John Kýle, kopilot G. L. Rawlings, mechanik V. N. Brede. Momentálně tu nejsou, letěli na Střední Východ, vezou tam z Londýna jednomu arabskýmu olejovýmu magnátovi hory zavazadel, co tu nechal. Měl s sebou asi šest žen a všecky tu nakupovaly.“

„No nazdar. Kdy se vrátí?“

Patrick se s někým radil.

„Prý v průběhu středy, ve čtvrtek mají volno a v pátek znovu letí na Střední Východ.“

„Tomu tedy říkám velký nákup,“ řekl jsem zachmuřeně. „Ve středu se tu s nimi nemůžu sejít, ve čtvrtek taky ne, protože pojedu dostihy v Cheltenhamu, ale ve středu bych jim mohl zavolat, kdybys mi dal jejich číslo.“

„Tak počkej…“ řekl Patrick zvolna. „John Kýle sází na koně…“

„Ty myslíš, zeje možné, že by jel do Cheltenhamu?“

„Je to dobře možné, pokud nemá v plánu něco jiného.“

„Řekni mu, že mu obstarám členský odznak a těm ostatním taky, pokud by chtěli přijet.“

„V pořádku, tak počkej… Zítra letím dvakrát do Holandska… ve středu bych se s nimi mohl sejít, pokud se všichni vrátíme včas. Řeknu jim, co od nich chceš a aby ti zavolali. Pokud pojedou do Cheltenhamu, tak se s nima sejdeš, pokud ne, tak jim můžeš zavolat. Co ty na to?“

„Vynikající. Jsem k sehnání v hotelu Queen v Cheltenhamu. Budu

tam bydlet.“

„Dobře… Jo mimochodem, zjistil jsem, že mám v pátek letět s koňmi do Milána. Je to s tvojí firmou?“

„Je,“ přikývl jsem. „Tedy se zbytkem naší firmy.“

Zavěsili jsme. Opřel jsem se o opěradlo Šimonova křesla a zamyšleně jsem si kousal nehet od palce. Prohlížel jsem si věci, které měl Simon na psacím stole: telefon, tácek na pera, nepopsaný notes, krabičku se svorkami na papír a se špendlíky. Nic, co by mi bylo k čemu. Pak jsem pomalu, systematicky probral všechny zásuvky. Celkem pochopitelně byly plné různých průvodních dokladů nejrůznějšího druhu, ale osobního tam neměl dohromady nic. Jen pár tabletek proti zažívacím potížím, šroubovák, zelené ponožky a krabičku z umělé hmoty s nápisem Rezervní klíče. To bylo vše, žádné dopisy, žádné účty, žádné soukromé písemnosti jakéhokoli druhu.

Otevřel jsem krabici na klíče. Bylo jich tam asi dvacet, možná víc, jak se po léta hromadily. Klíče od kufrů, pak jeden velký těžký klíč, klíče od auta. Prohraboval jsem se v nich prstem. Patentní klíč. Vytáhl jsem ho a prohlížel. Byl to duplikát za pár supů, vyrobený v nějakém zámečnictví, bez čísla. Kov byl zašlý stářím a nebyl ohmataný častým používáním. Zamyšleně jsem klíčem poklepával o okraj stolu. Říkal jsem si, že všechno stojí za pokus.

9

Šimonův byt jsem našel podle adresy na jeho kartě pojištěnce, kterou jsem získal od poněkud natvrdlé slečny sekretářky. Byt byl ve velkém, neutěšeném činžovním bloku na zevním okraji St John’s Wood. Vyšlapaný trávník nikdo nekosil určitě už od předchozího srpna. Budova vypadala pochmurně a jako kdyby ji někdo vzal a zahodil do sena. Prošel jsem ušpiněnými skleněnými dveřmi hlavního vchodu, po nezajímavých schodech, a nikoho jsem nepotkal. Zastavil jsem se před číslem patnáct na laciné destičce z umělé hmoty přišroubované na nevalně vyhlížejících, zeleně natřených dveřích.

Patentní klíč vklouzl so zámku s mírným drhnutím, jako kdyby tam nikdy předtím nebyl. Nicméně jsem s ním úspěšně otočil a otevřel. Za dveřmi byla – schránkou propadlá – asi půlmetrová halda novin a časopisů. Když jsem na dveře zatlačil, hromada se sesula. Obešel jsem ji a zavřel za sebou.

Byt se skládal z malé haly u vchodu, z malé ložnice, minikuchyně, koupelny a celkem slušného obývacího pokoje. Převládala tu hnědočervená, depresivně působící barva, a nábytek jako kdyby někdo posbíral kus po kuse ve vetešnictví. Celkově mohl byt působit slušně, ale nepůsobil. Nebylo to ani tak nedostatkem vkusu, jako nedostatkem představivosti. Bylo zřejmé, že Simon se prostředí, ve kterém žil, nijak nevěnoval, a proto byt vypadal pochmurně. Bylo tam chladno a zatuchlo. V kuchyni v dřezu leželo neumyté plesnivějící nádobí, a v ložnici byla neustlaná postel. V koupelně v umývadle Simon nechal nevypuštěnou vodu po holení, takže špinavá pěna uschla a tvořila po kraji tvrdý, šedý škraloup. Chudák Simon, pomyslel jsem si smutně. Mizerný život, bez ženy, bez tepla domova. Není divu, že rád chodil do hospody.

Při jedné zdi obývacího pokoje byly knihovny. Jediný nový a na první pohled luxusní předmět v celém bytě představovala velká stereofonní hudební skříň hned za dveřmi pokoje. Televize žádná. Na stěnách žádné obrázky. Simon zřejmě nenacházel potěšení v optických vjemech. Vedle velkého ošumělého křesla, pěkně po ruce, stála basa s pivem.

Potuloval jsem se po bytě a najednou si uvědomil, jak málo mě šlechtí, že jsem tam předtím nikdy nebyl. Toho velkého, shovívavého a nepoctivého člověka jsem nejspíš považoval za svého jediného přítele a přitom jsem nevěděl, kde a jak žije. Nikdy mě nepozval a mě nikdy nenapadlo pozvat jeho k sobě domů. Takže i v případě, kdy jsem o přátelství stál, jsem se k němu neuměl hlásit. Připadal jsem si najednou studený, stejně studený jako Šimonův byt a stejně neobydlený. Gabriela byla příliš daleko.

Posbíral jsem kupu papírů za dveřmi u vchodu, odnesl je do obývacího pokoje a roztřídil. Bylo tam šestnáct deníků a pět různých sportovních a dostihových týdeníků, všechny po třech. Několik nezalepených hnědých obálek nevypadalo nijak slibně. Po chvilkovém váhání jsem ostatní obálky otevřel. Žádná z nich nebyla z Francie, žádná od spolupachatelebratrance. Jediný zajímavý dopis byl psaný špičatým rukopisem, černě na modrém dopisním papíru. Začínal Drahý Simoně, pak následovaly díky za dárek k narozeninám a podpis Tvoje milující teta Edna. Nahoře na dopise byla rukou psaná adresa: 3 Gordon Cottages, East Road, Potteťs Green, Berkshire, telefon žádný.

Simon nevlastnil psací stůl, ale všechny účty a jiné písemnosti roztříděné podle obsahu měl v horní zásuvce otlučeného prádelníku v ložnici. Pokud tam byla adresa jeho bratrance, nebyl bych ji stejně rozpoznal. Vedle písemností byl do ruličky stočený časopis Horse and Hound přelepený hnědou lepenkou, připravený k odeslání. Vzal jsem časopis a otáčel jím. Nic, ani adresa na něm nebyla. Silné vrstvy lepenky byly tuhé, pružné, takže i když jsem se snažil balíček otevřít co nejopatrněji kapesním nožem, vypadalo to, jako kdyby ho ohlodal tygr. Konečně jsem se dostal až k časopisu. Sešit se neochotně srovnal, já ho vzal a vyklepal. Nic. Teprve když jsem časopis začal prolistovávat stránku po stránce, našel jsem peníze. Pětilibrové bankovky připevněné lepicí páskou. Bankovky byly použité, ne nové, a bylo jich šedesát. Znovu jsem časopis stočil a vrátil do zásuvky. Posbíral jsem hnědé útržky lepenky a zah
odil je do koše na papíry. V duchu jsem viděl Simona sedět večer po večeru u hudební skříně, poslouchat rádio a vkládat peníze do časopisu, nekonečně, večer za večerem, aby měl z čeho žít ve stáří.

Potteťs Green, jak se ukázalo, byla velká vesnice nerovnoměrně se rozrůstající na okrajích. Gordon Cottages na nové ulici East Road sestávaly z několika naprosto stejných řadových domků, obcí postavených pro staré občany. Číslo tři stejně jako ostatní vypadalo hezky, čistě, úpravně, i když na záhonku pod oknem zatím nic nerostlo. Žlutá barva domku si příliš nerozuměla s růžovými záclonami. Na betonových schůdcích u dveří stála láhev s mlékem.

Zazvonil jsem. Růžová záclona se poodhrnula a já se podíval do okna, odkud mne sledovaly staré smutné bledé oči v bledé tváři. Paní na mě zamávala, abych šel pryč, tak jsem rychle znovu zazvonil.

Slyšel jsem, jak zevnitř přichází ke dveřím.

„Jděte pryč,“ řekla. „Nic nekoupím.“

„Já nic neprodávám,“ říkal jsem škvírou u dopisní schránky. „Jsem Šimonův přítel. Přítel vašeho synovce Simona Searla.“

„Kdo jste? Já vás neznám.“

„Henry Grey… Pracuju se Simonem u Yardmana. Prosím vás, nemohl bych si s vámi na chvíli promluvit, nepustíte mě dovnitř? Takhle je to nešikovné a taky to vypadá divně kvůli sousedům.“ V tu chvíli se už skutečně v několika oknech ukázaly hlavy. To zapůsobilo. Otevřela dveře a vpustila mě dovnitř.

Malý dům byl přeplněný nábytkem, který si jeho majitelka zřejmě přistěhovala z mnohem většího domu, a všude kam oko pohlédlo byla rozestavěná velká sbírka nepoužitelných laciných předmětů. Hned za dveřmi stála černá krabice s nápisem Vzpomínka z Brightonu vyvedeným z mušliček. Vedle krabice nesl porcelánový oslík na hřbetě košíky se slaměnkami. Na zdech byly všechny možné obrázky a mezi nimi tu a tam prkénko s vypalovanými moudry jako Kdo šetří, má za tři nebo o kousek dál Když se pence k penci vine, tak se libry povalí. Originální úprava originálního přísloví.

Šimonova statná teta měla vrzající korzet, vrzající dech a byla cítit mentolovými pilulkami proti kašli. „Simon tady není, žije v Londýně, tady ne, víte.“

„Já vím.“ Váhavě jsem jí vyprávěl o tom, jak Simon odjel a nevrátil se. „Tak mě napadlo, jestli vám třeba náhodou nenapsal nebo neposlal pohled nebo něco takového.“

„To on pošle, to určitě,“ pilně přikyvovala. „To on vždycky napíše a taky přiveze nějakou tu maličkost na památku. Simon je hodný.“

„Teď jste ale od něho ještě pohled nedostala.“

„Ted ne, ale to on něco brzy pošle.“

„Prosím vás, kdyby poslal, budte tak laskavá a dejte mi vědět, ano? Víte, on nám neřekl, kdy se hodlá vrátit a pan Yardman už ted dává inzerát, chce za Simona někoho přijmout.“

„Ó jé.“ To jí dělalo starost. „Doufám, že se mu nic nestalo.“

„Doufám že ne, ale prosím vás, kdyby se vám ozval, dejte mi vědět, ano?“

„Ano, ano, samozřejmě. Ó Jéje, co ho to zase napadlo?“

Což mi připomnělo jeho skutečný nápad, a tak jsem se jí ještě zeptal na jméno Šimonova bratrance a na adresu. Bez váhání spustila: „To je syn mojí milovaný nebožky sestry. Je to ale nerudnej člověk, já s ním moc nevycházím. S tím se tak nevyjde jako se Simonem. Simon u mě strávil času, když byl malej, když jsem ještě měla ve vesnici krám. Nikdy nezapomene, kdy mám narozeniny, a vždycky mi nosí hezký dárečky jako tady tyhle,“ rozhlédla se po svém inventáři. „Simon je hodnej člověk, já žiju jenom z penze, víte, a co jsem si ušetřila. Moc toho není. A Simon je jedinej, kdo si na mě vzpomene. Mám dvě dcery, to je pravda, ale jedna se provdala do Kanady a druhá má svejch starostí dost. Simon mi dává k narozeninám vždycky stovku, rok co rok. Poslední tři roky. To je vod něj hezký, ne?“

„Přímo skvělé.“ Pomyslel jsem si, že těch sto liber představuje peníze daňových poplatníků. No co, Robin Hood.

„Tak mně prosím vás dejte vědět,“ otočil jsem se k odchodu. Přikývla a zaskřípalo to v ní, jak mě doprovázela k otevřeným dveřím. V malé hale byla další prkénka s nápisy Od špendlíku šetři, budeš míti za tři, Kdo neušetří v mládí, mívá smutné stáří. Aha, pomyslel jsem si s úsměvem, proto Simon střádá ty špendlíky, tak přišel k tomu zvyku. Pořekadlo zná už jistě z dětství. Nehodlal a asi nehodlá mít smutné stáří.

Šimonův komplic a bratranec měl farmu v Essexu, což nebylo zase tak daleko od cambridgeského letiště, ale zato to bylo daleko z Gatwicku. Okamžitě bylo jasné, že od něj ochotu očekávat nelze.

„Vy,“ sputil na mě zprudka. „To vy jste ten hajzl, co nám všechno podělal, co? Tak to teda koukejte vypadnout, ale hned! Do toho, kam se Simon poděl, vám vůbec nic není, a koukejte se nám v budoucnosti neplíst do našich věcí. Prostě se nepleťte do věcí, co se vás netejkaj.“

Poznamenal jsem mírumilovně: „Rád vyhovím, pokud je vám milejší, že se vás na ty věci bude ptát policie.“

Zatvářil se rozzuřeně, jen vybuchnout, člověk se zarudlým obličejem v khaki, ve vysokých holínkách. Stál rozkročený na blátivém dvorku, bylo na něm vidět, že bojuje sám se sebou, má sto chutí mě poslat do pekel, ale bojí se možných následků. Nakonec zvítězila rozvaha.

„Dobře, tak teda dobře. Nevím kde je, to je fakt. Na mou duši. Neřekl mi, kam jede, a já nemám tušení, kdy se hodlá vrátit.“

Zasmušile jsem se vrátil do Bedfordshiru. Rozlehlost a vznešenost domu, k němuž jsem se blížil dlouhou příjezdovou cestou, mě tížila. Dějiny zabudované v kameni. Duše Cregganů. V domě žil hrabě za hrabětem od doby prvního hraběte, piráta, který přivezl královně Alžbětě španělské zlato. Od okamžiku, kdy zemřel můj otec, jako bych cítil tíhu okovů, kdykoli jsem do domu vstoupil. Zastavil jsem na štěrku před hlavním vchodem, nezajel jsem jako jindy dozadu ke garážím. Chtěl jsem si dědictví prohlédnout. Pravda, dům byl krásný. Nádherná fasáda s pilíři a balkony, s širokými oblouky dvoukřídlého schodiště sbíhajícími se u hlavních dveří. Architekt, který navrhl rekonstrukci domu, původně ryze alžbětinského, dosáhl pozoruhodně dobrého výsledku. Přestože pracoval v době viktoriánské, potlačil tehdejší gotické tendence a popustil jim uzdu jenom v zahradním letohrádku. Jediná pozdní edvardiánská př
ístavba byla z červených cihel a sloužila pro vodovodní rozvod a kanalizaci. Palác sice působil nádherně, ale marná věc, v krovech byl červotoč, chodby byly studené, kuchyně byly v suterénu a dvacet nepoužívaných ložnic zbytečně plesnivělo. Takový palác skutečně mohl udržovat jenom multimilionář se spoustou hostů a spoustou služebnictva, zatímco já budu rád až zaplatím dědické daně – když mi zbude na basu šampaňského. Všechny zbylé peníze utratím na to, aby se tahle nenasytná, nepotřebná velestavba nezhroutila.

Samozřejmě by bylo řešením dům zpřístupnit veřejnosti. Jenže já neměl povahu exhibicionisty. Ostatně pro člověka, který je povahou samotář, by to byl nesnesitelný život. Dům by si mě zotročil, na oltář tradic by padla další lidská oběť. Ne, to prostě nejsem ochotný snášet. Dělalo se mi nanic, když jsem si to jenom představil.

Protože jsem nepředpokládal, že by mi památkový úřad dovolil stavbu zbourat, měl jsem jedinou možnost: předat dům Národnímu dědictví. Ti si už potom můžou organizovat prohlídky zámku a přístup veřejnosti jak se jim zlíbí, a máti by v domě mohla žít až do konce života, a o to nakonec šlo.

Máti většinou vcházela hlavním vchodem, zatímco Alice a já jsme užívali vchod zadní, poblíž garáží. Ten večer jsem nicméně nechal stát svůj malý vůz před hlavním vchodem na štěrkovém prostranství a zvolna jsem šel vzhůru po nízkých schodech. Nahoře jsem se opřel o balustrádu a díval se na klidná, tichá pole, na park, na holé větve stromů zvolna se chystající rašit. Ne, tohle mi vlastně nepatří, pomyslel jsem si. Spíš je to jako štafeta, kterou si lidé předávají. Štafeta patří každému členu týmu jenom na malý úsek. No co, já tu štafetu prostě nepředám dál. Jsem poslední běžec. Opustím dráhu. Můj syn, pokud kdy jakého budu mít, se s tím bude muset smířit.

Strčil jsem do těžkých dveří a vešel do zšeřelého domu. Já, Henry Grey, potomek piráta, potomek válečníků, cestovatelů a objevitelů, budovatelů impéria, já, jehož otec dostal vyznamenání za statečnost na Sommě, já, poslední z nich ukončím způsob života, jakým žili. Pocítil jsem za ně trochu bolesti, ale to bylo vše. Pokud sami měli něco, co mi mohli předat, je to už zakódované v mých genech. Nesu jejich dědictví v sobě, nepotřebuju na to palác.

Do Cheltenhamu nepřijel jenom John Kýle a jeho mechanik, ale dokonce i sám Patrick.

„Nikdy předtím jsem tu nebyl,“ prohlásil. Žlutohnědé oči a rezavé vlasy se mu leskly v jasném březnovém slunci. „Tihle dva jsou nadšenci. Já se s nimi jenom svezl.“

„To jsem rád,“ řekl jsem a potřásl si se všemi rukou. John Kýle byl mohutný, trochu ošuměle vyhlížející mladý muž, kterému předčasně řídly vlasy. Jeho mechanik, vyšší a starší, držel v ruce tři dostihové časopisy a rozpis formy.

Zadíval se do rozpisu. „Tady vidím,“ řekl, „ž… že jste vyhrál United H… Hunts Challenge Cup… vč… včera.“ Koktal, ale se svojí vadou se zřejmě vyrovnal. „G… g… gratuluju.“

„Děkuju,“ přikývl jsem. „Měl jsem štěstí. Nebyl bych vyhrál, kdyby Century na poslední překážce neupadl.“

„Jo p… p… píšou to tady v no… no… novinách,“ řekl bezelstně.

Patrick se dal do smíchu a zeptal se: „Co jedeš dneska?“

„Ve Zlatém poháru a Mildmany of Flete Challenge Cupu.“

„Jede Clobbera a Boathooka,“ doplnil John Kýle ochotně.

„Vsadím si na tebe,“ řekl Patrick.

„Na Clo… Clo… Clobbera vyhodíš zbytečně p… peníze,“ řekl mechanik vážně.

„Pěkně děkuju,“ přikývl jsem pobaveně.

„M… m… má nevyrovnanou formu. M… m… moc nevyrovnanou,“ vysvětloval.

„Myslíš, že máš šanci?“ zeptal se Patrick.

„Ne, spíš ne. Já ho ještě nikdy nejel, protože ho jindy jezdí syn majitele, ale ted má žloutenku.“

„Ne… ne… nedoporučuju sázet,“ přikývl mechanik.

„Probůh, nebud takovej pesimista,“ zlobil se Kýle.

„A co si myslíte o Boathookovi?“ zeptal jsem se s úsměvem.

Mechanik se zadíval na nebe. Ne že by tam byl nějaký vzkaz. „Hm, B… B… Boathook,“ vrátil se k zemi. „T… t… ten by mohl přijít aspoň n… n… na umístění.“

„Stejně vsadím na oba,“ prohlásil Patrick rozhodně.

Pozval jsem je všechny na oběd a seděl s nimi, zatímco jedli.

„Ty nebudeš jíst?“ podivil se Patrick.

„Ne. Když člověk spadne s plným žaludkem, je mu z toho zle.“

„Jak často padáte?“ zeptal se Kýle zvědavě a zakrojil do hovězího.

„V průměru tak jednou za dvanáct jízd, aspoň myslím. Ale to se všelijak mění. Já to vlastně nikdy nepočítal.“

„Kdy jste naposled spadl?“

„Předevčírem.“

„A to ti vůbec nedělá starost?“ zeptal se Patrick a solil si jídlo. „To se nebojíš, že spadneš?“

„No asi ne, člověk vždycky věří, že nespadne. Ostatně spousta pádů je naprosto neškodná, člověk má jenom modřiny a tak. Někdy, když kůň spadne šikovně, člověk vlastně jen sestoupí.“

„A jindy si zlomí kde co,“ prohlásil Kýle suše.

Potřásl jsem hlavou. „To zřídka.“

Patrick se dal do smíchu. Podal jsem mu máslo, aby si mohl namazat rohlík.

Podíval jsem se na hodinky a řekl: „Musím sejít za chvíli převléct, myslíte, že byste měli čas popovídat si se mnou chvilku o té cestě do Milána se Simonem Searlem?“

„Tak spusťte. Co chcete vědět?“ zeptal se Kýle.

„Všechno, na co si vzpomenete, co se dělo cestou a po přistání.“

Kýle řekl omluvně: „Obávám se, že vám moc nepomůžeme, já strávil většinu času v pilotní kabině a se Searlem jsem prakticky nemluvil. Sel jsem dozadu jednou, to seděl na jednom ze tří párů sedadel, co tam bylý.“

Přikývl jsem.

„Sedadla si tam tehdy přimontoval sám, když jsme naložili koně.“ Na palubě většinou zbývalo místo pro několik sedadel a bylo docela příjemné sedět pro změnu pohodlně a ne na balících sena.

„Byl tam sám?“

„Ne, vedle něj seděl takový mládenec. Váš přítel Searle seděl u okýnka, to si pamatuju, protože ten mladík měl nohy roztažené až do chodbičky a musel jsem je překračovat. Ani trošku neuhnul.“

„Billy,“ přikývl jsem.

„Šel jsem na záchod a když jsem se vracel, tak jsem se jich zeptal, jestli jsou v pořádku, a řekl jsem jim, že přistaneme tak za hodinu. Ten mladík řekl: Díky strejdo. Jako kdyby se nudil k smrti, a zase jsem mu musel překračovat nohy, abych prošel. Ne že by mi padl do oka.“

„Nepovídejte. A co Simon, řekl něco?“

Chvíli váhal. „To víte, už jsou to tři týdny, já si to skutečně moc nevybavuju, ale mám dojem, že nemluvil nebo neřekl aspoň nic zvláštního.“

Otočil jsem se k mechanikovi. „A co vy?“

Ukusoval, potřásl hlavou, pak polkl a napil se piva. „Já si n… n… nepamatuju taky skoro nic. Nejdřív jsem si s ním po… po… povídal vpředu v ku… v bufetu. Řekl mi, že za… za… zaskočil na poslední chvíli za vás. Mluvil o vás ho… ho… hodně.“

Mechanik si nabral další sousto salátu a klidně a bez rozpaků, bez komplexů koktal dál. Upřímný, sebejistý člověk. „Po… po… povídal, že jste jako led v sopce. Já na to po… po… povídal, že mu ne… nerozumím a on po… po… povídal, že vás jinak po… po… popsat neumí.“

Aniž vzhlédl od talíře, Patrick zamumlal: „Stručný popis.“

„No, to mně moc nepomohlo. Nemluvil vůbec o tom, kam se chystá nebo co chce dělat, až přiletíte do Milána?“

Mechanik potřásl hlavou. „Ne, chtěl určitě le… le… letět s náma zpátky. Jsem si tím ho… ho… hodně jistý.“

„My jsme ovšem přímo zpátky neletěli,“ řekl Kýle.

„Jakto?“ podivil jsem se. „To jsem nevěděl.“

„No, my měli letět hned, jenomže když naložili koně pro zpáteční let do Anglie, tak zjistili, že ten, co ho naložili jako prvního, nemá průvodní papíry. Tak museli zase všechny vyložit a šlo jim to pomalu, protože na to byli jenom dva. Než s tím byli hotoví, tak jsem řekl, že už nemá smysl znova je nakládat, protože už je stejně pozdě, už jsem přes normu.“

„Přece si zkontrolovali papíry, než koně naložili,“ namítl jsem.

„No zřejmě ne.“

„A byli jenom dva,“ mračil jsem se.

„Jo, ten mladej – Billy jste říkal, co? A ještě jeden, ne Simon, takovej starej hluchej.“

„To byl Alf,“ přikývl jsem. „Určitě Alf. A co ti další dva, kteří letěli s sebou, to nebyli naši, ty poslaly jejich stáje s určitými koňmi.“

„Pokud jsem pochopil od toho staršího, tak ti dva jeli s těmi koňmi až na místo určení, někam na jih.“

Zamyslel jsem se. Simon se asi vůbec nehodlal vrátit, ne že by ho to napadlo, teprve když došlo k tomu neočekávanému zdržení do dalšího dne.

„Nevšiml jste si náhodou, kam Simon zamířil, když jste přijeli do Milána?“ Velké naděje jsem si nedělal, ale co, zeptat se můžu. Oba zavrtěli hlavou.

„My jsme vystoupili dřív než on,“ řekl Kýle.

Přikývl jsem. To bylo jasné, posádka nemusela procházet celnicí a neměla na starosti vykládání.

„No… to je všechno, nejspíš. Děkuju vám, že jste sem zajeli. A vám děkuju,“ obrátil jsem se k mechanikovi, „že jste odevzdal tu lahvičku s pilulkami dívce v obchodě s upomínkovými předměty.“

„P… pilulky? Jo už vím,“ zatvářil se překvapeně. „P… p… proboha, j… j… jak to víte?“

„Řekla mi, zejí to donesl jeden člen posádky a že byl velký.“

„Já je na… na… našel v letadle na… na… na záchodě a tak mě na… na… napadlo, že bych jí je mohl donýst, když jsem stejně šel do bu… bu… budovy. Nebylo mi jasný, j… j… jak se tam ty věci vzaly, ale b… b… bylo na nich její jméno.“

„Simon jí je měl ode mne donést,“ vysvětloval jsem.

Patrick se šklebil. „Nebyly to… ?“

„Ano, byly.“

„On zřejmě vůbec do budovy letiště nešel,“ řekl Patrick suše. „Nechal pilulky v letadle a doufal, že je někdo Gabriele doručí. Zmizel rovnou odtamtud.“

„Už to tak vypadá,“ přikývl jsem zasmušile.

„Tam z toho konce letiště je snadný zmizet. Je tam jenom nízký podrost a keře, a když člověk jde kus od vykládací a nakládací prostory, kde stávají dopravní boxy, zmizí jako nic. Řekl bych, že proto Simona asi nikdo nezahlídnul.“

„ Ano,“ přikývl jsem s povzdechem. „Zřejmě to tak bylo.“

„To ale vůbec nevysvětluje, proč zmizel,“ namítl Patrick mírně.

„Měl… starosti,“ řekl jsem nakonec.

„Průšvih?“ zeptal se Kýle.

„Hrozící průšvih. Možná že to všechno vzniklo tím, že jsem na něco přišel těsně před tím letem. Chtěl jsem ho pak najít a chtěl jsem mu říct, že se nemusí bát… že se může vrátit.“

„Tebe to trápí,“ poznamenal Patrick.

„Skoro.“

Všichni přikývli, pochopili konečně, proč si dělám starosti o ztraceného kolegu. Číšník jim přinesl sýr a zeptal se, jestli chtějí kávu. Zdvihl jsem se k odchodu.

„Však se ještě uvidíme. Co takhle po pátém dostihu před vážnicí? Já se předtím převléknu.“

„Jasně,“ přikývl Patrick.

Odešel jsem do vážnice a za chvíli už jsem měl na sobě červenomodré barvy pana Thackeryho. Ve Zlatém poháru jsem zatím nikdy nejel, a i když jsem v hloubi duše sdílel názor mechanika, stejně mě vzrušovalo, že pojedu v dostihu nejvyšší třídy celé sezóny. Všichni moji dvounozí soupeři byli vybraní profesionálové a všichni Clobberovi čtyřnozí soupeři vypadali rychlejší než on. Stejně jsem však měl sucho v ústech a srdce mi tlouklo. Tušil jsem, že pan Thackery přihlásil Clobbera do Zlatého poháru spíš z prestižních důvodů, než že by doufal ve vítězství, a podle jeho chování v padoku před startem to vypadalo, že mám nejspíš pravdu. Byl ve výborné náladě a vůbec nebyl ustaraný, jako bývají ti, kterým o něco jde.

„Pozdravuje vás Julian,“ řekl se zářivým úsměvem a potřásal mi rukou. „Bude se dívat na televizi.“

Televize. Vždycky bylo určité riziko, že lidé, které znám z Fenlandu, se třeba dívají na televizi. Netušili, že mám cokoli společného s dostihy. Jako obvykle jsem se ke kamerám otočil zády.

„Stačí, když mi neuděláte ostudu,“ řekl pan Thackery spokojeně. „Stačí, když nebude ostuda, víc nechci.“

„Mohl jste si zjednat profesionála,“ namítl jsem.

„Jo, to jsem moh, ale abych byl úplně upřímný, tak vůbec není na škodu, když některý lidi vědí, že jezdíte moje koně.“

„Takže jsme si navzájem prospěšní,“ řekl jsem suše.

„Jo,“ přikývl pan Thackery spokojeně. „Je to tak.“

Vyšvihl jsem se do sedla, vykročili jsme z padoku a cválali ke startu. Clobber, osmiletý plnokevník, překážkář, zvítězil jenom jednou (měl malý handicap) v podobné společnosti, v jaké se ted chystal soutěžit s už vyrovnaným handicapem, jenže ten den byl ve výborné formě a ve výborné náladě. Jarní vzduch mu dělal dobře, jako ostatně i mnoha jiným. Svítilo na něj sluníčko, jaro ho povzbuzovalo a mě taky. No co, žádné fiasko to nebude.

Seřadili jsme se u startu, startovní pásky vyletěly vzhůru a Clobber vyrazil k první překážce jako lokomotiva. Protože neměl pražádnou naději na vítězství, tak jsem si pomyslel, nakonec ať si pan Thackery užije chvíli na výsluní, a nechal jsem Clobbera běžet na špici. Jak se na špici dostal, už se nesnažil mi utéct, prostě se tam držel a k mému neobyčejnému překvapení vedl to vznešené elitní pole po celé dvě a půl míle při délce trati tři a čtvrt míle.

Clobber ještě nikdy neběžel na špici, jak jsem se dozvěděl z knihy formy, ale z ochoty, s jakou se v čele usadil, jsem pochopil, že se mu tam líbí. Když ho jezdci na čelo nepouštěli, možná ho nutili k něčemu, co nechtěl, proto prokazoval tak nevyrovnanou formu. Nejspíš ho dostih občas přestal bavit, když nemohl běžet po svém, a prostě se přestal snažit.

Ostatní koně se k nám rychle přibližovali, jak jsme šli těžký úsek dráhy před poslední překážkou. Tři se dostali před nás, ale Clobber šel přes překážku krásně a do stoupání zdatně, uši živě vztyčené. Do cíle přišel čtvrtý z osmi a nechal za sebou výborné koně. Měl jsem z výsledku radost a těšil jsem se z dostihu. Stejně pan Thackery.

„Zatraceně,“ zářil. „Takhle dobře ještě neběžel.“

„Rád běží v čele.“

„Jo. Zdá se že jo. My jsme to předtím nikdy nezkusili, to se přiznávám.“

Přepadl ho velký hlouček gratulantek a já stočil řemeny kolem sedla a uprchl do vážnice převléct se na příští dostih. Tentokrát jsem nesl barvy jednoho starého aristokrata. Poznamenal nepříjemně, že je krajně nevhodné, abych veřejně jezdil dostihy pouhé tři týdny po smrti svého otce, ale naštěstí mě ze sedla nesundal. Ve skutečnosti nerad platil profesionály, když měl možnost komandovat syny svých přátel a známých zdarma. Boathook byl jeho nejlepší kůň, a protože jsem ho s potěšením jezdil, snášel jsem urážky jeho majitele raději, než abych prohrál s jiným. V ten den však běžel jeden Ir, na kterého Boathook nestačil, skončil druhý o půl délky, takže jsem jako obvykle dostal vynadáno. Starý pán neuměl prohrávat.

No co, pomyslel jsem si, když jsem se převlékal, byl to docela dobrý Cheltenham. Jednou vítěz, jednou druhý, jednou výsledek nezajímavý, jeden neškodný pád a čtvrtý ve Zlatém poháru. Líp se mi těžko může dařit.

Patrick a jeho dva společníci na mě čekali venku, svorně jsme se potom dívali na poslední dostih a já je pak odvezl na nádraží na poslední vlak do Londýna. Posmívali se mechanikovi a jeho nepřesným proroctvím a všichni jsme byli ve výborné náladě.

„Už docela chápu, že tě to těší,“ poznamenal Patrick cestou. „Je to krásný sport. Myslím, že přijedu zas.“

„To je dobře.“ Zastavil jsem u nádraží a nechal je vystoupit. „Takže se uvidíme zítra.“

Ušklíbl se. „První zastávka v Miláně.“

„A my zase letíme k Arabům,“ řekl John Kýle rezignovaně a zavřel dvířka.

Zamávali mi na poděkování a vykročili směrem k nádraží. Před autem mi právě přecházel nějaký starý pán, takže jsem čekal, až přejde, a zaslechl jsem ještě zcela jasně a zřetelně, jak mechanik říká: „Je to l… le… legrační, ale člověk úplně z… zapomene, že je hra… hra… hrabě.“

Překvapeně jsem se otočil a Patrick se ještě ohlédl přes rameno, pochopil, že jsem slyšel, co mechanik řekl, a rozesmál se. Ušklíbl jsem se na něj a vyjel. Uvědomil jsem si, jak milí jsou mi lidé jako on, protože s nimi dokážu zapomenout, že jsem hrabě.

10

Oheň potřebuje vzduch, aby hořel. Jestliže zamezíme přístup kyslíku, oheň v uzavřeném prostoru vyhasne. Stav věcí byl tehdy stejný jako v uzavřeném pokoji, kde něco doutná. Dohromady nic by se nestalo, kdybychom se nepokoušeli najít Simona. Když jsme se konečně dopátrali stopy, jako bychom otevřeli dveře dokořán. Dovnitř vproudil čerstvý vzduch a z uhasínajících oharků vyšlehly plameny. Vznikl požár.

V pátek, den po Zlatém poháru, přetrvávalo krásné počasí, jaké bylo v Cheltenhamu. Podle meteorologické předpovědi, která visela v kanceláři charterové společnosti, bylo nad celou Evropou hezky, jasno, vysoký tlak vzduchu nad Francií. Neočekával se rozpad vysokého tlaku na nejméně příští dvacet čtyři hodiny. Někdo mě poplácal po zádech, já se ohlédl a vidím, že Patrick mi čte přes rameno.

„To by mělo být bez obtíží,“ řekl s uspokojením. „Snadná práce.“

„Vidím, že máme zase starou DC4,“ poznamenal jsem a zahleděl se z okna na letištní plochu, kde letadlo stálo.

„Spolehlivý starý autobus.“

„Ale taky zatraceně nepohodlný.“

Patrick se ušklíbl. „Nakonec vstoupíš do odborů.“

„Ano, pracující všeho světa spojte se.“

Prohlédl si mě od hlavy k patě. „Ty teda vypadáš na pěknýho pracujícího. Připomínáš mi Fanny Cradockovou.“

„Koho že?“

„Tu ženskou v televizi, jak vaří ve večerních šatech a nikdy se neumaže.“

„Jo tak.“ Zadíval jsem se na svůj vlněný oblek, černou kravatu, bílé manžety. Měl jsem s sebou věci na přespání, ty jsem ted nosil stále, černé tričko s rolákem a ramínko na pověšení saka. Upravenost a pečlivost si člověk vštípí natrvalo, jen tak se jí nezbaví, i když už jaksi není na místě.

„Taky nevypadáš jako šupák,“ bránil jsem se. Měl na sobě tmavomodrou uniformu zdobenou zlatem, vyhlížel důstojně, pěkný chlap, ze kterého vyzařovala sebejistota a autorita. To se samozřejmě nejistým, neklidným cestujícím líbí, pomyslel jsem si. Když se na Patricka cestující podívají, mají pocit, že stačí dodržovat všechna pravidla a nic zlého je nemůže potkat. Nebezpečná představa.

„Po osmi tam a zpátky?“ zeptal se.

„Osm tam, čtyři zpátky. Samé březí klisny.“

„Nerozsypou se nám?“

„Doufám že ne.“

„Taky doufám.“

Ušklíbl se a odvrátil, aby s jedním zaměstnancem kanceláře ještě zkontroloval letový plán. Ohlédl se přes rameno. „Předpokládám, že by se ti líbilo, kdybychom se v Miláně zdrželi přes noc.“

„Předpokládáš správně.“

„Mohl by sis to zařídit sám.“

„Jak?“

„Že bys všechny koně naložil a pak bys od toho prvního někam dejme tomu založil dokumentaci. Jak řekl John Kýle, než by se všichni vyložili a zase naložili, měli bychom už přes normu a nemohli letět.“

Zasmál jsem se. „To je geniální myšlenka. Zařídím se podle tvé rady.“

„Výborně, to je ono.“ Usmál se nad svými papíry a seznamy.

Dveře se zprudka otevřely a vešel Yardman. S Yardmanem vevanul do místnosti chladný vzduch.

„Tak co, můžeme vyrazit?“ řekl, čímž naznačil, že se dostavil včas a pohotově.

„Koně tu ještě nejsou,“ poznamenal jsem. „Zase se zdrželi.“

„Aha.“ Zavřel za sebou. Odložil aktovku a třel si hubené ruce, aby se zahřál.

„Měli přijet v šest.“ Zamračil se a zadíval se na Patricka. „Vy jste pilot?“

„Ano.“

„Jak se nám dneska poletí?“

„Dobře,“ řekl Patrick. „Počasí je perfektní.“

Yardman spokojeně přikývl. „To je dobře, to je dobře.“ Přitáhl si židli, sedl si, sáhl po aktovce a otevřel ji. Přinesl s sebou všechny průvodní papíry klisen. Zdálo se, že se chystá papíry probrat s letištními úředníky sám, tak jsem se tedy líně opřel o zed kanceláře a vzpomínal na Gabrielu. Úřadování zdárně pokračovalo, přestože byla tak časná hodina. Na letištích pracovní doba od devíti do pěti neplatí. Jako obvykle tu několik zaměstnanců spalo. Jeden člověk na lehátku pod pultem, o který se opíral Patrick, další pod velkým stolem, u kterého seděl Yardman, třetí po mé pravici na jedné z dlouhých polic. Všichni byli zabalení do přikrývek i s hlavou jako mumie, leželi bez hnutí, takže jsem si jich hned nepovšiml. Dokázali spát navzdory hluku příchodů a odchodů, telefonům, psaní na stroji, nevzbudil se ani ten, kterého Yardman nechtě pod stolem kopl.

Kolem oken projel první z dopravních boxů a zamířil k čekajícímu letadlu. Odlepil jsme se od stěny, na chvíli přestal vzpomínat na Gabrielu a poklepal Yardmana po rameni.

„Už jsou tady,“ řekl jsem.

Ohlédl se a zadíval z okna. „Aha, ano. Tak vidíte, tady to je milý hochu, tady máte seznam. Můžete naložit prvních šest, ty jsem zkontroloval. Zbývají mi ještě dvě… u jedné z nich si musíme ověřit něco kvůli pojištění…“ Sklonil se nad prací a začal se prohrabávat papíry v aktovce.

Vzal jsem seznam a vykročil k letadlu. Očekával jsem, že dopravním boxem přijeli Timmie a Conker, protože bydleli blízko jedné ze stájí, která s námi koně posílala. Ale když jsem došel na místo, zjistil jsem, že zase letím s Billym a Alfem. Přijeli s Yardmanem, seděli už v letadle na složeném boxu a pojídali sendviče. Vedle nich seděl třetí člověk v jezdeckých kalhotách a ošumělém, trochu těsném tvídovém sáčku, na hlavě zelenavou čepici. Když jsem přišel, ani se nenamáhal vzhlédnout.

„Už jsou tu koně,“ ohlásil jsem.

Billy se na mě drze zadíval a neodpověděl. Sklonil jsem se, poklepal Alfovi na koleno a ukázal ven oválným okénkem. Viděl dopravní boxy, filozoficky přikývl a sbalil zbývající sendviče. Vyšel jsem dolů po rampě, protože mi bylo jasné, že Billyho by ani ve snu nenapadlo poslechnout můj pokyn, kdybych nad ním stál.

Řidiči boxů mi vysvětlili, že se zdrželi objíždkou, protože se na silnici pracovalo. Tušil jsem. že objíždku způsobila zastávka na kávu.

Dva stájníci, které poslali jako doprovod klisen, nám pomohli při nakládání, takže všechno bylo snadné. Člověk jménem John, který dorazil s Billym a Alfem, se tvářil duchem nepřítomně a byl nešikovný. Protože nás však na nakládání bylo šest, šlo to jako po másle a zvládli jsme to rychle, rychleji než kdykoli předtím, když letěl Billy. Nejspíš díky tomu, že byl nablízku Yardman. Billy mě tentokrát nechal na pokoji.

Yardman se potom dostavil, aby nám oznámil, že další dvě klisny už jsou taky zkontrolované a zeje můžeme naložit. Pak jsme se všichni odebrali jako obvykle na pasovou kontrolu do hlavní budovy, kde se nám jeden otrávený úředník podíval do pasů a zas nám je vrátil. Neměl jsem ještě v pase šlechtický titul, a hodlal jsem vyčkat jak jen to půjde, než si nechám udělat nový pas.

Úředník se obrátil k Yardmanovi. „Takže čtyři stájníci a vy. Je to všechno?“

„Všechno.“ Yardman přemáhal zívnutí. Časné vstávání mu zřejmě nedělalo dobře.

Kolem nás prošla neuspořádaná skupinka cestujících ze zlevněného nočního letu, oči červené a ospalé.

„Tak dobře.“ Úředník pasové kontroly zběžně prohlédl pasy turistů a odebral se do své kanceláře. Před snídaní nikdo nezáří.

Yardman šel k letadlu se mnou.

„Domluvil jsem s našimi partnery, že se sejdeme na oběd,“ řekl. „Víte, jak to s takovými pracovními obědy dopadá, milý hochu. Obávám se, že se to může protáhnout a že se zatím budete na letišti několik hodin nudit. Prosím vás, dohlédněte na ostatní, aby… aby se moc nezřídili.“

„Dobře,“ odpověděl jsem neupřímně. Čím víc se protáhne oběd, tím líp pro mě. A pokud se Billy opije, nebude o nic horší, než když je střízlivý. Nehodlal jsem v žádném případě proplýtvat čas na Malpense dohledem na Billyho pití.

Patrick a jeho posádka už byli u letadla a už provedli svoje kontroly. U nosu letadla pojízdný agregát ještě napájel letadlo elektřinou. Patrick s oblibou používal před startem agregát, aby mohl vyletět s dobitými bateriemi.

Yardman a já, za námi Billy, Alf a John jsme nastoupili do letadla zadem po rampě, zatímco Patrick, druhý pilot Bob a mechanik Mike vystoupili po schůdcích k pilotní kabině. Personál letiště odvezl schůdky, uvolnil a ve dvou kusech odvezl rampu. Vrtule u levého motoru se zvolna začala otáčet a já zavřel dvojité dveře na nakládání. Pak motor s bouřlivým hlukem naskočil a letadlo se začalo zachvívat. Jakmile naskočil první motor, dostal jsem okamžitě dobrou náladu a elán. Šel jsem se podívat na koně a usmíval se přitom.

Patrick zvolna pojížděl, před ranvejí zastavil a provedl kontrolu výkonu motorů. Letadlo se otřásalo, vzpínalo proti sešlápnutým brzdám, jak motory burácely plnou silou. Držel jsem dva z koní u hlavy a přitom si v duchu opakoval, co Patrick dělá, jak uvolňuje brzdy a jak zvolna vyjíždí a zatáčí na jedinou gatwickou ranvej. Burácení motorů se prohloubilo, ustálilo a letadlo se dalo do pohybu. Koně i lidé se zapřeli proti síle pohybu vpřed při zrychlení na sto mil za hodinu po dráze letiště. Odlepili jsme se přesně na čas a začali stoupat v dlouhé spirále směrem na Kanál a rádiový maják u Dieppe. Ztěžklé březí klisny to braly klidně. Všechny jsem zkontroloval a pak jsem skrčený pod zavazadlovými policemi šel dopředu k bufetu. Opatrně jsem přitom jako vždy v přeplněné DC4 překračoval kotvicí řetězy.

Mike, mechanik, už psal červeným perem jména na šálky pro jedno použití.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se a povytahoval obočí nahoru a dolů jak jojo.

„Ano,“ přikývl jsem.

Napsal na jeden šálek Patrick, na další Bob a Henry a zeptal se mě na jména ostatních. Pak doplnil sbírku o Pan Y, Billy, Alf a John. Nalil posádce a mně a já kávu Patrickovi a Bobovi odnesl do pilotní kabiny, zatímco Mike se šel zeptat ostatních, jestli už mají žízeň. K pilotům slunce svítilo přímo oslnivě, po šeru kabiny až oslepovalo. Oba piloti měli černé brýle, Patrick si už sundal sako a začal ujídat první banán z trsu, který měl po ruce. Po ruce měl taky leteckou mapu s obvyklým matoucím počtem půlpalcových kroužků představujících rádiomajáky, spojené bleděmodrými pruhy představujícími letové trasy. Tvar pevniny byl pod tou změtí zakreslený jen slabě a byl sotva rozeznatelný. Bob si strhl kousek vaty z říznutí po holení, takže mu to začalo znovu krvácet. Nadával, ale co říkal, jsem nerozuměl, motory příliš burácely. Oba piloti měli na hlavě sluchátka s mikrofonem před ústy, připevněným na ko
vovém držáku. Bavili se spolu rádiem a museli přitom mačkat tlačítka připevněná na sloupcích řízení. Normální rozhovor byl v tom hluku prakticky nemožný. Ušklíbli se na mě a udělali znamení palcem jako díky za kávu. Pak se zase soustředili na svůj úkol. Chvíli jsem přihlížel, potom jsem šel nazpět přes bufet, cestou jsem si vzal šálek Henry a vydal se sednout si na balík slámy a napít se. Díval jsem se oválným okénkem na břehy Francie, nakloněné, jak jsme míjeli rádiomaják Dieppe a namířili na Paříž.

Den jako každý jiný, let jako každý jiný, a na jeho konci čekala Gabriela. Každou půlhodinu jsem se šel podívat na klisny, ale ty byly hodné, způsobné, chovaly se jako zkušené cestovatelky. Koně většinou za letu mnoho nežerou, ale tentokrát jeden nebo dva občas hlavu do svých sítí se senem strčili a jedna hnedka se přímo cpala. Chystal jsem se, že jí poloprázdnou síť doplním a začal ji odvazovat, když vtom se za mnou ozvalo: „Já to udělám.“

Prudce jsem se otočil a zjistil, že jsem tváří v tvář Billymu.

„Vy?“ Údiv a sarkasmus pravděpodobně zanikly v hluku motorů.

Přikývl, odstrčil mě z cesty a odvázal síť. S úžasem jsem přihlížel, jak ji odnáší úzkou chodbičkou a plní. Vrátil se, síť pořádně zatáhl, přehodil do boxu a znovu uvázal. Mě obdařil nepřátelským, urážlivým pohledem, ještě jednou do mě strčil a vztekle si z výšky dřepl na jedno ze sedadel.

Přímo za ním na dalších dvou sedadlech seděl Yardman a vedle něho John. Yardman se na Billyho mračil, což mi přišlo divné, protože bych si spíš myslel, že si Billy zaslouží zvláštní pochvalu za výjimečně slušné chování.

Yardman se odvrátil od Billyho, podíval se na mě a usmál se svým úsměvem smrtihlava.

„Kdy přistaneme?“ křičel.

„Asi za půl hodiny.“

Přikývl a zadíval se z okna. Já se podíval na Johna a vidím, že dřímá s ušmudlanou čepicí přistrčenou dozadu, ruce zplihle v klíně. Pootevřel oči, všiml si, že se na něho dívám, a okamžitě byl ve střehu. V tu chvíli se mi zdál povědomý, i když jsem si byl jistý, že jsem ho nikdy v životě neviděl. Přemýšlel jsem o tom a snažil se to pochopit, ale jenom chviličku, protože vtom Billy vstal a kopl mě do kotníku tak, aby to Yardman neviděl. Otočil jsem se k němu zády, ohnal se dozadu a zasáhl ho patou velice uspokojivě do holeně. Přijde den, říkal jsem si s úsměvem, když jsem se zase prodíral dopředu, kdy ho to přestane bavit.

Doletěli jsme do rádiového okruhu Malpensy čtyři hodiny po startu z Gatwicku. Byl to skutečně hladký let. Přidržoval jsem hlavy klisen a díval se, jak červenobíle kostkované domečky na kraji letiště rostou, jak se blížíme, jak klesáme, jak jsou čím dál tím větší, až jsou najednou přímo vedle nás. To už Patrick vyrovnal, dvacet stop nad zemí při rychlosti sto deset mil za hodinu. Náraz podvozku na přistávací plochu při maximálním brždění, kdy rychlost jen o málo převyšovala rychlost, při které se ztrácí vztlak, byl tak slabý, že se klisny ani nezakymácely. Vynikající přistání, pomyslel jsem si.

Celník a jeho dva pomocníci přišli na palubu a Yardman vytáhl z aktovky průvodní listiny. Kontrola proběhla bez závad, rychlá a důkladná. Celník vrátil papíry Yardmanovi s krátkou úklonou a dal pokyn, že můžeme začít vykládat.

Yardman se šikovně vyhnul nebezpečí, že bychom od něho chtěli pomoc. Prohlásil, že se jde podívat, jestli naši partneři už na něj nečekají v budově letiště. Bylo teprve půl dvanácté, takže to bylo krajně nepravděpodobné, Yardman nicméně energicky sešel po rampě a přešel betonovou plochu. Tmavá hubená postava, brýle se mu leskly ve slunci.

Posádka vystoupila po schůdcích u pilotní kabiny a následovala ho, trojice v tmavomodrém se zašpičatělými čepicemi. Před nosem letadla zastavila velká žlutá cisterna firmy Shell a tři muži v bílých kombinézách začali letadlo napájet.

Vyložili jsme klisny a naložili je do čekajících koňských boxů v rekordním čase. Billy zřejmě taky toužil po tom, abychom to stihli rychle, takže půl hodiny poté, co jsme přistáli, jsem si už svlékal tričko, bral si na sebe sako a vzápětí už jsem otvíral skleněné dveře do letištní budovy. Zůstal jsem stát za nimi a pozoroval Gabrielu. Prodávala panenku v národním kroji, načechrávala jí tmavou sukénku, aby bylo vidět spodničky, vážná a soustředěná. Tmavé, nakrátko rovně zastřižené vlasy jí spadaly do tváře, jak se skláněla nad pultem, oči měla chladné a klidné a hovořila se svým zákazníkem. Byl to mechanik Mike. Jakmile jsem ji spatřil, srdce se mi sevřelo a připadalo mi najednou nesnesitelné, že ji budu muset za tři hodiny zase opustit. Náhle vzhlédla, jako by cítila, že se na ni dívám, uviděla mě a zářivě, sladce se usmála.

Mika ta náhlá změna skoro vylekala. Otočil se, aby zjistil, co ji způsobilo.

„Henry,“ řekla Gabriela užasle a nadšeně. „Nazdar miláčku.“

„Miláčku?“ podivil se Mike a jako obvykle povytáhl obočí.

Gabriela řekla francouzsky: „Už jsem zvýšila počet svých anglických slov na dvojnásobek. Umím dvě.“

„Jsou to ale ta základní, to rád slyším.“

„Poslyšte,“ ozval se Mike. „Henry, když se s ní domluvíte, zeptejte se jí prosím vás na tuhle panenku. Moje starší holka má zejtra narozeniny a začala tyhle věci sbírat, jenže já se v tom sakra vůbec nevyznám, nevím, co by se jí líbilo.“

„Jak je stará?“

„Dvanáct.“

Vysvětlil jsem situaci Gabriele a ta okamžitě vytáhla jinou panenku, mnohem hezčí a barevnější. Zabalila ji, zatímco Mike odpočítával liry. Stejně jako Patrick měl náprsní tašku plnou nejrůznějších cizích peněz. Rozházel po pultě v německých markách celé jednodenní diety, než našel, co potřeboval. Posbíral peníze do hrsti, Gabriele vesele poděkoval v jednoduché franštině, vzal balíček a odešel nahoru do restaurace. V letadle nám vždy dávali oběd, jaký dostávají cestující v turistické třídě, tedy zabalený na tácku, ale jak Mike, tak Bob raději jedli na letišti, v hojné míře a pohodlí.

Obrátil jsem se ke Gabriele a snažil se nasytit svůj hlad. Hltal jsem ji očima a držel za ruku. Viděl jsem na ní, že i pro ni je naše setkání jako hrst rýže pro hladového v Indii.

„Kdy musíš odletět?“ zeptala se.

„Koně přivezou v půl třetí. Musím je pak naložit, ale potom možná ještě budu mít chvíli čas, pokud můj šéf posedí dostatečně dlouho u kávy.“

Povzdechla si a zadívala se na hodinky. Bylo dvanáct a deset minut. „Já budu mít za dvacet minut hodinu volna. Mohla bych mít dvě…“ Odvrátila se a rychle si něco povídala s dívkou, která sloužila ve free shopu. Vrátila se s úsměvem. „Vezmu jí dneska poslední hodinu a ona mi za to pohlídá krám přes oběd.“

Uklonil jsem se té dívce a ona se na mě usmála. Zuby jí bíle zasvítily v šeru obchodu plného lahví.

„Chceš se najíst nahoře?“ zeptal jsem se Gabriely a ukázal, kam odešel Mike s Bobem.

Potřásla hlavou. „Ne, tady jsme moc na očích a všichni mě znají. Stihneme to do Milána. Myslíš, že bys mohl?“

„Pokud přivezou koně příliš brzy, budou muset počkat.“

„Dobře jim tak,“ přikývla souhlasně a smála se. Do haly se nahrnuli cestující směřující k východu a řada z nich se zarazila u pultu s upomínkovými předměty. Uklidil jsem se do snack baru až na konci haly, abych tam dvacet minut vyčkal. U jednoho z malých stolků osaměle seděl Yardman. Kývl na mě, ať si přisednu, což mě nijak nenadchlo, a ať prý si objednám, co si dal on, dvojitý gin s tonikem.

„Já bych radši kávu.“

Mávl plihlou rukou. „Dejte si co chcete, milý hochu.“

Rozhlédl jsem se po velké vzdušné hale, na prosklené stěny, leštěné dřevo, kamennou podlahu. Po jedné straně hned vedle obchůdku se sladkostmi a čokoládami byl pult, kde servírovali kávu a čepovali pivo hned vedle mléka a ginu. Na vzdáleném konci seděli u jiného malého stolku, v ruce sklenici s pivem, Alf a Billy. Zády k nám seděl John. Dvě a půl hodiny takového napájení, pomyslel jsem si suše, a čeká nás zábavná cesta domů.

„Ti vaši lidé ještě nepřišli?“ zeptal jsem se Yardmana.

„Zdrželi se,“ řekl rezignovaně. „Budou tu asi v jednu.“

„To je dobře,“ řekl jsem, ale jeho blaho jsem přitom na mysli neměl. „Prosím vás, nezapomeňte se jich zeptat na Simona.“

„Na Simona?“

„Simona Searla.“

„Ach tak… Searla. Dobře, dobře, určitě nezapomenu.“

Od kanceláří procházel halou Patrick. Zastavil se u Gabriely a pozdravil se s ní přes hlavy zákazníků. Pak přešel k nám.

„Dáte si něco k pití?“ zeptal se Yardman a ukázal na skleničku. Myslel to dobře, ale Patrick se zhrozil.

„Samozřejmě že ne.“

„Prosím?“

„Přece… myslel jsem, že vám je to jasné. Osm hodin po požití alkoholu nesmíme vzlétnout.“

„Osm hodin?“ žasl Yardman.

„Ano, tak to skutečně je. Čtyřiadvacet hodin nesmíme letět po větším pití a pokud se člověk opravdu namaže, tak je lepší počkat čtyřicet osm hodin.“

„To jsem nevěděl,“ hlesl Yardman.

„To je pravidlo ministerstva letectví,“ vysvětloval Patrick. „Ale kávu bych si dal.“

Číšnice mu přinesla kávu, Patrick rozbalil čtyři cukry a osladil si. Pak se na mě s úsměvem zadíval. „Včera mě to vysloveně bavilo, myslím, že si zase takhle vyrazím. Kdy příště pojedeš dostihy?“

„Zítra.“

„To nejde. A kdy potom?“

Zadíval jsem se na Yardmana. „To záleží na rozpisu.“

Patrick se k němu přátelsky otočil. „Byl jsem včera v Cheltenhamu a viděl jsem, jak váš Henry přišel čtvrtý ve Zlatém poháru. Bylo to zajímavé.“

„Tak vy dva se dobře znáte?“ zeptal se Yardman. Zapadlé oči za brýlemi nebylo pořádně vidět a pleť v šikmých slunečních paprscích vypadala ještě ošklivější. Pořád jsem nevěděl, co si o něm mám myslet. Neměl jsem ho ani rád ani nerad. Byl celkem shovívavý zaměstnavatel, choval se přátelsky, ale nevyznal jsem se v něm.

„Ano, známe se,“ přikývl Patrick. „Už jsme spolu víckrát letěli.“

„Ach tak.“

Přišla k nám Gabriela. Měla na sobě zvlněný široký hnědý semišový plášť přes černé pracovní šaty. Na nohou měla nízké černé lakýrky a přes rameno lakovanou koženou tašku. Úhledná, klidná, sebejistá, skoro krásná dívka, která považovala práci za něco zcela přirozeného a milence za zpříjemnění života.

Když se přiblížila, vstal jsem a snažil se potlačit směšný pocit pýchy. Představil jsem jí Yardmana. Zdvořile se usmál a promluvil na ni pomalou italštinou. Tím mě překvapil. Patrick mi překládal jeho slova.

„Teď jí vypráví, že byl v Itálii za války. No tak to tedy moc taktní není, když zvážíš, zejí dědečka zabili při invazi na Sicílii.“

„Než se narodila,“ namítl jsem.

„To je fakt,“ ušklíbl se. „Stejně nadržuje Britům.“

„Slečna Barziniová říká, že jste ji pozval na oběd do Milána,“ řekl Yardman.

„Ano,“ přikývl jsem. „Pokud proti tomu ovšem nic nemáte. V půl třetí, až přivezou klisny, už budu zpátky.“

„Nevím, proč bych měl něco namítat,“ řekl klidně. „Kam se chystáte?“

„Trattoria Romana,“ odpověděl jsem. Tam jsme jedli s Patrickem a Gabrielou tehdy ten první večer.

Gabriela mě vzala za ruku. „To je dobře, už mám hlad.“ Rozloučila se s Yardmanem a zamávala na Patricka. „Arivederci.“

Odešli jsme přes halu a jak jsme tak kráčeli, dlaně jsme měli příjemně zelektrizované. Jednou jsem se krátce ohlédl a viděl, jak se za námi Yardman a Patrick dívají. Oba se usmívali.

11

Když jsme zasedli za stůl, ani jeden ani druhý jsme neměli valnou chuť k jídlu. Dali jsme si lasagne, ale každý snědl jen půl porce, vypili jsme kávu a vlastně nechtěli nic jiného než být spolu. Ani jsme toho moc nenamluvili, jen jednu chvíli Gabriela jako by mi četla nečestné myšlenky, zničehonic prohlásila, že do bytu její sestry nemůžeme, protože sestra je doma se dvěma nebo s třemi dětmi.

„Toho jsem se obával,“ řekl jsem suše.

„Musíme počkat do příště.“

„Ano.“ Oba jsme současně vzdychli a dali se do smíchu.

O chvíli později, ještě při kávě, řekla: „Kolik tabletek bylo v té lahvičce, co jsi poslal po Šimonovi Searlovi?“

„Nemám tušení. Spousta, já je nepočítal, ta lahvička byla tak ze tří čtvrtin plná.“

„Ano, toho jsem se bála,“ povzdechla si. „Pekařova žena včera večer volala, jestli bych jí nemohla dát ještě nějaké. Řekla, že na dně lahvičky byl zmuchlaný papír, ale já si myslím, že nejspíš půlku tabletek dala nějaké kamarádce a ted lituje.“

„V té lahvičce žádný papír nebyl, jenom nahoře byl kousek vaty.“

„No toho jsem se taky obávala,“ zamračila se a pokrčila nos. „Je mi líto, že mi neřekla pravdu.“

Prudce jsem vstal. „Pojd, jdeme, necháme to kafe být.“

„Proč?“ sáhla po kabátě.

„Chci tu lahvičku vidět.“

Nechápala. „Ale tu přece jistě zahodila.“

„Modlím se aby ne,“ řekl jsem vzrušeně a rychle platil. „Jestliže je v té lahvičce papír, tak ho tam dal Simon.“

„Chceš říct… že by to mohlo být důležité?“

„Simon si myslel, že ty pilulky dávám tobě. Nevěděl, že je dáváš dál a já mu zapomněl říct, že nemluvíš anglicky. Třeba si myslel, že až je dobereš, přečteš si ten papír a vyřídíš mi, co na něm stojí. Co já vím. V každém případě ten papír najít musíme. Je to první a jediná stopa po Šimonovi.“

Vyběhli jsme z restaurace, zamávali na taxík a ujížděli do pekárny. Pekařova žena byla tělnatá, mateřská, vypadala na padesát, a nejspíš jí bylo nanejvýš pětatřicet. Zářivě se na Gabrielu usmála, ale jak poslouchala, co Gabriela povídá, začala se tvářit ustaraně. Nakonec potřásla hlavou a rozhodila rukama.

„Už to vyhodila do smetí,“ řekla Gabriela. „Dnes ráno.“

„Tak se tam podíváme. Zeptej se, jestli se můžeme podívat do toho smetí.“

Obě ženy se radily.

„Že prý by sis ušpinil pěkný oblek.“

„Gabrielo…“

„Říká, že Angličani jsou blázni a že se samozřejmě podívat můžeš.“

Na dvorku byly tři popelnice, ale plná naštěstí byla jenom jedna, dvě byly prázdné. Plnou jsme obrátili vzhůru nohama a já pak na zemi prohledal obsah obráceným smetákem. Malou hnědou lahvičku jsem našel obalenou mokrou kávovou sedlinou a nudlemi. Gabriela lahvičku otřela, očistila novinami a já zatím naházel odpadky zpět do popelnice a zametl dvůr.

„Ten papír nechce ven,“ řekla. Už měla lahvičku otevřenou a prstem se, snažila sáhnout dovnitř. „Ale fakt tam je. Určitě.“ Lahvičku mi podala.

Podíval jsem se, přikývl, zabalil lahvičku do novin, položil na zem a pak do ní praštil lopatou. Gabriela si sedla vedle mne na bobek a dívala se jak papír narovnávám a jak mezi střepy vybírám další předměty z lahvičky.

Zvolna jsem vstal a držel ty věci v ruce. Kousek Yardmanova dopisního papíru, pak bankovku mně neznámé měny a několik kousků sena. Ten kousek dopisního papíru a peníze byly sešpendlené a seno zabalené uvnitř.

„To vypadá nesmyslně,“ řekla Gabriela pomalu.

„Nemáš tušení, odkud to může být?“ ukázal jsem na bankovku. Prohlížela si ji po obou stranách.

„Jugoslávská. Sto dinárů.“

„Je to hodně?“

„V tuhle chvíli asi pět tisíc sto lir.“

Takže tři libry, kousek sena, proužek papíru. To vše v lahvičce.

Gabriela mi vzala bankovku z ruky a odstranila špendlík. „Co to má znamenat?“ zeptala se.

„Nemám tušení.“

Zpráva v láhvi.

„V tom papíře jsou dírky.“

„Nejspíš tam, kde to bylo sešpendlené.“

„Ne, tam je víc dírek, podívej se,“ přidržela papír proti nebi. „Vidíš, je skrz ně vidět.“

V natištěné hlavičce dopisního papíru stálo Yardman Transport. Útržek papíru byl asi patnáct centimetrů dlouhý a dva široký, nahoře měl rovný okraj a dole jako by byl utržený. Přidržel jsem ho proti světlu.

Za Transport Simon špendlíkem vypíchal písmena ujelidi. Poprvé mě zamrazilo.

„Co tam je napsáno, co to znamená?“

„Yardman Transport,“ ukazoval jsem jí. „Vidíš tady, co tam připsal, když to přečteš celé i s těmi vypíchanými písmeny, dozvíš se, že Yardman transponuje lidi.“

Vyděsilo ji, jak vážně mluvím, jako kdyby cítila, jak mne mrazí. „Co to znamená?“ zeptala se.

„To znamená, že neměl tužku,“ řekl jsem zasmušile. Dalším závěrům jsem se raději vyhýbal. „Měl jenom špendlíky v klopě.“ ‘ Zpráva v láhvi, vyplavená na břeh.

„Musím si to promyslet,“ řekl jsem. „Musím se pořádně na všechno upamatovat.“

Sedli jsme si na prázdné bedny v rohu pekařova dvora. Tupě jsem civěl na nabílenou protilehlou zed a na velký květináč se zelenou rostlinou.

„Řekni mi, na co myslíš,“ prosila Gabriela, „Řekni… vypadáš tak… hrozně.“

„Myslím na Billyho,“ řekl jsem. „Billy přece jen odváděl moji pozornost.“

„Kdo je Billy?“

„Stájník. Aspoň tedy pracuje jako stájník. Lidi… kdykoli jsem letěl s Billym, byl v letadle někdo, kdo se pak už nevrátil.“

„Jako třeba Simon?“ řekla nevěřícně.

„Ne, ted nemyslím Simona, i když taky letěl s Billym… ne. Vždycky někdo letěl s sebou, jako že je stájník, ale nebyl to stájník a nevrátil se. Nepamatuju si tváře těch lidí, ne s jistotou, protože jsem s nimi vlastně nikdy nemluvil. O to se právě Billy postaral.“

„Jak?“

„No různě mě urážel…“ zarazil jsem se a snažil se rozpomenout. „Když jsem poprvé letěl s Billym, tak s námi byl takový tlustý chlap, jmenoval se John, aspoň tvrdil, že se tak jmenuje. Byl úplně k ničemu, nerozeznal koně od krávy. My ten den letěli do Francie dvakrát. Měl jsem dojem, že se chtěl vytratit už po prvním letu, viděl jsem ho hádat se s Billym, než jsme se poprvé vraceli do Londýna. Jenže Billy ho donutil, aby s námi absolvoval i ten druhý let… Když mi potom řekl, že John s námi neletí, protože se rozhodl, že si na zpáteční cestě zajede do Paříže, vylil mi na nohy pivo, aby od toho Johna odpoutal moji pozornost. Aby si to pojistil, tak na zpáteční cestě vyprovokoval rvačku…“

„Kdo byl ten John?“

Potřásl jsem hlavou. „Nemám tušení.“

„A co ti ostatní?“

„Ano… pak jsme spolu letěli do New Yorku a to s námi jel cizí stájník údajně jako doprovod norského koně. Skoro nemluvil, tvrdil, že neumí moc anglicky. Pokud jsem pochopil, měl údajně zůstat ve Státech dva týdny. Ale nemám tušení, jestli se odtamtud vrátil. Tehdy mě cestou praštil Billy železnou tyčí přes prsty, takže mě strašně bolely a nebyl jsem soustředěný. Určitě jsem se nijak tím norským stájníkem nezabýval.

„Tím vším si jsi jistý,“ zamračila se.

„Ó ano, úplně jistý. Mě už před časem napadlo, že mě Billy takhle rozptyloval a odváděl moji pozornost úmyslně. Jenomže jsem si myslel, že ten úmysl směřuje jinam. Jednou jsme s takovým člověkem s velkým huňatým knírem letěli do Francie, potom za čtrnáct dní jsme zase nějakého člověka s velkým knírem vezli zpátky. Ani poprvé ani podruhé jsem si toho člověka pořádně neprohlížel, to nemusel být jeden a tentýž, mohli to být dva různí lidé.“

„Co ti tehdy Billy provedl?“

„Cestou do Francie mi vylil do vlasů přeslazenou kávu a já strávil skoro celou cestu na záchodě a snažil se vlasy umýt. Při zpáteční cestě mě praštil řetězem a já před ním utekl do bufetu za mechanikem, abych od něho měl pokoj.“

Vážně se na mě dívala. „A to je… to je všechno?“

Potřásl jsem hlavou. „Ne. Minulý týden jsme zase letěli do New Yorku. Řekl jsem předtím Yardmanovi, že jestli mě Billy nenechá na pokoji, dám výpověd. Takže když jsme letěli tam, bylo všechno celkem v pořádku, ale nazpátek… Zase s námi letěl člověk, který zcela jasně ke koním nepatřil. Bylo na něm dokonce vidět, že se ani v jezdeckém oblečení necítí dobře. Tehdy jsem si myslel, že to bude nejspíš synovec majitele nebo prostě někdo, kdo se chce zdarma svézt, ale zase jsem s tím člověkem dohromady nemluvil, protože jsem celou zpáteční cestu prospal. Celých deset hodin… Já normálně nebývám takhle unavený, vysvětloval jsem si to tím, že už letím přes Atlantik počtvrté během šesti dní…“

„Ty myslíš, že to byl uspávači prostředek?“ zeptala se.

„Je to možné. Alf mi tehdy donesl kávu hned po startu. V zadním boxu byl neklidný hřebeček a já se snažil ho uklidnit… V té kávě to mohlo být.“

„Jaký Alf?“

„To je takový starý hluchý člověk, který vždycky lítá s Billym.“

„A ty si myslíš, že to byl uspávači prostředek?“

„Je to dobře možné… Byl jsem ospalý a unavený ještě dlouho po návratu domů. Dokonce jsem málem usnul ve vaně.“

„To je ale vážné.“

„No a dnes,“ pokračoval jsem, „dnes s námi zase letěl někdo cizí. Taky se jmenuje John. Já ho v životě předtím neviděl, ale něco na něm je, něco… Prohlížel jsem si ho a pořád jsem přemýšlel, co je mi na něm povědomého, ale vtom mě Billy kopl do kotníku. To kopnutí jsem mu odvedl, ale pak jsem odešel dopředu a už jsem o tom člověku neuvažoval.“

„Ted o něm uvažuješ?“

„Ano… takže za prvé, ruce nemá, jak by měl mít. Stájník má hrubé, upracované ruce, protože si je tak často máčí a je hodně na volném vzduchu. Jenže tenhle člověk má ruce úplně hladké a perfektně upravené nehty.“

Vzala mě za ruku a prohlížela si ji. Prsty přejížděla kůži zhrublou prací.

„Takže nemá ruce jako ty?“

„Ne. Nemá ruce jako já, ale spíš se mi zdálo zvláštní, jak se tváří. Díval jsem se na něj, když se vzbudil. V okamžiku procitnutí se mu v obličeji objevilo něco…“

Ta chvíle se mi vybavovala zcela živě, přestože mě pak Billy kopl. Výraz tváře toho cizího člověka jsem znal… Ale odkud? Najednou se mi rozsvítilo a málem jsem se rozesmál nad tím, jak jsem hloupý.

„Už vím, čím to je… Chodil do stejné školy jako já.“

„Takže ho znáš, chci říct, Viděls ho už v minulosti, když jste spolu chodili do školy.“

„My jsme nechodili do školy spolu. On je starší. Musel ze školy vyjít asi tak pět let předtím, než já tam vstoupil. Ne, já ho v životě neviděl, ale má prostě typický výraz určitého druhu mladíků, kteří do té školy chodí. A nejde zrovna o sympatické mladíky. Myslí si, že sežrali všechnu moudrost světa a že jsou něco víc než ti ostatní. Ten člověk k tomuhle typu patří. A docela určitě není stájník. Bylo na něm vidět, že těžko snáší, že vůbec musel obléct obnošené pracovní jezdecké oblečení.“

„Ani ty nechodíš v pracovním,“ namítla. „Takže on taky nemusel, když se mu to nezdá.“

„Ale musel, protože Alf nosí rajtky, Billy zase džíny, další dva stájníci, se kterými často lítám, Timmie a Conker, chodí oba v rajtkách. Prostě to patří k povolání… Když přijede člověk s koňským transportem a má na sobě jezdecké kalhoty, každému připadá, že je všechno v pořádku a přirozené.“

„Ano, to už chápu.“

„Taky nás neotravují s pasy,“ pokračoval jsem. „Jen si vzpomeň, jak rychle jsem dnes prošel pasovkou v Miláně, a že jsem procházel východem pro zaměstnance. Většina letišť, a zvlášť malých letišť, si člověka vůbec nevšímá, když patří k posádce. Je neobyčejně snadné odejít z letiště u nákladních prostor. Aspoň z většiny letišť je to skutečně snadné, aniž by člověk někoho potkal nebo se ho někdo na něco ptal. V Americe je to přísnější. Ale i tam jsou zvyklí, že prostě přijíždíme a odjíždíme každou chvilku bez velkých formalit.“

„Ale přece se ti občas někdo dívá na pas, ne?“ namítla.

Ukázal jsem jí svůj otřepaný pas s oslíma ušima, opotřebovaný za poslední tři měsíce, když předtím celá léta úhledně a důstojně odpočíval. „Jen se na ten pas podívej, takhle vypadá, když ho člověk nosí v kapse, razítek v něm moc nenajdeš,“ listoval jsem stránkami. „Americké vízum samozřejmě, ale podívej se tady, jediné razítko z Milána mám z toho dne, kdy jsem přiletěl normální linkou a prošel s ostatními cestujícími. Z Francie nemám skoro nic a byl jsem tam několikrát. Samozřejmě se mi do pasu dívají, ale nikdy ho neprohlížejí důkladně. Falšovat pas ve stavu, v jakém je ten můj, musí být snadné, a cestovat bez pasu se taky dá. Znal jsem pilota, který cestoval bez pasu skoro tři týdny po celém světě. Aspoň to tvrdí.“

„Členové leteckých posádek by se dočista zbláznili, kdyby jim všude prohlíželi a razítkovali pasy, kdykoli z letadla vystoupí nebo do něj zase nastupují.“

„No… taky to za normálních okolností není třeba. Ono není tak snadné pro někoho, kdo nepatří k posádce, dostat se do letadla jako člen posádky. Vlastně je to nemožné, pokud člověk nemá skutečně velkou protekci. Ne každý si může zamanout, že se zdarma sveze do vzdálené ciziny, stačí, když se pokusí dostat do týmu provázejícího koňský transport. Pokud ovšem sama transportní agentura nebo někdo, kdo v té agentuře pracuje, není připraven lidi s koňmi vyvážet ilegálně, pak je to ovšem naprosto snadné.“

„Ano… ale jaké lidi?“

„O to právě jde. Billy nemůže dost dobře inzerovat svoje služby v novinách. Ale zaručeně nouzi o zákazníky nemá.“

„Myslíš, že jde o zločince?“ zeptala se Gabriela zamračeně.

Ohmatával jsem bankovku a stáčel kousky sena kolem prstu.

„Seno,“ uvažoval jsem nahlas. „Proč seno?“

Gabriela pokrčila rameny. „Třeba ty peníze našel v seně.“

„Ale samozřejmě,“ vykřikl jsem. „Jasně že máš pravdu! Sítě na seno. Ty se vynášejí a přinášejí z letadla a do letadla a nikdo je nikdy neprohlíží. Je dobře možné, že někdo pašuje nejen lidi, ale i peníze.“ Vyprávěl jsem jí, jak za mě Billy naplnil síť na seno cestou do Milána a jak jsem nad tím žasl.

„Ale Henry, miláčku, já skutečně nechápu, proč tě nezarazilo dřív, že ti Billy dělá takové nepříjemnosti naschvál. Přece to je krajně neobvyklé, já bych z toho na tvém místě udělala aféru.“ Tvářila se vážně a nechápavě.

„Já si prostě myslel, zeje to tím, že…“ odmlčel jsem se.

„Že je to čím?“

Usmál jsem se. „Že patřím k druhu lidí, o kterých si Billy myslí, že by se měli vyhubit.“

„Henry!“ Už se netvářila tak vážně. „K jakému druhu lidí?“

„No… přece taky máte v Itálii hrabata a hraběnky…“

„Ale ty přece nejseš… Přece nejsi… hrabě?“

„Skoro se dá říct, že jsem.“ Zatvářila se znovu pochybovačně, málem se dala do smíchu, ale nebyla si jistá, jestli si z ní dělám legraci nebo ne.

„Já ti nevěřím.“

„Já se prostě nedivil, že do mě Billy kope, protože jsem věděl, že mě nesnáší kvůli šlechtickému titulu.“

„V tom určitá logika je,“ mračila se, ale současně se smála a byla okouzlující.

„Když ale máš titul, Henry, tak proč jezdíš s koňskými transporty?“

„Tak to mi pověz,“ přikývl jsem.

Chvíli se na mne pátravě dívala, pak mě vzala kolem krku, přiložila tvář na mou a šeptala mi do ucha.

„Kdepak, nestačí mít titul,“ řekla. „To by nikomu nemělo stačit. Člověk potřebuje dokázat, že je…“ chvíli hledala slova. Nakonec řekla: „… že je skutečný, že je pravý.“ S hlubokou úlevou jsem se nadechl, zaplavený láskou, a políbil ji na krk těsně pod černé vlasy.

„Moje žena bude hraběnka. Nevadí ti to?“

„Snad se s tím vyrovnám.“

„A co já, jak se vyrovnáš se mnou, kdyby to bylo na věky?“

„Já tě miluju,“ šeptala mi do ucha. „Vždycky tě budu milovat. Vždycky, jenom prosím tě Henry…“

„Jenom co?“

„Že nepřestaneš být opravdový?“

„Ne,“ řekl jsem smutně.

Odtáhla se ode mne a pořásla hlavou. „Jsem hloupá, omlouvám se. Když jsem o tobě zapochybovala i já… a tak brzy… Chápu, že si musíš stále dokazovat…“ »

„Ano, stále,“ přikývl jsem.

„No ale takhle bys to přehánět neměl.“

Polekal jsem se.

„Nestává se tak často, aby ženské někdo nabídl manželství na dvorku u pekaře mezi popelnicemi.“ Rty se jí třásly. Zářivě se usmála, až mě to bralo za srdce.

„Ty jedna trapičko, má lásko.“

„Henry,“ řekla. „Já jsem tak šťastná, že mě to snad zabije.“

Políbil jsem ji se stejnými pocity. Další půl minuty jsem strávil v nirváně, dokud jsem si nevzpomněl na Simona.

„Co je?“ ucítila, jak jsem ztuhl.

„Kolik je hodin…“

„Ach tak.“

„A Simon…“

„Bojím se o něj,“ hlesla.

„Já taky.“

Vzala mi kus dopisního papíru z ruky a znovu si ho prohlížela. „My se snažíme nebrat na vědomí, co to všechno znamená.“

„Ano,“ zašeptal jsem.

„Tak to řekni nahlas.“

„Tohle byla jediná zpráva, kterou dokázal poslat. Neměl šanci. Jinou zprávu poslat nemohl.“ Zadíval jsem se jí do vážných očí. Po deseti vteřinách ticha jsem to vyslovil: „Je mrtvý.“

„Třeba ho vězní,“ řekla nešťastně.

Potřásl jsem hlavou. „Ne, je to už třetí člověk, který zmizel. První se jmenoval Ballard a organizoval lety ve Francii. Pak další, po kterém jsem nastoupil já, jmenoval se Peters. Ti oba zmizeli. Ballard už víc než před rokem. Nikdo o nich od té doby nic neslyšel.“

„A ten Billy…“ řekla zvolna s ustaranými očima.

„Ten Billy je mladý, bez citu, zcela bezohledný a nosí u sebe revolver.“

„Prosím… nevracej se s ním.“

„Mně nic nehrozí, pokud se o těchhle věcech nikdo nedozví.“ Vzal jsem si od ní zprávu zaznamenanou v zoufalství na poslední chvíli špendlíkem, složil papírek i bankovku se senem a všechno strčil do náprsní tašky. „Až se vrátím do Anglie, musím zjistit, komu to mám všechno povědět.“

„Policii,“ řekla.

„Nejsem si tak docela jistý…“ Přemýšlel jsem o jugoslávských penězích a vzpomínal, jak Gabriela ten první večer řekla: Komunismus začíná v Terstu. Měl jsem pocit, jako kdybych pevnou půdu prošlap! do krtčí nory a najednou si uvědomil, že ta nora je součástí celé neviditelné temné sítě. Nezdálo se mi, že by ti lidé, kteří s námi občas letí, byli obyčejní zločinci. Ne, spíš kurýři, agenti… Těžko odhadnout co. Přišlo mi k nevíře, že jsem se ocitl v takové blízkosti lidí, o kterých jsem sice věděl, že existují, ale nikdy si nemyslel, že bych na ně narazil.

„Billly nepochybně to, co přinesl s sebou, vynesl v té síti na seno,“ řekl jsem. „Ale až poletíme zpátky…“

„Ne,“ ohradila se Gabriela energicky. „Nedívej se tam. To zřejmě udělal Simon, nejspíš našel peníze a Billy ho viděl.“

Bylo to dobře možné. Ostatně při tom letu, kdy pak zmizel Simon, byli v letadle navíc dva stájníci a oba jsem nikdy předtím neviděl. Simon cestou musel nějakým způsobem uhádnout, co já tak dlouho nepochopil. Možná proto, že letělo víc stájníků, než bylo dojednáno, možná se Billy dost úspěšně nesnažil odvrátit jeho pozornost metodami, jaké používal na mne. Možná tu hrály roli i věci, které se staly v minulosti a o kterých jsem nevěděl. Ať tak či tak, Simon odhalil, co Billy podniká, a dal to před ním najevo. Zachmuřeně jsem si představoval, že si Simon ke konci letu ještě uvědomil, že se Ballard a Peters nikdy nevrátili a že nemá šanci, aby Billyho dostal za mříže. Billy byl mladý surovec a měl pistoli. Šimonovi zbývalo jenom několik minut na záchodě, víc času neměl. Tužku neměl, pouze špendlíky a malou lahvičku, kterou jsem mu dal, aby to nikdo neviděl, v kanceláři aerolinek. Billy o lahvičce neměl t
ušení a nevěděl, že je na ní Gabrielino jméno. Část pilulek Simon spláchl do záchodu a místo nich dovnitř strčil bankovku a papír s kusou zprávou. Simona pak poslali na věčnost.

„Prosím, neprohledávej sítě na seno,“ naléhala Gabriela.

„Ne,“ slíbil jsem. „Bude lepší, když to udělá někdo úředně, až zase příště Billy někam poletí.“

Ulevilo sejí. „Byla bych nerada, kdybys zmizel.“

Usmál jsem se. „Ne, nezmizím. Na zpáteční cestě budu hledět, abych strávil většinu času vpředu s posádkou, tedy s Patrickem a s tím člověkem, který si u tebe koupil panenku. Jakmile přiletíme do Anglie, zavolám, abys věděla, že jsem doletěl v pořádku. Stačí?“

„Ano, to by bylo skvělé, abych si nemusela dělat starosti.“

„S tím vůbec nezačínej,“ řekl jsem s pevnou sebedůvěrou. „Všechno bude v pořádku.“

V tu chvíli se místní bohové nejspíš srdečně smáli.

12

Prošli jsme pekařským krámem a ven na ulici. Ustaraně jsem se zadíval na hodinky a spočítal si, že to jen tak tak stihnu s těmi klisnami.

„Musíme si vzít taxi,“ řekl jsem.

Gabriela potřásla hlavou.. „Tady ho těžko chytneme. Radši pojedeme tramvají do centra a tam si taxi najdeme.“

„Dobře,“ přikývl jsem. „Takže budto tramvají nebo taxíkem, podle toho, co pojede dřív.“ Tramvaje jezdily živou třídou na konci tiché ulice, kde pekař bydlel. Vyšli jsme rychle tím směrem.

„Já si nějak neuvědomila, jak je pozdě.“ Gabriela se zadívala na hodiny na domovní zdi, kde obě ručičky ukazovaly na severovýchod. „Ty jdou pozdě, už je čtvrt.“

„No nazdar.“

Před námi napříč projely zelenožluté vozy tramvaje.

„Poběž,“ křikla Gabriela. „Stanice je za rohem, tu bychom ještě mohli chytit.“

Drželi jsme se za ruce a utíkali. Na roh bylo tak deset patnáct kroků, víc ne.

Vtom Gabriela náhle vykřikla, zakopla a upadla na mě, jak jsem se snažil ji zachytit. Současně jako by mě něco rezavě zabolelo v boku. Oba jsme upadli, Gabriela na mne, protože jsem se snažil spadnout pod ni, aby se tolik neuhodila.

Asi dva nebo tři kolemjdoucí se zastavili, aby jí pomohli vstát, ale Gabriela se nehýbala. Nehybně ležela tváří na zemi. S nevěřícím úžasem jsem se díval na malou kulatou dírku uprostřed zad Gabrielina pláště. Omámeně jsem si klekl vedle ní a levou rukou si sáhl pod sako, kde mě to po straně pálilo. Když jsem se pak na ruku podíval, byla od krve.

„Ach můj bože,“ řekl jsem anglicky. „Ach můj dobrý bože ne!“

Sklonil jsem se nad Gabrielu, převrátil ji na záda a vzal ji do náruče. Měla otevřené oči a zadívala se na mě. Byla živá. Aspoň to!

„Henry,“ zašeptala. „Já… nemůžu dýchat.“

Ke třem kolemjdoucím se přidružil celý hlouček. Díval jsem se zoufale na jejich nejisté tázavé tváře.

„Doktora,“ řekl jsem. „Doktora!“

„Si, si,“ řekl malý chlapec vedle mne. „Un dottore, si.“

Dav se zavlnil, ozval se hovor, z kterého jsem rozuměl jen jediné slovo. „Inglese,“ říkali. Přikývl jsem. „Si, Inglese.“

Opatrně jsem rozhalil Gabrielin hnědý semišový plášť. Na pravé straně byl roztržený a okraje trhliny byly vlhké a tmavé. Černé šaty měla prosáklé krví. Zoufale jsem zamával na kolemstojící, aby trochu ustoupili. Uposlechli. Mateřsky vyhlížející paní vytáhla z tašky nůžky a klekla si vedle Gabriely z druhé strany. Posuňky mi naznačila, abych Gabriele zase odhalil plášť, a když jsem ho pořádně přidržel stranou, začala odstřihávat kus šatů. I když si počínala velmi opatrně, Gabriela se mi v náručí pohnula a vzdychla.

„Tiše, má lásko. Všechno bude v pořádku,“ řekl jsem.

„Henry…“ zavřela oči.

Držel jsem ji v náručí celý zoufalý, zatímco paní s nůžkami pilně stříhala, až odstranila velký kus látky. Pak se podívala dospod a tvář jí zaplavil soucit. Potřásla hlavou. „Signor,“ obrátila se ke mně. „Mi dispiace molto. Molto.“

Vytáhl jsem z kapsy čistý bílý kapesník, obrátil ho na ruby a položil na strašlivou Gabrielinu ránu. Kulka při výstupu vyrazila kus žebra. Z krvavé trhliny těsně pod prsem vykukovaly štěpiny kosti. Prádlo měla zakrvácené. Jemně jsem ji znovu zahalil pláštěm, aby neprochladla, a zoufale jsem se bál, že zemře dřív, než přijede lékař.

Gabriela otevřela oči. Obličej měla zasedlý a vlhký tou krutou bolestí.

„Henry…“

„Jsem u tebe.“

„Nemůžu… dýchat.“

Trochu jsem jí nadzvedl, aby se polosedící opírala o mé koleno a paži. I tenhle pohyb ji nesnesitelně bolel. Ještě víc zbledla. Těžce, namáhavě dýchala.

„Neopouštěj mě.“

„Ne,“ řekl jsem. „Tiše, má lásko.“

„Co… se stalo?“

„Postřelili tě.“

„Postřelili…“ nepřekvapilo ji to. „Byl to… Billy?“

„Nevím, nikoho jsem neviděl. Ale nemluv, miláčku. Prosím tě nemluv! Za chvilku tu bude lékař.“

„Henry…“ byla vyčerpaná a vypadala jako smrt. „Henry… mám tě ráda.“

Zavřela oči, ale vědomí neztratila. Levou rukou pohybovala křečovitě a neklidně po zemi a viditelně trpěla.

Byl bych dal cokoli, cokoli na světě za to, aby byla zase zdravá. Byl bych dal cokoli za to, aby netrpěla.

Konečně přišel lékař. Velmi mladý, asi krátce po promoci. Měl kučeravé černé vlasy a štíhlé, dovedné ruce. Víc si z něho nepamatuju, jen to, jak se skláněl nad Gabrielou. Podíval se pod bílý kapesník a zavolal na policistu.

Zaslechl jsem slova „auto ambulanza“ a „pallota“. Lidé v davu ochotně odpovídali.

Mladý lékař si klekl na koleno a sáhl Gabriele na puls. Na zlomek vteřiny otevřela oči.

„Henry…“

„Jsem tady, nemluv.“

„Ano…“

Mladý lékař jí řekl cosi italsky a ona tiše odpověděla „si“. Otevřel brašnu postavenou na zemi a dovednými prsty rychle natáhl do stříkačky injekci. Roztrhl Gabriele punčochu, kůži přetřel dezifenkcí a energicky zabodl jehlu Gabriele do stehna. Tiše, jemně k ní hovořil a znovu jí sáhl na puls. Z jeho klidného, útěšného hlasu jsem nic nevyčetl, ale on se snažil uklidnit ji, ne mne.

Po chvíli znovu otevřela oči, víc ze široka, a zadívala se na mne. Pokoušela se o úsměv.

„Už je to lepší,“ řekla. Měla hlas tak slabý, že ji sotva bylo slyšet. Čím dál tím hůř dýchala. Ne, nezlepšilo se nic. Jen bolest snad ustoupila.

Usmál jsem se na ni. „To je dobře, za chvíli už to bude v pořádku. Jen co se dostaneš do nemocnice.“

Nepatrně přikývla. Lékař stále sledoval její puls a díval se přitom na hodinky.

Přijely dva vozy a se zaskřípáním zastavily vedle nás. Policejní citroen a velká sanitka. Dva starší karabiniéři vyšší šarže vystoupili z prvního vozu, ze sanitky zřízenci vynesli nosítka. S lékařem pak opatrně Gabrielu vyprostili z mé náruče a položili na nosítka. Záda jí podložili přikrývkami, aby byla v polosedu. Ještě jsem zahlédl, jak se doktor dívá na dírku v zádech. Svléknout jí plášť se nepokoušel.

Jeden z policistů mne oslovil: „Prý mluvíte francouzsky.“

„Ano,“ vstal jsem. Předtím jsem vůbec nevnímal, jak je dláždění tvrdé, ale když jsem se vzpřímil, necítil jsem kolena.

„Víte prosím jméno té mladé dámy a adresu?“

Řekl jsem mu, co chtěl vědět, a on si to zapsal. „A vaše jméno prosím a adresu.“ Opět jsem odpověděl. „Co se tu odehrálo?“ zeptal se a rozmáchl se kolem rukou.

„Utíkali jsme za tramvají a někdo na nás vystřelil. Tamhle odtamtud zezadu,“ ukázal jsem na opačný konec prázdné ulice směrem k pekaři.

„Kdo?“

„To nevím, nikoho jsem neviděl.“

Zdvíhali nosítka do sanitky. „Pojedu s ní,“ řekl jsem.

Policista potřásl hlavou. „Můžete za ní zajít později. Ted musíte s námi a musíte nám přesně říct, jak se všechno sběhlo.“

„Já jí slíbil, že ji neopustím…“ Nedokázal jsem ji opustit, bylo to nesnesitelné. Rychle jsem vykročil a chytil lékaře za rukáv. „Podívejte se, tady,“ řekl jsem a vykasal sako.

Podíval se. Vytáhl mi zakrvácenou košili z kalhot a zadíval se na napáchané škody zblízka. Pod jedním ze spodních žeber jsem měl hlubokou nepravidelnou rýhu, nepříliš hlubokou. Vypadala skoro jako popálenina. Lékař přivolal policistu a ten se taky podíval.

„Dobře,“ řekl ten, který mluvil francouzsky. „Asi bude lepší, když vám to ošetří.“ Napsal do notesu adresu, lístek vytrhl a podal mi ho. „Potom za námi přijdte.“

„Ano.“

„Máte u sebe pas?“

Vytáhl jsem ho z kapsy a dal mu ho. Adresu jsem si uložil do náprsní tašky. Lékař mi pokynul, abych nastoupil do sanitky, což jsem okamžitě udělal.

„Počkat,“ zavolal policista, než se dovřely dveře. „Domníváte se, že vás zasáhla stejná kulka jako tu dívku?“

„Ne,“ řekl jsem. „Byly to dvě kulky. Ji postřelili nejdřív, potom teprve mě.“

„Začneme je hledat,“ řekl.

Když jsme dojeli do nemocnice, Gabriela ještě žila. Žila, ještě když ji přeložili z nosítek na vozík. Žila, když jeden ze zřízenců rychle vysvětloval lékaři, co se přihodilo. Lékař zaznamenal Gabrielin celkový stav, na kapesník na její ráně ani nesáhl a nechal ji rychle odvézt. Odešel s ní.

Druhý lékař, statný podsaditý člověk s rameny boxera, zůstal a na něco se mě zeptal.

Potřásl jsem hlavou. „Inglese. Non parlo italiano.“

„Sedněte si,“ řekl anglicky. Mluvil se silným akcentem a měl velmi omezený slovník. Stejně se mi hodně ulevilo, že se vůbec dohovoříme. Zavedl mě do malé místnůstky, kde nebylo nic než vysoké úzké tvrdé lehátko a židle. Ukázal na židli a já si sedl. Pak odešel a vrátil se se sestrou, která nesla v ruce nějaké papíry.

„Prosím jméno slečny.“

Nadiktoval jsem jméno, adresu a věk. Sestra se na mě soucitně usmála a zase s papíry odešla. Po chvíli se vrátila s vozíkem s nástroji a jinými věcmi a taky se zprávou.

Sdělila ji lékaři a ten mi ji přeložil, protože byla pro mne.

„Telefonovala policie, máte k nim prosím zajít před čtvrtou.“

Zadíval jsem se na hodinky, neměl jsem tušení, jak plyne čas. Od chvíle, kdy jsme se s Gabrielou rozběhli za tramvají, uběhla sotva půlhodina, ale mně to připadalo jako celá věčnost.

„Rozumím,“ přikývl jsem.

„Prosím kabát pryč,“ řekl lékař.

Vstal jsem, sundal si sako a vytáhl pravou ruku z rukávu. Přiložil na ránu od kulky mastí nasycenou gázu a přes ni polštářek s lepivými okraji. Okraje pevně přitlačil ke kůži a odstoupil. Znovu jsem se oblékl.

„Vás to nebolí?“ zeptal se překvapeně.

„Ne.“

Tvář mu změkla, „E sua moglie?“

Nerozuměl jsem mu.

„Pardon… vaše žena?“

„Mám ji rád,“ řekl jsem. Představa, že bych ji mohl ztratit, byla k nesnesení. Najednou mi vstoupily slzy do očí a kutálely se mi po tvářích. „Mám ji rád.“

„Ano,“ přikývl s pochopením a bez rozpaků. Člen národa, který nepovažuje za nutné skrývat city. „Počkejte tu, dáme vám zprávu…“ větu nedokončil a odešel. Nevěděl jsem, jestli přestal v půli věty, protože mně nechtěl říct, že umírá, nebo jestli prostě neuměl dostatečně anglicky, aby vysvětlil, co chtěl.

Hodinu, kterou jsem potom prožil, bych nikdy nechtěl prožívat znovu. Když pomalu minula, objevil se další lékař, vysoký, šedovlasý, s ušlechtilým obličejem.

„Vy čekáte na zprávy o signoře Barzini?“ Mluvil dokonale anglicky klidným, kultivovaným hlasem. Přikývl jsem, slova jsem ze sebe nevypravil.

„Vyčistili a ošetřili jsme ránu. Kulka prošla přímo pravou plicí a při výstupu zlomila žebro. Plíce zkolabovala. Vzduch z plíce a dost značný objem krve zaplnily hradní dutinu. Museli jsme odstranit krev i vzduch okamžitě, aby se plíce mohla znovu rozepnout. To se zdařilo.“ Mluvil věcně.

„Mohl bych… smím ji vidět?“

„Až později,“ řekl bez zaváhání. „Není po narkóze při vědomí a je v pooperačním šálku. Můžete za ní přijít později.“

„A… jakdál?“

Pousmál se. „Takové případy jsou vždy nebezpečné, ale doufejme, že při náležité péči se z toho dostane. Kulka nezasáhla žádný životně důležitý orgán ani žádnou z velkých cév. Kdyby se tak stalo, slečna by zemřela mnohem dřív, ještě na ulici. Čím déle přežila, tím větší jsou její šance.“

„Mně se zdálo, že se to zhoršuje,“ bál jsem se mu věřit.

„Ano, svým způsobem ano,“ vysvětloval trpělivě. „Utrpěla velmi bolestivé poranění a má vnitřní krvácení. Nastoupil u ní traumatický šok, což jak možná víte je stav často stejně nebezpečný jako vlastní zranění.“

Přikývl jsem.

„Samozřejmě jsme zahájili všestrannou léčbu. Je mladá a zdravá, což je dobře, ale bude mít bolesti a mohou nastoupit komplikace. Nemohu vám zatím nic slíbit s určitostí, na to je příliš brzy, ale naději máme, to zcela určitě. Naději určitě máme.“

„Děkuju vám,“ řekl jsem tupě. „Děkuju vám za to, že mi říkáte pravdu.“

Znovu se na mě usmál. „Jmenujete se Henry?“

Přikývl jsem.

„Máte velmi statečnou dívku.“

Když nemůžu za Gabrielou, pomyslel jsem si, zajdu na policii a promluvím s nimi. Řekli, abych tam byl do čtyř, už je tak jako tak dvacet minut po čtvrté. Ale bylo mi to jedno.

Protože pro mne bylo zcela nové pohybovat se v tom zvláštním podsvětí, na které jsem jenom náhodně narazil, zanedbal jsem zcela základní pravidla opatrnosti. Zoufal jsem si nad Gabrielou a ve snu mě nenapadlo uvažovat o tom, že když nás našli a střelili po nás ve vzdálené zapadlé ulici, budu stejně zranitelný před nemocnicí.

Venku před budovou stál taxík. Řidič si četl noviny. Zamával jsem na něj, on noviny sbalil, nastartoval a předjel. Předal jsem mu papírek s adresou, kterou mi předtím policista napsal, on se na papírek znuděně podíval a přikývl. Otevřel jsem dvířka a nastoupil. Počkal, až se usadím, a pak vyjel z hlavní brány nemocničního areálu. Asi po padesáti metrech zahnul doprava do vedlejší ulice lemované stromy a po dalších padesáti metrech zastavil. Od jednoho ze stromů na kraji chodníku se odlepil štíhlý, atleticky se pohybující člověk, otevřel dvířka a naskočil.

Dábelsky se šklebil, nedokázal zastřít vítězoslavný pocit. Pistoli s tlumičem držel v ruce, jako kdyby ji tam měl přirostlou.

Billy Kid.

„Že ti to ale trvalo, ty sráči,“ řekl.

Lhostejně jsem se na něj zadíval. Snažil jsem se nedat najevo propastnou beznaděj, do které jsem upadl. Sedl si vedle mne a vrazil mi pistoli mezi žebra těsně nad ránu.

„A ted sebou hod, Vittorio. Tady naše zasraný lordstvo se vopozdilo.“

Taxík se rozjel a začal zrychlovat.

„Řekli jsme přece ve čtyři,“ šklebil se Billy. „Copak ti to nevyřídi-li?“

„Policie…“hlesljsem.

„Slyšels, Vittorio?“ Billy se smál. „V nemocnici si mysleli, že sme policie. No podívej se na to, to je ale zvláštní.“

Odvrátil jsem se od něj a díval se vlevo z okénka.

„Jen si něco zkus,“ řekl Billy. „Provrtám tě, než stačíš sáhnout na dveře.“

Ohlédl jsem se po něm.

„Jo,“ ušklíbl se. „To ti moc nejede, co, když pro změnu musíš dělat, co já řeknu. Zato mně to chutná. Náramně. A věř mi, kamaráde, sotva sme začali.“

Neodpověděl jsem, ale Billy si z toho nic nedělal. Seděl bokem, čelem ke mně, a vítězoslavný škleb měl jako přilepený.

„Jak se vede tý kočce… Jakže se menuje ta slečna?“ luskl prsty. „No ta tvoje.“

Konečně mi to začalo myslet.

Řekl jsem hluše: „Je mrtvá.“

„Ale ale,“ radoval se Billy. „To je strašně smutný, slyšíš, Vittorio? Kočka jeho lordstva to zabalila.“

Vittorio přikývl. Soustředil se na řízení. Volil postranní ulice a vyhýbal se frekventovaným. Tupě jsem se díval na jeho mastnou šíji a snažil se odhadnout, jestli bych měl šanci zmocnit se Billyho pistole, než stačí stisknout spoušť. Jak jsem tak cítil tlak hlavně mezi žebry, došel jsem k názoru, že šance není.

„No tak uznej, no řekni,“ řekl Billy. „Uznej, že jsem chytrej.“

Neodpověděl jsem. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se vítězoslavný škleb mění ve mstivý.

„Hele, já už se vo to postarám, aby ses na mě přestal dívat takhle zvrchu, to ti teda slibuju,“ zasyčel. „Ty zasranej sráči s modrou krví…“

Neřekl jsem nic. Zatlačil mi hlaveň mezi žebra.

„Jen počkej, ty aristokratická nádhero. Jen počkej, sakra.“

Ani jsem nic jiného dělat nemohl. Taxík vytrvale ujížděl a město zůstalo za námi.

„Dělej, Vittorio,“ pobízel řidiče Billy. „Máme zpoždění.“

Vittorio sešlápl plyn a my ujížděli pryč od města do krajiny porostlé křovisky. Silnice se kroutila, pak se zase narovnala a já najednou s úžasem vidím, co je před námi. Blížili jsme se k širokému, rovnému areálu letiště Malpensa, jenže jsme přijížděli postranní silnicí, od konce nákladového prostoru, odkud občas přijížděly transportní boxy.

DC4 na letištní ploše sotva sto metrů od nás čekala na čtyři klisny určené pro Anglii.

Vittorio zastavil taxík.

„Tak,“ řekl Billy. Očividně se bavil. „Ted poslouchej a udělej přesně co ti řeknu, jinak tě provrtám, to ti slibuju. A do břicha, to si nemysli že do srdce.“ Ani chvíli jsem nepochyboval o jeho slovech. „Pudeš hezky tady po silnici a pak rovnou k eroplánu a po rampě a na hajzl, jasný? Jdu dva kroky za tebou. Až tam.“

Bylo mi to všechno divné, ale taky se mi ulevilo. Neočekával jsem, že jízda autem skončí krotce. Beze slova jsem otevřel dvířka a vystoupil. Billy vyskočil z druhé strany a ihned stál vedle mne. Vítězoslavný škleb jeho skoro dětskou tvář neopouštěl.

„Tak jdem,“ řekl.

Na onom konci letiště nebyla živá duše. Asi o čtyři sta metrů dál bylo poblíž hlavní letištní budovy vidět lidi, jenže čtyři sta metrů na otevřené prázdné letištní ploše je velká vzdálenost. Za mnou byla křovinatá krajina a taxík. Pokrčil jsem rameny a uposlechl Billyho pokyny. Sel jsem kousek po silnici, pak k letadlu a nahoru po rampě. Billy šel poctivě o dva kroky za mnou, příliš daleko, než abych na něj dosáhl, příliš blízko, než aby minul, kdyby vystřelil.

Na horním konci rampy stál Yardman. Hrozivě zamračený, oči za brýlemi nevyzpytatelné jako vždy. Poklepával na hodinky.

„To jste skoro přehnali,“ řekl dopáleně. „Kdybyste přijeli ještě o čtvrt hodiny později, už bychom měli průšvih.“

V tu chvíli mě ovládl úžas a pocit neskutečnosti.

Probral jsem se, jakmile za mnou promluvil Billy.

„Jo, jenže jemu strašně trvalo, než vylez z nemocnice. Eště pět minut a šli sme pro něj.“

Naskočila mi husí kůže. Ta cesta taxíkem přece jenom vedla k samému středu všeho. Přede mnou byla velká černá díra.

„Tak pojdte dovnitř,“ řekl Yardman. „Jdu říct pilotovi, že se nám zatoulaný chlapec konečně vrátil z oběda a že můžeme vystartovat do Anglie.“ Chvatně přešel kolem nás dolů po rampě.

Billy se ušklíbl. „Tak vaše posraný lordstvo, jen račte,“ řekl. „Votevři dveře hajzlu a vlez tam. Do toho nalevo.“ Pistoli mi opřel o páteř. „Koukej dělat co říkám.“

Udělal jsem těch pár kroků, otevřel dveře vlevo a vstoupil.

Ruce na zed, rozkázal Billy. „Na tu, co na ni čumíš, abych na ně viděl.“

Uposlechl jsem.

Zavřel za sebou a opřel se o dveře. Mlčky jsme čekali. Občas se spokojeně ušklíbl a já darmo litoval, jak jsem byl hloupý.

Yardman. Yardman transponuje lidi. Simon se propracoval až k úplnému rozluštění, já došel jen na půl cesty. Billy mi všechno zamlžil. Nedohlédl jsem přes Billyho na Yardmana. Místo toho, abych domyslel Simonovu zprávu a vybavil z paměti všechno, co směřovalo k Yardmanovi, políbil jsem Gabrielu a ztratil nit. O pět minut později už krvácela na chodníku… Zavřel jsem oči a opřel si hlavu chvíli o zed. Jestli Gabriela zemře, je mi budoucnost úplně lhostejná, ať už pro mě chystá cokoli.

Po chvíli se Yardman vrátil. Zabušil na dveře a Billy ustoupil, aby mohl vejít.

„Všichni už jdou,“ řekl Yardman. „Takže za chvíli odstartujem, ale ještě bych chtěl vědět… co ta holka?“

„Zabalila to,“ řekl Billy siiše.

„To je dobře, aspoň bude mít Vittorio ojeden úkol míň.“

Trhl jsem hlavou.

„Můj milý,“ řekl Yardman. „Taková škoda, taková milá dívka.“ Pak promluvil zcela jiným hlasem k Billymu: „Střílels mizerně. Očekáváme od vás lepší výkony.“

„Moment,“ bránil se Billy. Skoro zakvílel. „Přece začali utíkat!“

„Měl jsi střílet víc zblízka.“

„Já byl blízko, dost blízko, tak deset metrů. Číhal jsem ve dveřích přichystanej to do nich naprat, jen co mě přejdou. No a najednou začali běžet! Ale tu holku jsem přece trefil. Chci říct, trefil jsem ji, protože holt neběžela tak rychle. No a co se jeho tejče, tak jsem ho teda minul, ale to bylo tím, že vona se jak padala jakoby stočila, vrazila do něj a padala na něj, zrovna jak jsem stisknul spoušť,“

„Ještěže s tebou byl Vittorio,“ řekl Yardman mrazivě.

„Jo, byl se mnou, jo,“ bránil se Billy. „To přece byl můj nápad, aby se šel zamíchat mezi ty čumily a měl uši nastražený. Vittorio taky slyšel, jak policajt říká tomudle srábkovi, aby k nim z nemocnice zašel, ale mě napadlo ho vodtamtud vytáhnout, mě napadlo ho vylákat. A vůbec, když jsem vám volal podruhy, tak ste přece říkal, že se stalo dobře, že ho tady stejně potřebujete živýho, že pro něj máte použití.“

„Dobře, dobře,“ přikývl Yardman. „Nakonec to dopadlo dobře, ale jako střelec ses nevyznamenal.“

Otevřel dveře. Zaslechl jsem hlasy lidí odvážejících rampu, potom Yardman za sebou zavřel. Billy ze sebe vztekle vychrlil celou salvu sprostých slov, většinou anatomických, ze spodní části těla. Nepřijímal dobře kritiku.

Letadlo se zachvělo, jak motory naskakovaly jeden po druhém. Podíval jsem se na hodinky. Měl jsem zápěstí ve výši očí. Kdybychom se ještě zdrželi, Patrick by byl odmítl startovat. Takhle mu ještě zbýval čas doletět do Gatwicku v rozmezí patnácti hodin normy. Započítává se celková doba od startu do návratu, nejen doba letu. Stačí limit překročit o pár minut a pilota čeká nepříjemný výslech a spousta dotazů.

„Klekni si,“ přikázal Billy a dloubl mě pistolí do zad. „A ruce na zed! A kdyby ses snad pokusil do mě jako náhodou strčit, až budem startovat, tak ti říkám, že by se ti to zatraceně nevyplatilo.“

Nepohnul jsem se.

„Hele srabe, ty budeš poslouchat, jasný?“ řekl Billy a kopl mě zezadu do nohy. „Dolů!“

Klekl jsem si. „No tak vidíš, jak umíš poslouchat, hrabátko,“ řekl Billy jízlivě a jedovatě. Hlaveň pistole mi třel o krk. Letadlo se dalo do pohybu, pojíždělo, zastavilo před začátkem startovní dráhy a spustilo motory naplno. Zkouška motorů. Pak vyjelo na ranvej, začalo nabírat rychlost. Na záchodě bez okénka bylo těžké odhadnout, kdy se letadlo odlepilo od země, ale jak začalo stoupat, tlačilo mě to ke zdi. Stál jsem čelem k ocasu a Billy udržoval rovnováhu tím, že se mi opíral pistolí o záda mezi lopatkami. Napadlo mě, jak by bylo hezké, kdyby Patrick spadl do vzdušné díry.

Patrick v pilotní kabině, daleko ode mne, se nepochybně zlobí, že jsem se tak zpozdil, nejspíš pije svůj první šálek kávy, loupe svůj první banán a nemá nejmenší tušení, že potřebuju jeho pomoc. Dlouhým obloukem vystoupal, pak vyrovnal a ubral. Letěli jsme první úsek na jih k Středozemnímu moři.

Středozemní moře. Vtom mě zamrazilo stejně, jako když jsem zjistil, že hlavou všeho je Yardman. DC4 neměla vyrovnávaný tlak v kabině, takže se dveře daly kdykoli během letu otevřít. Bylo dobře možné, že Billy jednoduše otevřel dveře a Simona vystrčil.

Zmizení beze stopy. Pád ze tří kilometrů do třpytivého, modrého moře.

13

Yardman se při návratu protáhl dveřmi.

„Je čas,“ řekl.

Billy se ušklíbl. „Nejvyšší čas.“

„Tak vstaňte, vstaňte, chlapče,“ nařídil mi Yardman. „Tahle pozice vám vůbec nesluší, je nedůstojná, ale zůstaňte pěkně tváří ke zdi.“

Jakmile jsem vstal, natáhl ruku, chytil mě za límec saka a trhl dozadu a dolů. Dvě další trhnutí a sako svlékl.

„Je mi skutečně líto, ale obávám se, že vás musím požádat, abyste dal ruce za záda.“

Uvědomil jsem si, že jestli to udělám, bude se mnou konec. Ani jsem se nepohnul. Billy se protáhl mezi mnou a umývadlem a přitlačil mi tlumič na krk.

Slyšel jsem, jak Yardman klidně hovoří: „Musím vás varovat, milý hochu, uvědomte si, že váš život visí na tenkém vlásku. Billy vás na té ulici minul jenom díky své nešikovnosti, jinak byste už ležel v márnici. Když nás nebudete poslouchat, jistě rád napraví svou chybu.“

Dal jsem ruce za záda.

„Správně,“ řekl Yardman pochvalně. Svázal mi je kusem hrubého provazu.

„Tak milý hochu, a ted nám trochu pomůžete. Máme pro vás úkol.“

Billymu zářily oči a velice nepěkně se usmíval. Nelíbilo se mi to.

„Ani se neptáte, co od vás chceme. Tak já vám to tedy povím,“ řekl Yardman. „Požádáte vašeho přítele pilota, aby změnil kurs.“

Změnit kurs. Zní to jednoduše. Otřáslo to mnou do hloubi duše. Věděl jsem, zeje zle, protože Patrick není dost silný.

Neřekl jsem ani slovo. Po chvíli Yardman jakoby nic pokračoval: „Původně jsme chtěli použít mechanika, ale protože jste s pilotem přátelé, jistě vám vyhoví, když ho o to požádáte.“

Mlčel jsem dál.

„Von vám nerozumí,“ šklebil se Billy.

Rozuměl jsem dobře a věděl, že Patrick udělá, co mu nařídí. Yardman otevřel dveře záchodu. „Otočte se,“ řekl.

Otočil jsem se. V tu chvíli si Yardman povšiml zaschlé krve na mé košili. Natáhl ruku a vytáhl mi košili z kalhot. Uviděl obvaz. „Ty jsi ho škrábl,“ řekl Billymu ještě stále káravě. „No když vemete, že běžel a padal, všecko najednou, tak to zas není až tak špatný, a já měl tlumič.“

„Nejlepší to není,“ řekl Yardman, ale už mu odpustil. „Však já to napravím,“ prohlásil Billy pomstychtivé. „Ano, to bude nejlepší.“

Yardman se otočil ke mně. „Ted ven, milý hochu.“ Vyšel jsem za ním do kabiny a zůstal stát. Všechno vypadalo tak obyčejně. Čtyři klisny stály mírumilovně a pokojně ve středních boxech. Nejspíš je tam zavedl Yardman s Alfem. Přední a zadní boxy byly složené na podlaze a přivázané. Kolem se jako vždy povalovaly balíky se senem. Hluk byl stejný jako jindy, vzduch nebyl ani studenější ani teplejší, všechno vypadalo jako obvykle, obyčejně a prostě. Tak prostě jako rakev. Yardman šel dál.

„Tudy,“ řekl. Přešel malé prostranství v zadní části letadla, vystoupil na nízký stupínek, který tvořily složené stěny zadního boxu, přešel ho, sestoupil zase na podlahu, prošel kolem boxů, kde stály klisny. Billy mi přitlačil pistoli do zad. Vykročil jsem za Yardmanem.

„Správně milý hochu,“ řekl Billyho zaměstnavatel. „A ted se hezky postavte zády k boxu.“

Otočil jsem se tak, že jsem stál tváří k ocasu letadla. Yardman mi pečlivě přivázal ruce ke střední tyči upevňující nejbližší box. Billy stál na stupínku a bavil se tím, že pistolí mířil střídavě na různá místa na mém těle. Věděl jsem, že nevystřelí. Dál jsem ho nesledoval, ale zadíval jsem se za něj na zadní sedadla. Seděl tam pěkně pohodlně ten muž, který s námi přiletěl, kterému říkali John. Tvářil se Vyčkávavě. Takže neletěl do Milána, jak jsem si myslel. Yardman ho vezl jinam.

Pomalu vstal. Jeho nadřazené, vznešené chování bylo ve směšném rozporu s ošumělým nepadnoucím oblečením.

„Je tohle všechno nutné?“ zeptal se zvědavě. Nedělalo mu to starosti. Mluvil hlasitě, aby překřičel hluk motorů.

„Ano,“ odpověděl Yardman stručně. Otočil jsem se a podíval na něho. Vážně mě pozoroval. Obličejové lícní kosti se zřetelně rýsovaly pod napjatou kůží. „Víme, co děláme.“

Billyho přestalo bavit mávat pistolí jen tak, když neměl publikum. Seskočil ze stupínku a odtáhl jeden balík se senem do úzké chodbičky mezi boxem, ve kterém stály klisny, a složeným boxem. Položil balík podélně mezi ně. Pak přitáhl další, ten přidal na spodní a další a další. Navršil na sebe čtyři balíky a vedle nich na složený box tři jiné. Naskládal tak vlastně všechny balíky sena z letadla, čímž vytvořil pevnou zed asi metr ode mne. Yardman, John i já jsme ho mlčky sledovali.

„Dobře,“ řekl Yardman, když Billy skončil. Podíval se na hodinky a potom z okna. „Připraveni?“ Billy a John přikývli. Já připravený nebyl, samozřejmě že jsem nebyl připravený, ale nechal jsem si to pro sebe.

Všichni tři odešli dopředu. Krčili se pod zavazadlovým prostorem a klopýtali přes poutači řetězy. Pokoušel jsem se vyprostit, ale zjistil jsem, že Yardman umí uzle vázat. Nemohl jsem rukama ani pohnout. Marně jsem se snažil. Pak vidím, že se na mě dívá Alf. Přišel odněkud zpředu a stál po mé pravici. Jako vždy se tvářil zcela tupě.

„Alfě,“ křikl jsem na něj. „Rozvaž mě.“

Neslyšel. Stál a díval se na mě lhostejně, bez citu. Pak se zvolna odvrátil a odešel. Byl skutečně hluchý. A vyplácí se být i slepý, pomyslel jsem si trpce. Co viděl, neřekl. Neřekl mi ani slovo o Šimonovi.

Bolestně jsem vzpomínal na Gabrielu bojující v Miláně o život. Musí žít, říkal jsem si. Musí! Lékař řekl, že mohou být komplikace. Infekce, zápal plic. Jestli zemře… ale ona zemřít nesmí… pak už by na ničem nezáleželo… ale ona nesmí zemřít. Tak strašně jsem se o ni bál, že mi nezbývala energie bát se sám o sebe. Měla k přežití šanci přinejmenším padesát na padesát, zatímco já sotva jedna ke stu.

Po nekonečných deseti minutách se vrátili Yardman a Billy a vedli mezi sebou Patricka. Patrick se na mě nevěřícně, zděšeně díval. Dovedl jsem si představit, jak mu je. Billy ho před sebou tlačil pistolí a Yardman ukázal dozadu na sedadla. Sedli si s Patrickem bok po boku sotva pět metrů ode mne. Zaujaté publikum, pomyslel jsem si trpce. Diváci v první řadě.

Billy mi křikl do ucha. „Tvýmu kamarádovi pilotovi se nechce letět voklikou. Porad mu, ať si to rozmyslí.“

Nedíval jsem se na Billyho, ale na Patricka. Yardman mu něco klidně vykládal, ale v hluku motorů jsem neslyšel, co říká. Patrickovy zlatohnědé oči byly temné, obličej měl propadlý. Potřásl hlavou a zoufale se na mě díval. Zoufej si, říkal jsem si v duchu, ale nevzdávej se. Věděl jsem, že to je marné, nemá dost síly, není dost tvrdý.

„Tak mu porad,“ řekl Billy.

„Patricku,“ křikl jsem.

Slyšel mě. Okamžitě se obrátil. V tom hluku bylo obtížné dodat tomu, co na něj křičím, dost přesvědčivosti, ale snažil jsem se, jak jsem mohl. „Prosím… prosím, leť zpátky do Milána.“

Tři vteřiny se nedělo nic. Pak se Patrick pokusil vstát, ale Yardman ho okamžitě stáhl zpátky. Něco mu řekl a Patrick ztratil odhodlanost. Patricku proboha, modlil jsem se v duchu, vstaň a jdi!

Billy odšrouboval z pistole tlumič a strčil ho do kapsy. Pak mi pečlivě rozepnul košili, stáhl límec dozadu a košili z ramen. Připadal jsem si nahý a trapný. Patrick, pokud to vůbec bylo možné, ještě víc zbledl.

Billy vzal za okraj obvazu na ráně a jediným trhnutím ho stáhl.

„Vida,“ křikl na Yardmana. „Takže jsem ho tak docela neminul, co?“

Yardmanovu odpověd jsem neslyšel.

„Chceš něco vědět?“ řekl Billy ke mně s pohrdáním a vítězoslavně se mi šklebil přímo do obličeje. „Já se bavím.“

Nenamáhal jsem se hěco říct.

Pečlivě mi hlaveň revolveru přiložil na kůži, aby směřovala podél žebra, těsně nad ránou. Pak mě otočil, takže jsem byl napůl ke stěně, napůl k bariéře postavené ze sena. „Nehejbej se,“ řekl. Posunul revolver asi o deset centimetrů nazpět, ale tak, že se ještě stále dotýkal kůže. Pak stiskl spoušť. Takhle zblízka a bez tlumiče vyšla rána jako z děla. Kulka mi roztála kůži nad žebry a zabořila se do sena. Za kulkou vyšlehl z hlavně žhavý plamen. Klisny v boxu za mými zády začaly být neklidné a mě napadlo, že by nebylo špatné, kdyby se některá z nich předčasně ohřebila. Bylo by aspoň nějaké rozptýlení.

Patrick vyskočil, zděšený, potácel se. Slyšel jsem, jak něco nesrozumitelného křičí na Billyho a jak mu Billy odpovídá: „Můžeš to zastavit, kamaráde.“

„Patricku, leť do Milána,“ zařval jsem.

„Zatraceně, to stačí,“ řekl Billy. Znovu mi přiložil pistoli na kůži, stejně jako před tím. „Nehejbej se,“ štěkl.

Yardman si nemůže dovolit moji smrt, dokud Patrick nedoletí tam, kam chtějí, a já si přál zůstat naživu tak dlouho, jak to jenom půjde. Kdybych se za stávajících okolností nešikovně pohnul, byl by konec rychlý. Uposlechl jsem Billyho a ani se nehnul. Stiskl spoušť. Rána, záblesk, žhavý plamen jako předtím. Snažil jsem se podívat na rány, ale pořádně jsem na ně nedohlédl. Zahlédl jsem jenom tři rovnoběžné, ošklivé rýhy.

Patrick ztěžka dosedl, jako by mu povolila kolena, a zakryl si dlaněmi oči. Yardman mu něco vykládal a zřejmě ho přemlouval, aby mě ušetřil pokračování. Billy nehodlal čekat. Znovu si připravil pistoli, znovu řekl, ať se nehýbu a znovu střelil. Nevím, jestli to bylo úmyslné, ale tentokrát to vzal do větší hloubky, blíž k žebru. Síla rány mnou prudce trhla, ruce se mi zkroutily a klopýtal jsem, jak jsem se snažil zachovat rovnováhu. Klisny za mnou ržály a podupávaly, celkem však nebyly víc neklidné, spíš míň, škoda.

Tentokrát jsem zavřel oči. Když jsem je otevřel, vidím, že Patrick s Yardmanem jsou mnohem blíž, jenom pár kroků od stupínku ze složených stěn boxů. Patrick se zděšeně díval na Billyho rýhy. Velká chyba. Patrick je příliš citlivý, říkal jsem si zoufale. Zbývala nám jediná naděje, ať Patrick nechá Billyho dělat co se mu líbí a letí zpátky do Milána. Nemůžeme být od Milána dál než půl hodiny. Během půl hodiny bychom se tam mohli vrátit.. Půl hodiny bych snad vydržel.

Polkl jsem a olízl si suché rty.

„Jestli poletíš, kam chtějí,“ přesvědčoval jsem Patricka, „všechny nás zabijí.“

Nevěřil mi. Neměl to v povaze. Místo toho poslouchal, co mu vykládá Yardman.

„Nebudte bláhový, milý hochu, samozřejmě vás nezabijeme. Přistaneme, vystoupíme a vy zas můžete odletět. Budete volní.“

„Patricku,“ křičel jsem zoufale. „Leť do Milána!“

Billy mi znovu přiložil na kůži pistoli. „Jak dlouho myslíš, že to vydržíš?“ zeptal se zvědavě. „Co se takle vsadit!“

Snažil jsem se zakřičet: „Zastřelili Gabrielu.“ Ale Billy to zřejmě očekával a po prvních dvou slovech okamžitě stiskl spoušť. Gabrielino jméno se ztratilo v třesku rány a já ztratil dech.

Když jsem znovu otevřel oči, Patrick a Yardman byli pryč.

Chvíli jsem ještě doufal, že snad Patrick zamíří zpátky. Billy foukal na horkou hlaveň. Když se letadlo konečně naklonilo a zatáčelo doleva, ale neprovedlo obrat o sto osmdesát stupňů, posmíval se mi. Jakmile se letadlo zase narovnalo, zadíval jsem se na ostrý úhel slunečních paprsků pozdního odpoledne, jak dopadaly v úzkých zářivých proužcích řadou oválných okének.

No co, není divu, pomyslel jsem si sklíčeně.

Letíme na východ.

Billy měl kapsu plnou nábojů. Seděl na poskládaném boxu a chystal si je do zásobníku. Zásobník v ose s hlavní se otvíral na stranu, prázdné patrony vypadávaly ven. Ležely na hromádce na zemi a mírně se koulely při pohybu letadla. Když Billy naplnil zásobník, zamkl zbraň a hrál si s ní. Pak se na mě najednou zadíval nenávistným pohledem plným jedu.

„Zasranej hrabě,“ řekl.

A la lanterne, pomyslel jsem si unaveně. A tak dál.

Náhle vstal a vztekle vyštěkl.

„Však já tě donutím,“ řekl.

„K čemu?“

„Abys prosil.“

„O co?“

„Vo cokoli. Sakra to by bylo, abych tě nepřinutil prosit!“

Mlčel jsem.

„Pros!“ křikl rozzuřeně.

Díval jsem se za něj, jako bych ho neviděl. Zápasit se dá nejen pěstmi, pomyslel jsem si chladně.

„Dobře,“ štěkl. „Dobře. Jak myslíš, nakonec stejně budeš prosit. Do prdele, já se postarám, abys prosil. Za to ti ručím!“

Nebyl jsem si tak úplně jistý, že si můžu troufnout říct, že já mu ručím za to, že prosit nebudu. Billy se zase tvářil pohrdlivě, posměvačně, ale už v něm přece jenom bylo o něco míň sebejistoty. Přesto nebyl o nic míň nebezpečný. Krátce přikývl a odešel postranní chodbičkou do přední části letadla. Doufal jsem, že tam zůstane.

Díval jsem se, jak se sluneční paprsky úží, jak slábnou, a snažil se soustředit na to, kterým směrem asi tak letíme. Spíš abych se rozptýlil, abych myslel na něco jiného, než že by mi to zjištění k čemu bylo. Neočekával jsem zpáteční cestu. Brázdy, které do mě vyryl Billy, bolely, už když je ryl, popálení, jak už bývá, bylo čím dál nepříjemnější. Pokud jsem si správně pamatoval, tak síla vznikající v hlavni pistole se rovná přibližně pěti tunám. Kulka letící z revolveru rychlostí přibližně sedmi set stop za vteřinu, pokud se o nic nezarazí, doletí na pět set yardů. Při explozi, která rotující kulku vystřelí z hlavně, vyšlehávají i plameny a vzniká kouř, horké plyny a rozžhavené částečky střelného prachu. Jestliže se vystřelí zblízka, nadělá to vskutku spoustu škod. Všechny ty vědomosti mi k ničemu nebyly. Prostě mě to na žebrech bolelo a pálilo, jako kdyby mi tam někdo přiložil za pnutou žehličku a zapomněl ji vypnout.

Od Billyho odchodu uplynula celá hodina, než se zase někdo objevil. Alf. Zahlédl jsem ho, jak vyšel zpoza rohu boxu, ke kterému jsem byl přivázaný. Díval se na mne, v ruce držel šálek s kávou. Jako obvykle se tvářil zcela bezvýrazně. „Alfě,“ křikl jsem. „Rozvaž mne.“

Neměl jsem kam utéct, jen jsem si chtěl prostě sednout. Jenže Alf neslyšel nebo nechtěl slyšet. Podíval se mi na žebra, ale nijak to s ním nehnulo. Ale pak se v něm přece jenom něco muselo hnout, protože zvolna vykročil, dal si pozor, aby na mě nesáhl a zdvihl šálek. Bylo na něm červeně napsáno Alf. Psal to Mike dnes ráno, v tom dávném čase, kdy svět byl ještě normální, než se zbláznil. „Chcete?“ zeptal se.

Přikývl jsem a trochu jsem se bál, že kávu vyleje na podlahu, což by nepochybně udělal Billy. Jenže Alf mi přidržel hrneček u úst a nechal mě skutečně kávu vypít. Byla vlažná a přeslazená. Nejlahodnější nápoj, který jsem v životě pil. „Děkuju vám,“ řekl jsem.

Přikývl, skoro se usmál a zase se odšoural. Nebyl spojenec, byl spíš neutrál.

Čas plynul. Na hodinky jsem neviděl a těžko jsem odhadoval, kolik může být. Zdálo se mi, že uběhly asi dvě hodiny od chvíle, kdy letadlo změnilo kurs. Orientaci jsem už dočista ztratil. Slunce zmizelo a začalo se Šeřit. V kabině bylo chladno. Litoval jsem, že nemám pořádně oblečenou košili nebo ještě raději tričko, ale klisny za mými zády hřály aspoň tak, že jsem se netřásl. Pokud jsme v letadle měli pět koní, vyzařovali tolik tepla, že v kabině bylo jako v létě, i když venku mrzlo, takže nebylo nutné zapínat topení. Tentokrát byla naděje, že Patricka napadne zatopit, zcela mizivá.

Dvě hodiny letu. Když jsme měnili kurs, byli jsme někde poblíž Albengy. To znamená, že pokud od té chvíle skutečně letíme na východ a vítr se od rána nezměnil, můžeme být nad Itálií někde severně od Horencie. Před námi leží Adriatické moře, za ním Jugoslávie a za Jugoslávií Rumunsko.

Ačkoli je úplně jedno, kam letíme. Konec bude stejný. Trochu jsem se pohnul, snažil se najít příjemnější polohu a nepřestával se bát o Gabrielu. Pak jsem se pokusil na ni chvilku nemyslet, představoval jsem si, jak se asi zlobí v Miláně na policii, že jsem se tam nedostavil. Mají můj pas, takže pokud si pro něj nezajdu, snad aspoň zahájí nějaké vyšetřování. Gabriela toho ví samozřejmě dost, aby mohla říct, do čeho jsem se nechtě zapletl. Pokud bude žít. Pokud bude žít…

Letadlo ostrým obloukem změnilo kurs doleva. Zapřel jsem se, abych neztratil rovnováhu a snažil se odhadnout úhel oblouku. Možná devadesát stupňů. Ne, možná i víc. Zdálo se to nesmyslné, ale pokud… pokud… pokud už jsme u Jadranu, tak možná poletíme přes něj na severozápad, nazpět k Benátkám… a k Terstu. Uvědomil jsem si, že hádám, že vlastně nemám vůbec představu, kde jsem. Že jsem ztracený, a to v každém slova smyslu.

O deset minut později se zvuk motorů změnil, hluk zeslábl. Začali jsme klesat. Srdce se mi svíralo. Mnoho času nezbývalo. Přicházela noc a my jsme zvolna sestupovalik smrti.

Dole na začátku a na konci přistávací dráhy zářily dvě řady světel, připomínající reflektory auta. Ostrou spirálou jsme sestoupili a já světla zahlédl okénkem. Pak pilot vyrovnal, před přistáním snížil rychlost a letadlo poskakovalo po nerovném povrchu. Přistáli jsme na trávě, ne na betonové ploše. Letadlo ještě chvíli pojíždělo, pak zastavilo. Motory jeden po druhém zhasly. V letadle bylo ticho, tma a tři dlouhé klamné minuty klid.

Pak se rozsvítila jasná stropní světla. Klisna za mými zády kopla do stěny boxu. O kus dál další dvě klisny neklidně ržály. Z kuchyně se ozval nějaký hluk a pak bylo slyšet, jak letadlem procházejí lidé, jak zakopávají o řetězy.

První šel Patrick, za ním Billy. Billy už měl zase na pistoli přišroubovaný tlumič.

Patrick prošel kolem složeného boxu do malé prostory před záchody. Pohyboval se ztuha, jako kdyby měl dřevěné nohy, jako by byl náměsíčný.

Billy zůstal stát kousek po mé pravici. „Otoč se, pilote,“ nařídil.

Patrick se otočil. Nejdřív tělo, potom nohy. Klopýtl a zapotácel se. Jestliže byl předtím bledý, ted měl obličej zsinalý. Oči vytřeštěné a zamžené šokem, ústa se mu třásla.

Zoufale se na mě díval.

„On… on… zastřelil je,“ řekl. „Oba, Boba… a Mika,“ hlas se mu hrůzou zlomil.

Billy se pochechtával.

„Řekl jsi… že nás zastřelí všechny.“ Patrick se zatřásl. „Já ti… nevěřil.“

Zadíval se na má žebra. „Nemohl jsem strpět… dál už to nešlo…“

„Kde jsme?“ zeptal jsem se ostře.

V tu ránu jako by se probudil, jako bych ho kopl do hlavy.

„V Itálii,“ odpověděl rychle. „Jihozápadně od…“

Billy zdvihl pistoli a zamířil Patrickovi na hlavu.

„Ne,“ zařval jsem v zoufalství a hrůze vší silou, kterou jsem měl. „Ne!“

Trochu to s ním trhlo, ale nazarazil se ani na vteřinu. Pistole tupě vyštěkla tlumičem a kulka zasáhla cíl. Patrick zdvihl ruce k hlavě a pak upadl do tmy. Nohy mu podklesly a zhroutil se tváří k zemi. Ležel tichý a nehybný, zrzavé vlasy u dveří záchodu. Podrážky bot se bezmocně obrátily vzhůru. Jedna z nich potřebovala spravit.

14

Yardman a John se protáhli kolem Billyho a kolem složeného boxu a zastavili se vzadu. Dívali se na Patrickovo tělo.

„Proč jste ho zastřelil tady?“ zeptal se John.

Billy neodpověděl. Díval se na mě.

Yardman se k němu obrátil: „Billy, pan RousWheeler by rád věděl, proč jsi pilota zavedl sem a proč jsi ho zastřelil tady?“

Billy se usmál a hleděl na mě. „Chtěl jsem, aby se díval,“ řekl.

John RousWheeler hlesl „Dobrý bože!“ a zadíval se na má žebra.

„Dobrej vejkon, co,“ řekl Billy spokojeně, když viděl, kam se RousWheeler dívá. Považoval RousWheelerův komentář za lichotku. „Nemá žádnej špek a kůži na žebrech má tenkou. Vidíte, jak jsem to trefil pěkně podle kostí. Vypadá to dobře, co? Tomu říkám řemeslo. Těm rejhám, aby bylo jasno.“ Snažil se zdůraznit svou šikovnost. „To černý a červený, co je kolem nich, to je vedlejší, to je jenom uschlá krev a popálení.“

Musím říct ke cti RousWheelera, že vypadal, jako by se mu dělalo špatně.

„Dobře, dobře, Billy,“ přerušil ho Yardman klidně. „Ted už to ale skonči.“

Billy zdvihl pistoli. Ten okamžik byl už tak dlouho nevyhnutelný, že jsem nepociťoval žádné vzrušení, žádné city, jenom snad lítost.

„Von se nebojí,“ řekl Billy pohoršené.

„No a co?“ namítl Yardman.

„Já chci, aby se bál.“

Yardman pokrčil rameny. „Nevím, proč ti na tom záleží.“

Pro Billyho to bylo ze všeho nejdůležitější. „Poslyšte, nechte mi na něj eště trochu času, jo? Stejně budem čekat celý hodiny.“

Yardman si povzdechl. „Dobře Billy, když o to tolik stojíš, ale nejdřív musíš obstarat jiné věci. Ano. Musí se zatáhnout všechny záclony, protože není třeba, aby se o nás vědělo. Pak je třeba zajít ven za Giuseppem, aby vypnul světla, protože ten pitomec je nechává rozsvícená. Giuseppe pro vás bude mít žebříky a barvu. Ty, on a Alf pak začnete zatírat nápisy na letadle, hlavně registraci.“

„Dobře,“ řekl Billy. „O.K. Já si při práci něco vymyslím.“ Dýchal mi přímo do tváře a posmíval se mi. „Vymyslím něco extra pro vaše posraný lordstvo.“

Zastrčil pistoli do pouzdra a tlumič do kapsy. Pak zatáhl všechny záclonky v zadní části letadla a vydal se dopředu.

RousWheeler překročil Patrickovo tělo, sedl si na jedno ze sedadel a zapálil si cigaretu. Ruce se mu třásly.

„Proč mu to dovolujete,“ zeptal se Yardmana. „Proč mu dovolíte, aby si dělal co chce?“

„Je nenahraditelný,“ povzdechl si Yardman. „Je zabiják od přírody, těch tolik není. Spojení bezohledné krutosti a bezcitnosti s potěšením ze zabíjení je k nezaplacení. Takže mu občas povolím, ať je po jeho, vlastně za odměnu, protože ochotně zabije kohokoli, na koho ukážu. Já bych nedokázal, co dokáže on. Zabije člověka, jako když jiný zašlápne brouka.“

„Je tak mladý,“ namítl RousWheeler.

„Takoví lidé jsou dobří, jenom dokud jsou mladí,“ vysvětloval Yardman. „Billymu je devatenáct. Za sedm osm let už bych mu tolik nedůvěřoval. Člověk vždycky musí počítat s tím, že zabiják po třicítce třeba začne měknout.“

RousWheeler si odkašlal a snažil se promluvit stejně chladně jako Yardman: ;,Mám dojem, že si na vodítku chováte tygra.“

Překřížil nohy a přitom botou zavadil o Patricka. S odporem, znechuceně řekl: „Nemůžete ho zakrýt?“

Yardman přikývl a odešel. Vrátil se s šedou přikrývkou, kterou vytáhl z celého stohu v zavazadlovém prostoru, rozložil ji a přikryl Patrickovo tělo od hlavy až k patě. Zatímco se tou činností zabýval, sledoval jsem RousWheelera. Do očí se mi nepodíval. Přemýšlel jsem, kdo to vlastně může být a proč je tak důležitý, že dopravit ho kamsi za Milán mělo cenu života tří zcela nevinných a do věci nezasvěcených letců.

Nenápadně vyhlížející člověk, asi pětatřicetiletý, s malými váčky pod očima a úzkými ústy. Nebyl zvyklý na násilí a snažil se předstírat, že s ním nemá nic společného. Člověk, jehož cestovní výlohy se platily smrtí a zármutkem.

Když Yardman přikryl Patricka, sedl si na kraj složeného boxu. Stropní světlo dopadalo na jeho olysalou lebku a černé obroučky brýlí vrhaly stíny na oči a tváře.

„Milý hochu, já toho všeho lituju. Věřte mi, že je mi to líto,“ řekl a prohlížel si výsledek Billyho cvičení ve střelbě. Stejně jako RousWheeler vytáhl cigaretu a zapálil si. „To opravdu nevypadá pěkně.“

Copak o to, je to jenom kůže, pomyslel jsem si. Moc mně to nepomohlo.

„Je vám jasné, co Billy vlastně chce,“ řekl Yardman a zhasl sirku.

Přikývl jsem.

Povzdechl si. „Vy byste mu nemohl… jaksi… vyjít vstříct, hochu? Jinak si jenom pritížíte.“

Vzpomněl jsem si, jak jsem se na Billyho hloupě vytahoval při prvním setkání, když jsem řekl, že dokážu být tak tvrdý, jak je třeba. Ted když nastal okamžik, kdy to budu muset dokázat, jsem o sobě začal velice pochybovat.

Když jsem neodpovídal, Yardman smutně potřásl hlavou. „Bláhový hochu. K čemu to, jaký to má význam, když stejně zemřete.“

„Byla by to… prohra,“ odkašlal jsem si a začal jsem znovu: „Prohra na celé čáře.“

Zamračil se. „Jak to myslíte?“

„Komunisté jsou nenasytní.“

„Nenasytní? Mluvíte z cesty, hochu.“

„Jim jde o to… lidi zničit, ponížit… pošpinit je, než je zabijí, tomu říkám… nenasytnost.“

„Nesmysl,“ řekl RousWheeler vznešeným hlasem vládního úředníka.

„Přece jste musel v novinách číst o politických procesech v Rusku,“ řekl jsem. „Četl jste o těch doznáních?“

„Rusové jsou skvělý, srdečný, prostý národ,“ řekl upjatě.

„To jistě,“ kývl jsem. „A někteří z nich jsou jako Billy.“

„Billy je Angličan.“

„Vy taky. A kam vlastně jedete?“

Stiskl rty a neodpověděl.

Zadíval jsem se na přikrývku, pod níž ležel Patrick. „Doufám, že chování vašich agentů potvrdilo vaši víru ve velikost, srdečnost a prostotu lidí hemisféry, ke které se hodláte připojit.“

„Milý hochu, jste velice výmluvný,“ poznamenal Yardman.

„Když mluvím, aspoň tolik nemyslím… na jiné věci.“ Najednou jako by mi bylo všechno jedno a měl jsem úplně jasnou hlavu. Byl jsem rád, že můžu mluvit s těmi dvěma, bylo to mnohem příjemnější než čekat na Billyho o samotě.

„Když se kácí les, lítají třísky,“ řekl RousWheeler nadřazeně, jako kdyby to byla jeho myšlenka

„Blbost. Moc si o sobě myslíte.“

„Já jsem…“ začal rozzlobeně, ale pak se zarazil.

„Pokračujte, co jste? Klidně mi to řekněte. Moriturus… a tak dále.“

To ho k mému potěšení vyvedlo z míry. Řekl upjatě: „Jsem vládní úředník.“

„Byl jste.“

„Ano.“

„Z kterého ministerstva?“

„Z financí,“ řekl. Bylo na něm vidět, jak se cítí důležitý, protože se pohyboval na nejvyšších místech.

Finance, to bylo překvapení.

„V jakém ranku?“ zeptal jsem se.

„Ve vysokém,“ řekl uraženě. Aha, takže ho nepovýšili dostatečně.

„Proč utíkáte?“

Přestal být sdílný. „Do toho vám nic není.“

„Ale ano, je,“ řekl jsem ironicky a omluvně. „Protože vaše změna stran jak se zdá bude mít rozhodující vliv na moji budoucnost.“

Tvářil se zatvrzele a mlčel.

„Předpokládám,“ pokračoval jsem uštěpačně, „že odjíždíte někam, kde si vašich schopností budou víc vážit.“

Na okamžik se zatvářil stejně pomstychtivé jako Billy. Malý člověk, pomyslel jsem si. Cítí se neprávem ukřivděný a nechce si přiznat, že není tak geniální, jak si sám myslí. Nicméně informace, které nosil v hlavě, nebyly o to míň cenné.

„A co vy?“ obrátil jsem se k Yardmanovi. „Proč vy to děláte, tohle všechno?“

Vážně se na mě zadíval, kůži napjatou, ústa zavřená.

„Z ideologických důvodů?“

Odklepl cigaretu, pohnul rty a pak řekl stručně: „Pro peníze.“

„A je vám úplně jedno, s čím obchodujete a co vozíte, hlavně že vám zaplatí.“

„Správně,“ přikývl.

„Takže jste žoldák. Organizujete popravy a jste loajální k tomu, kdo dá nejvíc.“

Přikývl. „Ano, tak to je.“

V tu chvíli mě napadlo, že není divu, že jsem mu nikdy nerozuměl, že j sem ho nechápal.

„Ale věřte mi, milý hochu,“ řekl vážně. „Vám jsem nikdy nechtěl ublížit, vám ne.“

„Děkuju,“ řekl jsem suše.

„Když jste mě požádal o místo, málem jsem odmítl… Jenže já si tehdy myslel, že to stejně dlouho nevydržíte, a vaše jméno přece jenom dodávalo naší firmě určitou prestiž a důvěryhodnost, proto jsem vás vzal,“ povzdechl si. „Musím přiznat, že jste mě překvapil. Možná vás potěší, když řeknu, že jste svou práci skutečně dělal dobře. Velmi dobře. Až příliš dobře. Měl jsem s vámi skoncovat, když vám zemřel otec, tehdy k tomu byla příležitost, než na něco přijdete… ale zachoval jsem se sobecky, velmi sobecky.“

„Simon Searle na něco přišel,“ připamatoval jsem mu. „Já ne.“

„Ano, pravda,“ přikývl klidně. „Škoda, byl to taky velmi cenný pracovník. Neobyčejně pečlivý a důsledný. Těžko budu hledat náhradu.“

„Byl byste tak laskav a srovnal mi košili?“ požádal jsem ho. „Začíná mi být zima.“

Bezeslova vstal, došel ke mně, vytáhl zmačkanou látku zezadu, přetáhl dopředu, přes ramena a srovnal. Košile ted splývala jak se patří, okraje vpředu podle sebe. Lehký dotek látky na popáleninách sice nebyl příjemný, ale přece jen lepší než studený vzduch.

Yardman se znovu posadil a zapálil si další cigaretu o nedopalek první. RousWheelerovi nenabídl.

„Nechtěl jsem vás brát s sebou na tenhle úsek cesty,“ řekl. „Věřte mi, hochu, když jsme vyletěli z Gatwicku, hodlal jsem vymyslet něco, čím bychom vás v Miláně pozdrželi, abyste s námi zpátky neletěl.“

„Podle vás malé pozdržení bylo, že jste zastřelili mou dívku?“

Zatvářil se utrápeně. „Samozřejmě ne, samozřejmě že ne, vždyť já ani nevěděl, že nějakou dívku máte, dokud jste mi ji nepředstavil. Pak mě napadlo, že by byla skvělá myšlenka říct vám, že tam můžete den dva zůstat a že se bez vás na zpáteční cestě obejdeme.“ Ukázal na Patrickovo zakryté tělo. „Váš kamarád mi řekl, že jste do ní hodně zamilovaný. Jenže na neštěstí nám taky řekl, jak vytrvale hledáte Searla. A pověděl i o té lahvičce s pilulkami. To samozřejmě bylo riziko, které jsme nemohli ignorovat.“

„Riziko,“ vydechl jsem trpce.

„Jistě hochu, samozřejmě, riskovat v našem podnikání nesmíme. Kdykoli nás cokoliv ohrožuje, tak jednám. Když někdo po něčem začne pátrat, může to pro nás mít katastrofální důsledky, a tentokrát jsem předpokládal správně, že? Vy jste mi sám řekl, kam se chystáte na oběd. Tak jsem přikázal Billymu, aby vás tam vyhledal a aby vás potom sledoval a přesvědčil se, že jde opravdu jen o sladký lásky sen a nic víc. Jenže vy jste z té restaurace vyletěli jako splašení a hnali jste se do nějaké obyčejné malé pekárny. Billy vás sledoval ve Vittoriově taxíku a zavolal mi odtamtud,“ rozhodil rukama. „Musel jsem mu říct, aby vás oba zastřelil a pak se vmísil do davu a předstíral, že vám pomáhá. Přitom by vás prohledal.“

„A to jste ani nepočkal, jestli skutečně v té lahvičce s pilulkami něco bude?“

„Bylo to riziko, ohrožení. To už jsem vám řekl. To jsme si nemohli dovolit. Ostatně, to mi připomíná, kde je Searlova zpráva?“

„Žádná zpráva,“ řekl jsem unaveně.

„Ale samozřejmě že tam byla zpráva, hochu,“ káral mě. „Vždyť vy jste se vůbec nedivil, na nic se nás neptáte. Bylo mi okamžitě jasné, že toho víte příliš mnoho, hned jak vás Billy přivedl k letadlu. Já se v takových věcech vyznám, mám své zkušenosti, pochopte.“

Pokrčil jsem rameny. „V mé náprsní tašce,“ řekl jsem.

Zatáhl za cigaretu, pochvalně se na mě podíval, překročil Patricka a došel na záchod pro moje sako. Vysypal celou náprsní tašku a obsah rozložil po stěně složeného boxu. Vzal do ruky stodinárovou bankovku a jak ji rozbaloval, vypadl z ní útržek dopisního papíru a seno.

Ohmatával bankovku. „To bylo od Billyho krajně neopatrné. Pořádně to neschoval.“

„Takže v letadle bylo hodně peněz?“

„To víte, kolečka se musí řádně promazávat,“ řekl Yardman věcně. „V Jugoslávii není dobré platit librami. Všichni agenti trvají na tom, že jim musíme platit v jejich vlastní měně, aby peníze mohli utrácet, aniž by vzbudili pozornost. Takže platím jejich měnou.“

Sledoval jsem ho, jak si prohlíží kousek dopisního papíru a jak se mračí. Nakonec si přece jenom povšiml dírek od špendlíku a podržel papír proti světlu. Po chvíli papírek odložil a zadíval se na mě a na RousWheelera.

„Lidi,“ řekl suše. „A když jste si tohle přečetl, milý chlapče, tak jste mnohé pochopil,“ řekl oznamovacím způsobem, nikoli tázacím.

Gabrielo, říkal jsem si zoufale, proboha žij, žij a pak řekni, co víš. Zavřel jsem oči a vzpomínal, jaká byla při obědě. Veselá, milá, plná elánu. Gabriela, má láska.

„Milý hochu,“ ozval se Yardman nezúčastněným, suchým hlasem. „Jste v pořádku?“

Otevřel jsem oči a snažil se na Gabrielu nemyslet, aby mi neuhádl myšlenky.

„Ne,“ odpověděl jsem podle pravdy.

Yardman se dokonce zasmál. „Vy se mi líbíte, hochu, opravdu se mi líbíte. Musím říct, že mně budete ve firmě chybět.“

„Chybět…“ nezúčastněně jsem se na něho zadíval. „Vy se vracíte?“

„Samozřejmě,“ řekl překvapeně a pak se usmál svým úsměvem smrtihlava. „Ačkoli to vlastně nemůžete vědět, já si to neuvědomil. Samozřejmě, samozřejmě že se vracím. Můj transportní systém je… jaksi… dosti důležitý a taky velmi ceněný. Ano, v cestě pokračuje pouze letadlo a pan RousWheeler.“

„A co koně?“

„Ti též,“ přikývl. „Jsou to dobré klisny, mají dobrý původ, takže je nezabijeme, jak jsme původně měli v úmyslu. Ted jsme se dozvěděli, že druhá strana je ráda přijme živé, zvlášť když jsou březí. Ne, milý hochu, Billy a já se vrátíme po zemi. Část cesty pojedeme s Giuseppem, část s Vittoriem.“

„Zpátky do Milána?“

„Samozřejmě. Nu a zítra ráno se dozvíme tragickou zprávu, že letadlo, které jsme jenom o několik minut dnes odpoledne promeškali, zmizelo a pravděpodobně se zřítilo se vším, co bylo na palubě, včetně vás, můj milý hochu, do Středozemního moře.“

„Ale existuje přece radar…“ namítl jsem.

„Můj milý hochu, jsme snad profesionálové.“

„Takže máte namazaná kolečka,“ poznamenal jsem uštěpačně.

Přikývl. „Vám to skutečně myslí. Škoda, že vás nemohu přemluvit, abyste se k nám přidal.“

„Proč by to nešlo?“ ozval se RousWheeler mrzutě.

Yardman mu odpověděl s ovládanou trpělivostí. „Co bych mu tak asi nabídl?“

„Život,“ řekl RousWheeler vítězoslavně.

Yardman se ani nenamáhal mu vysvětlovat, proč to nejde. No co, pomyslel jsem si, ministerstvo financí mnoho neztrácí.

Z druhého konce letadla se ozval Billyho hlas.

„Haló, pane Yardman,“ křičel, „nemoh byste nám s panem RousnóblWheelerem jít píchnout? Tenhle posranej eroplán je celej popsanej. Ten zasranej trup prakticky musíme celej znova natřít.“

Yardman vstal. „Dobře, už jdeme,“ řekl.

RousWheelerovi se nechtělo natírat. „Nemyslím si, že…“ začal důležitě.

„Přece se nechcete zpozdit,“ řekl Yardman suše.

Vstal a nechal lehce pokořeného RousWheelera projít. Pak se oba vydali kolem boxů, bufetu, po teleskopickém žebříku ven předními dveřmi.

Zoufalství dokáže pohnout horami. Nedoufal jsem, že budu mít příležitost být sám a vyzkoušet si to. Vymyslel jsem si, jak bych se přece jenom mohl vyprostit, pokud na to budu mít sílu. Když mě přivazoval, Yardman obtížně protahoval provaz mezi tyčí a dřevěnou stěnou boxu. Musel ho škvírou protlačit kapesním nožem. Bylo vůbec s podivem, že tamtudy provaz prošel, nejspíš byla stěna boxu lehce propadlá anebo tyč ohnutá, protože všude jinde tyče na stěny boxů pevně doléhaly a nebyla mezi nimi žádná mezera.

Stál jsem sotva půl metru od rohu boxu, kde byla tyč připevněná závlačkou.

Když jsem se posunul asi o patnáct čísel, měl jsem v zápěstí třísky a myslel jsem, že to nedokážu. Jak jsem se blížil k rohu, škvíra mezi tyčí a stěnou byla čím dál užší a bylo čím dál těžší posunovat se. Nakonec to už nešlo vůbec. Zoufale jsem potřásl hlavou nad marností svého snažení. Pak mě napadlo, že bych si mohl pomoct nohama. Skrčil jsem jednu nohu a přiložil chodidlo na stěnu boxu co nejvýš jsem mohl a vzepřel se. Přitom jsem tyč odtahoval rukama vpřed a patou tlačil stěnu dozadu. Trhnutím jsem se posunul a zase se mi podařilo pohnout aspoň o dva centimetry. Šlo to. Tvrdě a zarputile jsem takhle pokračoval, až už zbývalo jen deset centimetrů. Potom, když jsem se náležitě zkroutil, jsem už prsty dosáhl na závlačku. Pomalu, zoufale pomalu jsem ji odspodu vytlačoval, pak jsem za ni vzal shora, povytáhl ji, až se mi konečně podařilo závlačku vytáhnout. Krásný pocit. Železné tyče se na rohu roz pojily a stačilo jen trošku zatáhnout a provaz z mé tyče sklouzl.

To se mi tedy povedlo, pomyslel jsem si skoro s úsměvem. Ted už jen zbývá osvobodit jednu ruku od druhé.

Yardman nechal mé sako ležet na složeném boxu, a já měl v kapse ostrý zavírací nůž. Sedl jsem si na kraj nízkého stupínku a snažil se sám sobě předstírat, že jsem si sedl ne proto, že se mi podlamují kolena, ale abych co nejrychleji dosáhl na sako. Zavírací nůž byl na místě, štíhlý a dobře známý. Otevřel jsem ho, pevně uchopil a naslepo piloval kdesi mezi levým a pravým zápěstím. Pomohlo mi, jak jsem předtím protahoval provaz úzkou štěrbinou. Provaz se rozvolnil, a než jsem stačil pocítit naději, už bylo patrné, jak provaz povoluje, jak praskl, a během dvou vteřin jsem měl ruce volné. Ramena jsem měl ztuhlá, když jsem ruce zvolna předpažoval. Yardman sám naštěstí nebyl surový, proto mi ruce nesvázal tak pevně, aby mi omezil krevní oběh. Ohýbal jsem prsty, šlo to dobře.

Sebral jsem náprsní tašku a sako a v předklonu jsem klopýtal dopředu pod zavazadlovými policemi, přes řetězy, opatrně, abych nezpůsobil žádný hluk a nepřivolal pány natěrače. Bez úrazu a bez nehody jsem doběhl až k bufetu a prošel jím. Před pilotní kabinou jsem na chvíli zůstal bez hnutí. U levé stěny ležela mrtvola mechanika Mika.

Snažil jsem se na něj nemyslet a nedívat a sunul jsem se dál. Vpravo byl první prostor pro větší zavazadla a za ním už byla dvířka. Když jsem v zavazadlovém prostoru zahlédl svoji tašku, vzpomněl jsem si na černý svetr, který jsem vzal s sebou. Bude lepší než sako, pomyslel jsem si. Má rolák, člověk se v něm snadněji pohybuje, a bude šetrnější na bolavou kůži. Během několika vteřin jsem měl svetr na sobě a náprsní tašku jsem strčil do kalhot.

Je jich kolem letadla pět, pomyslel jsem si. Dvířka byla pootevřená, ale jakmile bych je otevřel víc, světlo by z nich zasvítilo, za tu ehvíli, než bych se dostal na žebřík, by mě určitě jasně viděli, pokud nejsou na druhé straně a nenatírají ocas, ale to by byl skoro zázrak. No co, řekl jsem si chladně, jestli se v největší blízkosti octne Billy se svou pistolí, bude to prostě smůla.

Nakonec nejblíž nebyl Billy, ale asi Giuseppe, člověk, kterého jsem neznal. Stál na křídle z mé strany a přetíral název aerolinky. Zahlédl mě, jakmile jsem vystoupil ze dveří kousek od něj. Zabouchl jsem za sebou a co nejrychleji sestupoval. Slyšel jsem, jak Giuseppe křičí a přivolává ostatní. Jenže ti taky museli slézt z žebříků. Pořád ještě zbývala naděje.

Giuseppe patřil mezi skalní, aktivní, bojovné komunisty. Kromě toho byl mladý a neobyčejně svižný. Nesnažil se doběhnout k žebříku, naopak zamířil na konec křídla, chytil se jeho okraje, spustil se dolů a seskočil ty tři metry na zem. Jak jsem ho viděl proti hvězdnému nebi, stočil jsem se doleva, sotva jsem slezl ze žebříku, a dal se do běhu zhruba v ose stojícího letadla.

Nebyl jsem rozkoukaný jako on, neviděl jsem, kam běžím. Slyšel jsem Giuseppa křičet italsky, Yardmana, který mu odpovídá, a Billyho, který po mně vystřelil. Minul mě o celé míle. Běžel jsem dál, ruce napřažené a s nadějí, že do ničeho nevrazím. Opakoval jsem si, že stačí, když doběhnu co nejdál. Po tmě, naslepo jsem tiše utíkal po trávě letištní plochy. Pokud se od letadla dostatečně vzdálím, těžko mě budou hledat, i když je jich pět, protože Alf je pomalý. Musím běžet, co to dá, musím se ztratit. Pak mi zbývá celá noc na to, abych našel civilizaci a někoho, kdo umí anglicky.

Letištní plocha se mi zdála nekonečná, skutečně nekonečná, všechno mě při běhu bolelo. Čert to vem, říkal jsem si, mám za sebou Billyho, musím běžet. Taky nesmím nadělat žádný hluk, protože co já vím, třeba jsou poblíž. Při každém dalším bolestivém nadechnutí bylo všechno těžší a těžší. Nakonec jsem už nemohl, zastavil se, klekl si a snažil se dýchat povrchně. Nic jsem kolem sebe neslyšel, jen tichý vítr, nic jsem neviděl, jen hvězdy, všude tma. Po krátké chvíli jsem se znovu zdvihl a běžel dál, ale už pomaleji. Pláně jsou nekonečné jenom v nočních můrách. Stejně tak letiště.

Ve chvíli, kdy jsem si poprvé pomyslel, že jsem snad skutečně unikl, se rozsvítila jasná světla a já v jejich kuželech stál jak terč. Vzdálená řada čtyř světel přede mnou, řada čtyř světel za mnou o něco blíž. Trčel jsem v jejich světle jako vykřičník. Udělalo se mi skoro zle, když jsem si uvědomil chybu. Snažil jsem se prchat přímo po dráze.

Ostře, hned dalším skokem jsem zahnul doleva a opět co nejrychleji běžel. Jenomže Giuseppe byl jen o málo za mnou. Neviděl jsem ho ani neslyšel, až v poslední chvíli, když mě dohnal. Uhnul jsem, snažil se mu uniknout, ale on mi stačil podrazit nohu.

I když jsem nepadl nijak ztěžka, stejně to bylo dost zlé. Giuseppe si šikovně stoupl každou nohou z jedné strany mé hlavy a přidržoval mně ji nohama. Tráva mě píchala do očí, do nosu a do úst, nemohl jsem se pohnout.

Billy přiběhl s křikem jako opilý, vítězoslavný.

„Tak koho to tu máme, kamaráde, zasranýho aristokrata, co, žere trávu.“

Ve zlomku vteřiny jsem vytušil, k čemu se chystá, a zachytil jsem jeho botu loktem, takže se mi nestrefil do žeber.

Ukázněným vojenským klusem k nám doběhl Yardman.

„Nechte toho,“ řekl. „Nechte ho být.“

Giuseppe ustoupil, já se opřel o ruce a snažil se vstát. V tu chvíli mi Billy uštědřil kopnutí, jemuž jsem se předtím snažil vyhnout. Překulil jsem se na bok a snažil se na nic nemyslet. Světlo reflektorů svítilo i skrz zavřená víčka a svět jako kdyby se roztavil do žhavé červeně a zlata.

Po malé chvíli, aspoň doufám, že nebyla příliš dlouhá, jsem se znovu snažil vstát. Nikdo nepromluvil. Konečně se mi podařilo postavit se a stát. Klidný a tichý. Ještě stále nás všechny na ranveji ozařovala vzdálená světla. Yardmana kousek ode mne, Giuseppa a Billyho kousek za mnou a udýchaného RousWheelera právě dobíhajícího od letadla. Yardmanovy oči zářily ve světle reflektorů zeleně. Vlastně jsem mu předtím nikdy do očí neviděl. Jako kdybych odhrnul záclonu a nahlédl do duše.

Voják bez vlasti. Dovednost, znalost strategie, násilí, umění transportu, to vše pronajímal komukoli, jako jiný prodává zboží. Záleželo mu především na tom, aby své schopnosti dovedl k maximální dokonalosti. Jeho pýcha převýšila vše ostatní.

Když řekl, že se mu líbím, že mě má rád, asi to myslel doopravdy, ale já mu nedokázal odpustit Gabrielu. Navzdory tomu jsem k němu nepociťoval nenávist, spíš určitý respekt. Když jsem bojoval proti němu, bylo to neosobní, ne jako s Billym. Chápal jsem, že byť si někoho nečekaně oblíbil, je příliš moudrý na to, aby nepříteli sebemíň ustoupil nebo ukázal milosrdenství.

Chvíli jsme se na sebe dívali mlčky a chladně. Pak se Yardman zadíval za mne, přes mé rameno, a učinil mi velkou poklonu.

„Toho nezlomíš Billy, zab ho hned. Jednou ranou, hezky a čistě.“

15

Vděčím za svůj život Billyho nenasytnosti. Zůstal lačný, neustále neuspokojený, a odmítavě při té výzvě vrtěl hlavou. Když jsem zvážil, jak citlivě Yardman vychází vsťříct Billyho přání, napadlo mne, že RousWheelerovo přirovnání k tygru na vodítku je skoro na místě. Ať tak či tak, v tu chvíli jsem byl poprvé rád, že Billy dychtí prolít moji modrou krev kapku po kapce, protože se mi skutečně nechtělo umřít hned v tu chvíli. Věděl jsem, že především Billymu vděčím za to, že ještě dýchám. Kdybych nebyl, co jsem, zemřel bych spolu s posádkou.

Vraceli jsme se společně po ranveji. Já vpředu, ostatní čtyři za mnou. Slyšel jsem, jak RousWheeler těžce oddechuje. Byl jediný, kdo nebyl fit. Fit… vždyť to bylo včera, včera, pomyslel jsem si nevěřícně, kdy jsem jel ve Zlatém poháru!

Nejasně osvětlené letadlo stálo vlevo od konce ranveje. Asi sto metrů od letadla Yardman řekl: „Otočte se doleva, chlapče, tak, a ted jděte rovně. Uvidíte budovu a vstoupíte dovnitř.“

Skutečně tam byla budova. Poměrně velká. Připomínala předimenzovanou garáž seskládanou z azbestových desek na kovové kostře. Dveře byly pootevřené a za nimi bylo světlo. S Billyho pistolí v zádech jsem strčil do dveří a vešel dovnitř.

Na pravé straně zabíralo asi dvě třetiny hangáru malé jednomotorové čtyřsedadlové letadlo, nově vyhlížející česna s vysoko nasazenými křidly a italským registračním číslem. Vlevo od česny stál zaprášený černý citroen, chladičem ke mně. Za autem a letadlem byly veliké zasunovací dveře. Nikde žádné okno. Tři kovové sloupy vlevo od vozu podpíraly plochou střechu a oddělovaly levou část hangáru. V oné části stál Alf.

„Dobře,“ řekl Yardman břitce. „Správně Alfě, ted už můžete zhasnout.“ Hlas se v prázdnu haly rozléhal. Alf se na něj mlčky díval. Zřejmě neslyšel.

Yardman došel až k němu a zařval mu do ucha. „Můžete zhasnout světla.“

Alf přikývl, došel ke zdi a vlevo od dveří, kterými jsem přišel, uchopil páku vedle černé krabice s pojistkami. Další krabice pojistek nejspíš patřila ke stropním neonům osvětlení a k vyhřívacím tělesům zavěšeným vysoko na stěnách. Vedle vypínačů a pojistek byl pracovní pult s všelijakým nářadím, o kus dál byly dva stojany, ve kterých stálo zahradnické nářadí. Lopata, rýč, hrábě, vidle, velké nůžky. Úplně vzadu zabírala nejvíc místa veliká sekačka na trávu, se sedadlem pro řidiče. Kolem stálo několik pětigalonových kanystrů s benzinem, ležely tam trubky, plechovky s barvou, nejrůznější pracovní montérky a několik umaštěných kovových židlí.

Ta česna, pomyslel jsem si, s tou bych dokázal lítat stejně jako jezdit na kole, a auto… Jen kdybych o těch dvou strojích věděl!

Yardman se přehraboval v nářadí na pracovním pultě, až našel řetěz a dva visací zámky. Jeden velký, jeden malý. Billy za námi zavřel dveře a opíral se o ně zády. Stále na mě mířil pistolí. Alf, RousWheeler a Giuseppe moudře ustoupili ke straně.

Yardman řekl. „Jděte k tomu prvnímu sloupu, milý hochu, a sedněte si na podlahu.“ Že by se mi chtělo nechat se znovu připoutat, to tedy opravdu ne. Nejen proto, že tím končila má naděje na útěk, ale já skutečně vždycky měl vyslovený odpor k tomu, abych byl k něčemu připoutaný. Nejspíš proto, že mě kdysi jako malého kluka bratranci, u kterých jsem tehdy bydlel ve Skotsku, přivázali ke stromu. Odběhli pak ode mne, aby mě vystrašili, a poté zabloudili. Zůstal jsem uvázaný u stromu až do rána, než mě záchranná výprava našla.

Když jsem ihned neusposlechl Yardmana, Giuseppe a Billy vykročili, jako kdyby se domluvili. Ne, nestálo za to je provokovat, aby po mně skočili. Už jsem tak jako tak celý bolavý. Sel jsem tedy ke sloupu a sedl si tváří k nim. Zády jsem se opíral o hladký kov.

„Takhle je to lepší,“ řekl Yardman. Obešel mě a klekl si za mými zády. „Tak ruce dozadu, chlapče.“ Omotal mi řetěz kolem zápěstí a přidělal oba zámky. S klíči si pohrával v dlani. Pak vstal a stoupl si přede mne. Všech pět se na mě dívalo s nevolí a nepřátelstvím různého stupně a já se na ně díval co možná bez výrazu.

„Dobře,“ řekl Yardman po odmlce. „Bude líp, když půjdeme a dokončíme natírání. Tentokrát ho musí někdo hlídat, pro jistotu.“ Přehlédl svou bojovou skupinu a zastavil pohled u RousWheelera. „Vy si tu sedněte,“ řekl a přistrčil mu židli, kterou postavil kousek od vypínačů. „Kdyby si něco začal, co by se vám nezdálo, stačí rozsvítit ranvej a my okamžitě přijdeme. Jasné?“

RousWheeler byl navýsost spokojený, že už nemusí natírat, a přijal nový úkol nadšeně.

„Tak tedy dobře.“ Yardman se podíval na hodinky. „Jdeme na to, Billy.“ Billy, Alf a Giuseppe vyšli, Yardman se ještě otočil k RousWheelerovi. „Co nevidět nám přivezou náklad, tak se nelekejte.“

„Náklad?“ podivil se RousWheeler.

„Ano,“ přikývl Yardman. „Proto podnikáme celou tu… operaci.“

„Ale já si myslel, že já…“ začal RousWheeler.

„Můj milý RousWheelere, ne, kvůli vám bychom se do toho nepouštěli. Vás bychom poslali normální cestou z Milána a putoval byste stejně bezpečně a stejně utajeně, jako když cestujete s námi. Ale my jsme potřebovali letadlo pro zcela zvláštní náklad, a jak dobře víte, milý chlapče,“ otočil se a s mírným úsměvem hovořil ke mně, „nerad plýtvám letadly. Vždycky se snažím o vytížení a snažím se každý let využít co nejlíp.“

„A co to tedy je za náklad?“ zeptal se RousWheeler, pokořený ve své ješitnosti.

„Co?“ Yardman odložil klíče od zámku na pracovní pult. „No, jde o intelektuální dítě jednoho geniálního malého výzkumného střediska poblíž Brescie. Je to vlastně takový stroj, výsledek velmi zajímavého vývoje možno říct. Jaksi obecně vzato jde o zařízení vysílající ultrazvuk na přirozené frekvenci jakékoli minerální substance.“

„Ultrazvuk ale už prozkoumali víc než dostatečně,“ řekl RousWheeler kousavě.

Yardman se usmál. „Věřte mi, příteli, že tenhle vývojový program má stále veliké možnosti. Naši přátelé se snažili získat fotografie projektu a specifikací, ale ty byly příliš dobře střežené. Ukázalo se, že bude jednodušší jaksi… přemístit důležité součásti vlastního přístroje. To ovšem znamenalo, že jsme stáli před transportním problémem, před těžkým transportním problémem, proto jsem se věci ujal osobně.“ Výklad měl doputovat nejen k RousWheelerovi, ale taky ke mně, abych náležitě ocenil, jak dobře ovládá svou práci a jak je důležitý. „Jakmile se rozhodlo, že použijeme letecký transport, samozřejmě se nabízelo, že vás vezmeme s sebou.“

Každou příležitost využít co nejvíc. V původním plánu jsem já ovšem zařazený nebyl. To jsem věděl.

Yardman pak vyšel z hangáru. RousWheeler si sedl na tvrdou židli a já zůstal sedět na tvrdém betonu. Moje přítomnost i moje situace ho očividně uváděly do rozpaků.

„Tak co, jestlipak jste si v poslední době pořádně zapinkal o zed?“ zeptal jsem se konečně.

Zásah, zřetelný zásah. Neočekával, že se na svém výletě setká se spolužákem. Tvářil se dotčeně.

„Už jste… byl jste už někdy tam, kam ted jedete?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl stroze. Nepodíval se na mne.

„Řeč umíte?“

„Učím se,“ odsekl upjatě.

„Co vám nabízejí?“

V tu chvíli se zatvářil spokojeně. „Dostanu byt, auto a lepší plat a samozřejmě důležité postavení jako poradce.“

„Samozřejmě,“ poznamenal jsem suše.

Poprvé se na mě přísně podíval.

„Budu poradcem a expertem pro britský způsob života… musím říct, že jsem hrdý na to, že svým způsobem přispěji k lepšímu porozumění mezi dvěma velkými národy, čímž přispěji k rozvoji plodné spolupráce a dobrých vztahů.“

Hovořil, jako kdyby to myslel vážně, a taky byl sám se sebou velmi spokojený. Ne, ten se neodhodlá obrátit a jet zpátky. Ale Yardman nechal klíče od zámků ležet na pultě.

„Možná budou doma váš postup posuzovat jinak,“ řekl jsem.

„Zpočátku jistě, to už je mi jasné, ale časem…“

„Omyl,“ řekl jsem tvrdě. „Vždy vás budou považovat za zrádce, za obyčejného, prachobyčejného zrádce.“

„Ne,“ řekl nejistě.

„Za zrádce, ano. Vy prostě potřebujete někoho, kdo by váš postoj náležitě propagoval, kdo by vysvětlil, oč vám jde, aby k vám vaši bývalí kolegové získali úctu, aby litovali, že líp nevyužili vašeho potenciálu, dokud k tomu ještě měli příležitost…“ Bál jsem se, že jsem to přehnal, ale omyl. Tvářil se zamyšleně.

„To myslíte jako… vás? Vy byste za mě jednal?“ našpulil rty.

„Nevypadám vždycky takhle sešle,“ řekl jsem zcela vážně. „To víte, mám určitý vliv u přátel svého otce a… hm… mám strýčka, který víceméně žije v Reformklubu.“

Přikyvoval. Všechno velice dobře v duchu zaznamenával.

„Ano, správné slovo na správném místě…“ řekl vážně.

„Získat uznání,“ doplnil jsem.

Zatvářil se skromně. „No, v to nedoufám.“

„Časem,“ naznačil jsem.

„Myslíte, že by to šlo?“

„Samozřejmě,“ odmlčel jsem se. „Rád a snadno bych odstranil určité… jaksi nepříznivé reakce, které by váš nynější krok mohl vyvolat.“

„To je od vás laskavé,“ řekl nadřazeně.

„V tuhle chvíli se bohužel nezdá, že bych měl možnost zaintervenovat.“

Zatvářil se zklamaně. „Inu, skutečně se zdá že ne,“ zamračil se. „Vidím, že jste mi mohl prokázat výbornou, ba možno říci rozhodující… službu.“

Řekl jsem jakoby nic: „Skoda, samozřejmě. Nicméně… máte klíče na dosah… pokud byste chtěl.“

Zadíval se na klíče a na mě. Vstal, vzal klíče do ruky. Cítil jsem, jak mi buší srdce a snažil jsem se tvářit lhostejně. Vykročil ke mně. Pak se nejistě rozhlédl a zadíval se na vypínač světel u ranveje. Díval se na vypínač jako hypnotizovaný.

„Yardman řekl, že mám rozsvítit, kdybyste se o něco pokusil.“ Byl vyvedený z míry. Otočil se, položil klíče tam, kde byly, na pult, jako kdyby ho pálily v ruce. „Yardman považuje za nezbytné, abyste tady zůstal a nehnul se z místa. Nebyl by to zrovna nejlepší začátek spojení s mými novými přáteli, kdybych všechno zahájil tím, že bych neuposlechl jejich přání.“

„Yardmanova přání.“

Zdálo se, že dokonce použil mozek a přemýšlel. „Kdybych vás pustil zpět do Anglie, Yardman by skončil. Jeho nenahraditelná transportní služba by taky skončila…“ Zatvářil se zděšeně při pomyšlení, do jaké propasti málem upadl. „To by mi vůbec neposloužilo.“

Neřekl jsem ani slovo. Takže nic a začínáme zase od začátku. Pokusil jsem se znovu vyprostit z Yardmanových řetězů, marně. RousWheeler si znovu sedl a díval se na mě se směsí úzkosti a popuzení.

„V kterém odboru financí jste pracoval?“ zeptal jsem se. Už jsem boj vzdal.

„Základní finance,“ odpověděl suše.

„Co to je?“

„Granty.“

„Chcete říct, že váš odbor rozhodoval o tom, kdo dostane veřejné granty a kolik?“

„Ano.“

„Na vývoj, výzkum, obranu a tak dále?“

„Ano.“

„Takže vy osobně víte, které projekty ted právě běží… nebo se plánují?“

„Ano.“

Kdyby dělal něco jiného, napadlo mne, asi by se s ním vůbec neobtěžovali.

Po chvíli jsem se zeptal:“A co ten ultrazvukový vysílač?“

„Jak co s ním? Je to britský projekt, pokud vás to zajímá.“

„Jestli jsem správně pochopil… ten přístroj může vysílat vlny na jakékoli přirozené frekvenci minerálních substancí.“

„Domnívám se, že správně opakujete, co řekl Yardman,“ přiznal upjatě.

„To znamená, že může ledaco roztříštit… Zvuk přece roztříští sklo, ne?“

„Nejsem vědec, nemám tušení.“ Podle toho, jak to řekl, mu to asi taky bylo jedno.

Díval jsem se zasmušile na podlahu a přemýšlel o tom, jak se stane, že člověk změní strany. RousWheeler si připadal důležitý a současně zhrzený, přitom neschopný si přiznat, že není zase tolik skvělý, ale takových lidí přece jsou tisíce a tisíce lidí nejsou ochotny prodat kousek budoucnosti vlastního národa za byt, auto a poplácání po zádech. Ne, k tomu je třeba něco víc. Hluboká, kalná, silná motivace, jakou jsem si ani neuměl představit, která člověka pudí za hranice rozumu a slušnosti. Jenže RousWheeler by byl stejný, ať by žil kdekoliv. Až uplyne pět let, možná i míň, bude mít zase pocit, že je ukřivděný a nedoceněný. Lidský brak.

Na moji budoucnost nahlížel se stejným pesimismem jako já na jeho.

„Myslíte,“ odkašlal si, „myslíte, že vás Billy opravdu zastřelí?“

,.Prosím vás myslete, viděl jste přece, jak naložil s posádkou.“

„Ale vás pořád odkládá.“

„To nejlepší na konec.“

„Jak vůbec můžete o věci žertovat. Jste přece skutečně ve vážné situaci.“

„Vy taky. A musím říct, že bych s vámi neměnil.“

Útrpně se usmál. Nevěřil mi, jenže já to myslel vážně. Každý musíme jednou zemřít, jak kdysi řekl Simon, a v osmdesáti se nám nechce ze života asi stejně jako v šestadvaceti. Jenže, pomyslel jsem si s úsměvem, viktoriánské sentimentální romány nelžou. Člověka skutečně může potkat osud horší než smrt.

Venku zastavil nějaký velký, těžký nákladní vůz. Zaskřípaly brzdy někde poblíž dveří a po krátké chvíli vešel řidič vozu do hangáru. Připomínal Giuseppa, byl mladý, tvrdý, s chladnýma očima, hbitý. Na mě se zadíval překvapeně a na RousWheelera promluvil italsky. Nerozuměl jsem ničemu, zachytil jsem snad jediné slovo – Brescia.

RousWheeler zvedl ruku dlaní k řidiči. „Nerozumím vám, milý příteli, počkejte, až přivedu pana Yardmana.“

To nebylo zapotřebí, protože můj bývalý zaměstnavatel už příjezd nákladního auta zaznamenal. V průvodu své posádky nesoucí žebříky, barvu, štěce a montérky vešel Yardman do hangáru a s řidičem se pozdravil.

„Dobře.“ Yardman se obrátil k Billymu a promluvil anglicky. „Dovezli několik lehčích beden, pak jednu velkou těžkou. Bude asi nejlepší, když předními dveřmi ty lehké naložíte a nastrkáte je do zavazadlového prostoru. Pak otevřeme zadní dveře, naložíme tu velkou a postavíme ji na plech na rašelinu pro poslední box, co je ted složený. Jasné?“

Billy přikývl.

Otevřel jsem ústa, chtěl jsem něco říct, a pak jsem si to rozmyslel.

Yardman to okamžitě zaznamenal. „Copak?“ řekl ostře.

„Nic.“

Přešel ke mně a zadíval se na mne. Pak si sedl na paty a zadíval se mi do očí. „Poslyšte, hochu, tady něco nehraje, že, tak copak to je?“ Díval se na mě tak upřeně, jako by mi chtěl číst myšlenky, a sám usilovně přemýšlel. „Vy jste nám něco chtěl říct, ale pak jste se rozhodl, že si to necháte pro sebe. Mám pocit, že bychom měli vědět, co to bylo. Asi to bylo něco… nějaká chyba. Určitě to byla nějaká chyba. Něco, co by nám uškodilo, aspoň si myslím.“

„Já to z něj vystřílím,“ nabídl se Billy.

„Ne, bude rychlejší, když budu hádat… Takže moment. Co jsem navrhl špatně? V čem je chyba? Ano chlapče, vy víte, jak se rozmísťuje váha v letadle, co? Takže něco z toho, co jsem řekl, je chyba…“ luskl prsty a vstal. „Už vím, ta těžká bedna nesmí přijít dozadu, to nebylo dobré, Billy. Zavedte klisny dopředu, do dvou předních boxů, a tu těžkou bednu dejte do středních. Zadní část letadla necháte být.“

„Takže máme stěhovat klisny?“ zlobil se Billy.

„Ano, samozřejmě. Jde o vyvážení letadla. Že mám pravdu, chlapče?“ Byl sám se sebou velmi spokojený. Usmíval se. Myslel rychle. Kdyby tušil jenom z jedné tisíciny, kdyby měl sebemenší podezření, že Gabriela ještě žije…

Billy přišel k nám a díval se na mě s odporným spokojeným šklebem.

„Už to dlouho nebude trvat,“ slíbil.

„Nejdřív naložte,“ řekl Yardman. „Vůz musí odjet co nejdřív. Zábavu si nechte až na potom, já mezitím dojedu pro pilota. Ale chci, aby byl mrtvý, než se vrátím.“

„Dobře,“ přikývl Billy. Odešel s Alfem, Giuseppem a s řidičem. Bylo slyšet, jak nákladní vůz přejíždí krátkou vzdálenost k letadlu.

„Jakého pilota?“ zeptal se RousWheeler.

„Můj milý RousWheelere,“ vysvětloval trpělivě a s mírným pohrdáním Yardman. „Jak si myslíte, že by to letadlo jinak mohlo letět?“

„Ach tak… Tak proč jste tedy zabili tamtoho? Byl by přece letěl, kamkoli byste mu řekl.“

Yardman si povzdechl. „Ne, to by tedy neletěl, ne bez Billyho, který by střílel tady do našeho přítele. Upřímně řečeno, vážený pane, nejde jenom o to, že se s Billym musíme vrátit, ale jde i o to, že by nebylo zcela vhodné, abychom posádku zabíjeli ve vaší nové vlasti. Určitě je mnohem lepší, když se to odbude tady. Je to jaksi diskrétnější, nemyslíte?“

„Ale kde vlastně… kde vlastně jsme?“ zeptal se RousWheeler. Dobrá otázka.

„Na soukromém letišti,“ řekl Yardman. „Dává nám ho občas k dispozici jeden starší vážený aristokrat.“

Starší a vážený. Yardman mluvil uštěpačně.

„Obvyklý způsob vydírání?“ zeptal jsem se. „Natočili jste video, když byl v posteli, do které nepatří?“

Yardman řekl že ne, ale neznělo to přesvědčivě.

„O čem to mluví?“ zeptal se RousWheeler popuzeně.

„Mluví o metodách, jaké používají vaši noví zaměstnavatelé a přátelé,“ řekl jsem. „Když se jim nedaří získat informace tím, že lidi zmatou a omámí jako vás, sáhnou k vydírání a výhrůžkám. Jak se právě hodí.“

RousWheeler se tvářil uraženě. „Mě nikdo nemátl ani neomámil.“

„Nesmysl. S vámi to musela být hračka.“

Yardman vykročil směrem ke mně a poprvé dal najevo vztek. „To by snad stačilo.“

„Nic by nestačilo. Co si sakra myslíte, že ještě můžu ztratit?“

Yardmanovi se zaleskly brýle a RousWheeler si postěžoval ve spravedlivém rozhořčení: „Snažil se mě přemluvit, abych ho osvobodil, zatímco jste natírali letadlo. Chtěl, abych mu odemkl pouta, což jsem samozřejmě neudělal.“

„Chybělo málo,“ řekl jsem. „Vás snadno ukecá kdokoli. Připadáte si tak veledůležitý, že se s vámi dá snadno manipulovat.“

Yardman se zadíval na RousWheelera a na mne. Ústa měl sevřená. Pak řekl: „Musím jít k letadlu, pane RousWheelere, ale myslím, že bude lepší, když půjdete se mnou.“

„Ale já bych ho přece nepustil,“ bránil se RousWheeler jako pokáraný školák.

„Stejně…“ Yardman šel za mě, sehnul se a ověřil si, že řetězy jsou dostatečně pevné, což bohužel byly. „Vypadáte tak neškodně, hochu,“ řekl. „To je matoucí, že?“

Odešli a zanechali mě o samotě. Pokusil jsem se znovu vyprostit z řetězů. Dráždil mne pohled na česnu tak blízko, na dosah. Jenže Yardman byl pečlivý. Železný sloup byl zapuštěný v betonu, řetěz se nemohl prodřít jako provaz a ať jsem dělal co jsem dělal, ruce jsem nevyprostil.

Moc času už mi nezbývá, pomyslel jsem si. Taky už není nač se ptát. Ostatně co z toho, jestli znám odpovědi na otázky, když za chvíli už nebudu vědět vůbec nic. Taky o tom jsem přemýšlel. Nevěřím v posmrtný život. Když člověk zemře, je prostě konec. Několikrát jsem při pádu na dostizích ztratil vědomí, smrt byla vlastně bezvědomí, ze kterého se člověk už neprobere. Upřímně řečeno, moc jsem se jí nebál. Nikdy jsem se jí nebál. Pravděpodobně to způsobil nedostatek fantazie nebo citu. Pociťoval jsem jenom nechuť k tomu odejít z jeviště, když zbývalo tolik, co bych rád dělal. No nic, nejdřív musím nějak přežít Billyho kratochvíle… Přiznal jsem si zasmušile, že bych se jim velice rád vyhnul, kdyby to jenom trošku šlo a kdybych pro to našel sám před sebou omluvu.

Do hangáru vešel Alf. Šel k zahradnickému nářadí a sáhl pro lopatu. Křičel jsem na něj, ale on jako když neslySí. Odešel skoro hned. Uplynulo dalších několik minut. Myslel jsem na Gabrielu, žijící, milující, vážnou, něžnou a silnou. Dívku, s kterou bych dovedl strávit život nebo aspoň zbytek života.

Vrátil se nákladní vůz, krátce venku zastavil a pak odjel. Hluk motoru zmizel v dálce. Yardman a jeho posádka – bez Alfa – vešli do hangáru. Giuseppe prošel kolem mne k zasunovacím dveřím a otevřel vrata tam, kde stál citroen. Dovnitř zavál chladný vzduch a v malých spirálkách rozvířil prach na betonové podlaze. Nebe venku bylo sametově černé.

Yardman řekl: „Takže Billy, jestliže posádka zachová časový harmonogram, budeme tady asi tak za hodinu, možná trochu později. A do té doby si přeju, abyste byl se vším hotový. Všechno co zbývá udělat, musí být hotové. Jasné? Hned jak odstartuje letadlo.“

„Dobře,“ přikývl Billy. „Klid.“

Yardman přešel ke mně a zadíval se na mne se směsí uspokojení i lítosti. „Takže sbohem, chlapče.“

„Sbohem,“ odpověděl jsem zdvořile.

Ve rtech mu zacukalo. Ohlédl se na Billyho. „Nic neriskuj, Billy, je ti to jasné? Ty toho člověka podceňuješ. Není to panák bez mozku, jak bys rád věřil, to už je ti snad jasné. A ještě něco, varuju tě, varuju tě, milý Billy, jestli ho necháš v tomhle stadiu utéct, když ted ví všechno, můžeš si jednu z těch kulek prohnat vlastní hlavou. Jinak, a to tě ubezpečuju, drahý Billy, to obstarám za tebe.“

Dokonce i na Billyho ta chladná výhrůžka zapůsobila. „Dobře,“ řekl nejistě. „Ale von neuteče, to se nebojte. Ani náhodou.“

„O to se musíš postarat,“ přikývl Yardman, odvrátil se a šel si sednout na sedadlo pro spolujezdce do citroenu. Giuseppe u volantu nastartoval, zacouval z hangáru a hladce odjel. Yardman se neohlédl. Billy zavřel zasunovací vrata a zvolna přešel ke mně, tiše jako kočka. Zastavil se čtyři kroky ode mne. Ticho houstlo.

RousWheeler si nervózně odkašlal.

Billy se na něj podíval. „Děte se projít,“ řekl.

„Projít?“

„Jo projít. Jedna noha druhá noha,“ řekl urážlivě. „Pěkně po ranveji nahoru a zase dolů, to tak akorát vyjde.“

RousWheeler pochopil. Do očí se mi nepodíval a neměl v sobě ani tolik lidskosti, aby se za mne přimluvil. Otočil se k celé situaci zády a odešel. Ať žije pouto stejné školy!

„Tak a sme spolu sami,“ řekl Billy.

16

Tiše se pohyboval po hangáru a hledal různé předměty. Pak se vrátil. Nesl starý ohebný řetěz z kola a pětigalonový kanystr s benzinem. Zadíval jsem se na ty předměty jak doufám bezvýrazně a nezeptal se, co s nimi hodlá dělat. Bylo mi jasné, že se to brzy dozvím.

Sedl si přede mne na paty a ušklíbl se, v jedné ruce řetěz od kola, z druhé strany hned u ruky kanystr. Pistoli nechal ležet na pultu. „Tak, a tedko hezky popros.“

Mlčel jsem. Čekal. Pak se pohrdavě zasmál.

„Však ty budeš prosit, a jak budeš prosit. Ty lorde jeden zasranej.“

Natáhl ruku s řetězem od kola, ale místo aby mě uhodil, jak jsem očekával, uvázal mi řetěz pevně kolem kotníku. Udělal dvě kličky a s obtížemi vázal uzle. Když se mu to konečně zdařilo, vypadalo to, že články řetězu se do sebe zaklesly na věky. Volný konec řetězu pak protáhl držadlem kanystru na benzin, kde zase uvázal uzle. Když skončil, tvořila vzdálenost od uzlů u mého kotníku ke kanystru asi patnáct centimetrů. Billy zdvihl kanystr a trhl s ním. Moje noha, pevně přivázaná, samozřejmě poslušně následovala. Billy se usmál, celý spokojený. Odšrouboval uzávěr kanystru a polil mi benzinem nohy. Taky udělal malou loužičku na podlaze. Pak znovu uzávěr zašrouboval, ale už ne tak pevně.

Nato obešel sloup, ke kterému jsem byl přivázaný, a odemkl oba zámky na mém zápěstí. Řetěz spadl, ale díky tomu, že jsem to nečekal a že jsem byl celý ztuhlý, nestačil jsem se předklonit a rozvázat řetěz na kotníku, než Billy skočil k pultu pro pistoli a než ji namířil.

„Vstaň,“ řekl. „Hezky vstaň. Když nevstaneš, tak to hodím do benzínu.“ V levé ruce držel plynový zapalovač. Tenhle typ hoří tak dlouho, dokud ho nezavřete. Zapalovač hořel jasným plamenem.

Stál jsem celý ztuhlý, opíral se o sloup a dělalo se mi nanic z toho, co se Billy chystá provést. Jako bych měl v žaludku kus ledu. To jsem si myslel, že se nebojím smrti! Rázem jsem změnil názor. Ona je smrt a smrt. Některá dovede být horší než jiná.

Billy se ušklíbl. „Tak hezky popros,“ řekl.

Nepoprosil jsem. Zvolna mávl pistolí k podlaze. „Tak pomašírujem, kamaráde. Mám pro tebe eště jednu práci. A ted hezky vopatrně, nechcem, aby nám to tady bouchlo.“ Oči mu zářily, zřejmě se nádherně bavil. V životě se tak nebavil. Doznávám, že mě to zlobilo.

Kanystr byl těžký, jak jsem ho za sebou pomalu táhl ke dveřím, krok po kroku, a pak venku po trávě. Benzin z kanystru povoleným uzávěrem vytékal malým čúrkem a zanechával za mnou hořlavou stezku. Noční vzduch byl sladký a hvězdy jasné. Měsíc nesvítil. Vanul mírný vítr. Krásná noc na lítání.

„Ted doprava,“ ozval se za mnou Billy. „Tamhle u světla je Alf. Tam běž a koukej, ať ti to moc netrvá. Nemáme zas tolik času.“ Ušklíbl se vlastnímu špatnému žertu.

Alf byl ode mne asi na délku tenisového kurtu, ale než jsem k němu došel, měl jsem toho dost, jak jsem za sebou táhl kanystr. Alf, jak jsem zjistil, kopal. Asi šest nebo sedm čtverečních stop trávníku bylo pečlivě uložených na hromádkách, na další hromadě se vršila asi do výše jedné stopy hlína. Na té stála baterka a osvětlovala Alfův starý obličej, jak stál v mělkém výkopu. Držel lopatu a tázavě se díval na Billyho.

„Di se projít,“ křikl Billy. Alf pochopil, co se od něho žádá, krátce přikývl, položil lopatu, vystoupil z výkopu na trávu a odšoural se do tmy. „Dobře,“ řekl Billy. „Ted tam vlez ty a pokračuj. Kdybys toho měl dost, řekni, stačí poprosit.“

„A když poprosím?“

Světlo se odráželo v Billyho jasných očích. Potěšeně se šklebil. Zdvihl o kousek pistoli. „Do hlavy,“ řekl. „Střelím tě do hlavy a budu vědět, že jsem nad tebou vyhrál, ty jedno lordstvo zasraný. Škoda, že vás tu nemám všechny.“

„My jsme neškodní,“ řekl jsem, ale přitom jsem dobře věděl, že dějiny by mě usvědčily ze lži. Lidé mého rodu v minulosti nadělali dost škody, a nenávist přežije celá století.

„Ruku na lopatu. Jak se pokusíš rozvázat ten řetěz, tak skončíš.“ Z bezpečné vzdálenosti se díval, jak házím lopatou, takže jsem ho nemohl napadnout, a střídavě zapaloval a zhasínal zapalovač. Zápach benzinu byl všude, jak benzin unikal netěsnícím uzávěrem a prosakoval do hlíny kolem mých nohou. Půda byla měkká, kyprá, lopata se do ní snadno bořila. Billy si nicméně můj úkol dobře promyslel, s náležitou pomstychtivostí. Ať jsem dělal co jsem dělal, jakmile jsem hodil lopatou, chtě nechtě jsem se paží dotkl žeber. Košile a svetr mě neochránily. Každé hození lopatou byl trest. Jak jsem pokračoval v práci, bylo to čím dál horší.

Billy mě sledoval a čekal. Výkop se prohluboval. Přísně jsem sám sebe přesvědčoval, že spousta lidí musela čelit horším věcem. Že spousta lidí musela kopat svůj vlastní hrob, že i jiní zemřeli v plamenech za pravdu, za to, v co věřili… Ze se to dá vydržet, i když to není legrace.

Billy začal být netrpělivý. „Tak pros,“ řekl. Místo odpovědi jsem po něm hodil lopatu hlíny a málem bylo po všem. Prudce škubl pistolí, ale pak ji zase zvolna sklonil. „Žádný takový, to bys měl moc velkou kliku,“ řekl vztekle. „Budeš prosit, a budeš prosit vkleče.“

V okamžiku, kdy jsem si byl jistý, že už mi na nohy nedohlédne, jsem odtáhl od kanystru s benzinem nohu, jak jsem mohl nejdál, pokud to řetěz dovolil, a lopatu jsem vší silou vrazil do země v tom úseku mezi uzly. Naštěstí to nebylo slyšet. Zkusil jsem to znovu a znovu, kdykoli jsem lopatou nabíral hlínu. Můj kotník sice mírně protestoval, ale kýžený výsledek má námaha nepřinášela.

„Tak si pospěš,“ řekl Billy vztekle a znovu zapálil zapalovač. „Dělej!“

Výborná rada. Času ubývalo a Yardman se co nevidět vrátí. Zuřivě jsem znovu zabodl lopatu do země a v okamžiku, kdy jsem už ztrácel naději, jsem ucítil, jak se poškozené články řetězu začínají uvolňovat. Ale pořád to ještě nebylo dost. I když se zbavím kanystru s benzinem, stále ještě budu ve výkopu a Billy drží revolver. Jenže i jiskra naděje je lepší než nic. Další seknutí lopatou a řetěz byl skoro vedví. Další rána konečně řetěz rozbila. Ale musel jsem použít tolik síly, že jsem zavrávoral a upadl. Klečel jsem a opíral se rukama o zem.

„Vstaň,“ křikl Billy ostře. „Nebo…“

Neposlouchal jsem ho. S nevýslovnou hrůzou jsem zjistil, že hrob, dostatečně velký pro Patricka, Mika, Boba i mě, není prázdný. Pravou rukou jsem nahmatal kus látky vyčuhující z hlíny. Ohmatával jsem látku, posunul ruku hlouběji a narazil na něco ostrého. Pokračoval jsem dál. Poznal jsem, na co sahám. Špendlíky v klopě.

Znovu jsem vstal a zadíval se na Billyho. Došel až k okraji jámy a krátce se na mě zadíval.

„Simon,“ řekl jsem zoufale. „Je tam… Simon.“

Billy se usmál ledovým, strašlivým, spokojeným, nenávistným úsměvem.

Čas dozrál. Rozměr času se rovnal vzdálenosti od hlavně pistole k mé hlavě. Od zapalovače k mým benzinem prosyceným botám a kanystru u mých nohou. Billy čekal jenom na okamžik, kdy najdu Simona. Ted už byl skoro nasycený.

„Takže pros,“ řekl. Oči dokořán. „Pros, máš poslední šanci.“

Mlčel jsem.

„Pros,“ zuřil. „Musíš poprosit!“

Potřásl jsem hlavou. Jsem blázen, blázen, musím být šílený. „Dobře,“ řekl vztekle. „Kdybych na tebe měl víc času, však ty bys poprosil, a když teda nechceš…“ odmlčel se a najednou jako by se skoro bál toho, co se chystá udělat. Zaváhal, zdvihl pistoli, ale chvíle váhání pominula. Vrátila se mu nelítostná odvaha.

Stiskl zapalovač a proti černému nebi vyšlehl jasný a ostrý plamen. Chvíli držel zapalovač ve výšce, jako kdyby si vypočítával, kam hodí, abych ho nemohl chytit. A v té chvíli jsem se shýbl, uchopil kanystr a hodil ho po něm. Uvolněný uzávěr nečekaně ve vzduchu odpadl a benzin velkým, třpytivým proudem vychrstl směrem k plameni.

Zbývala mi vteřina na únik, než celý svět vzplane.

Pramen benzinu vzplanul ve vzduchu s obrovským hlukem a s hukotem dopadl jako kaskáda tam, kde stál Billy a kde jsem před vteřinou stál i já. Kanystr vybuchl s obrovským žárem a společný hrob se změnil v pekelnou ohnivou jámu. Z pěti galonů benzinu vznikne nádherný požár.

Převalil jsem se přes okraj hrobu po zádech v posledním okamžiku, než se z výkopu stalo krematorium a čirým zázrakem mi nevzplaly nohy. Měl jsem víc štěstí, než jsem doufal. Billy křičel, utíkal, kabát na něm hořel na levém rameni a levém rukávu. Zoufale se snažil kabátu zbavit, ale ještě stále držel pistoli a proto mu to nešlo. Musel jsem se k té pistoli dostat a byl jsem připravený o ni bojovat. Jak jsem běžel za Billym, vidím, že pistoli upustil a utíká dál, v zoufalství, hrůze a bolesti se snaží kabát rozepnout. Mrazilo mě, když jsem si představil, čemu jsem unikl.

Na vratkých nohou jsem klopýtavě běžel k místu, kam revolver spadl. Leskl se v záři plamenů v trávě. Shýbl jsem se a vzal ho i s těžkým tlumičem na hlavni. Dobře mi zapadl do dlaně.

Billy se konečně zbavil kabátu, ten ležel přede mnou, hořící hromádka. Billy běžel dál, utíkal do hangáru a volal o pomoc. Volal Alfa. Běžel jsem za ním.

Alf v hangáru nebyl. Když jsem tam doběhl, stál Billy zády ke mně, kde předtím parkoval citroen, potácel se a křičel. Vstoupil jsem do dveří a zavřel za sebou.

Billy se rychle otočil. Levý rukáv košile měl ohořelý, zbývaly z něj cáry, kterými bylo vidět rudou lesknoucí se spálenou kůži. Nechápavě, nevěřícně se na mě díval, díval’ se na pistoli v mé fuče. Prudce zavřel ústa, pak se přece jen dokázal ušklíbnout.

„Ty to nesvedeš,“ řekl udýchaně.

„Synové aristokratů umějí střílet.“

„Ale jenom ptáky,“ řekl pohrdavě. „Na to seš moc velkej srab.“

„Pleteš se, Billy. Špatnější mě odhadl od samého začátku.“ Viděl jsem, jak začíná váhat, jak znejistěl. Díval jsem se, jak se ohlíží ze strany na stranu, kam by utekl, jak se chystá vyběhnout. Pak jsem na něm poznal, že konečně s úžasem pochopil, že vystřelím. Vystřelil jsem.

17

Cesna měla natankováno. Rychle jsem zapnul hlavní jistič v pilotní kabině a díval se na budíky. Ukazovaly plné nádrže. Všechny přístroje se zdály být v pořádku, stanice fungovala a záznam o údržbě byl jenom tři dny starý. Zběžnou prohlídkou se zdálo, že malé letadlo je připravené k letu. Stejně však…

V tu chvíli vrazili do dveří Alf a RousWheeler. Oba se tvářili vyděšeně a rozčileně a byli udýchaní. Jakmile uviděli požár, rychle se vrátili z procházky. Ted Alf zmateně vykřikl a běžel k Billyho nehybnému tělu. RousWheeler ho následoval pomaleji. Situace se mu nelíbila.

„Je to Billy,“ řekl Omámeně. „Billy!“

Alf ho zřejmě neslyšel. Oba stáli nad Billym a dívali se na něj, jak leží na zádech. Měl na hrudní kosti malou červenou hvězdičku, oči otevřené, slepě zahleděné do stropu. Alf i RousWheeler se tvářili zmateně a nechápavě.

Rychle, tiše jsem vystoupil z česny a obešel ji zadem. Ti dva se po chvíli otočili a uviděli mě stát sotva šest kroků od sebe, v ruce pistoli. Byl jsem v černém a tvářil jsem se černě. Vyděsil jsem je. Alf odstoupil o dva kroky, RousWheeler o tři. Třesoucí se rukou ukazoval na Billyho.

„Vy… vy jste ho zabil.“

„Ano,“ řekl jsem. Nepotěšil jsem ho. „A vás taky zabiju, jestli mě na slovo neposlechnete.“

Uvěřil mi rychle. Nebyl jako Billy. Bezradně zamával rukama a když jsem řekl: „Ven a vemte s sebou Alfa,“ poslechl bez zaváhání. Když jsme vyšli ze dveří, vzal jsem Alfa za paži, ukázal na Billyho a pak na čerstvě vykopaný hrob. Plameny už dohořely.

Křikl jsem Alfovi do ucha. „Pohřbít Billyho.“

Slyšel mě. Pátravě se mi zadíval do tváře. Taky mi z tváře nevyčetl nic útěšného. Ostatně byl zvyklý poslouchat. S tupou rezignací se smířil se situací o něco výraznější než jindy a mlčky se vydal po betonové ploše. Díval jsem se, jak soucitnými prsty zatlačuje kalící se oči mrtvého a vzpomněl jsem si, jak mi dal napít, když jsem, to tolik potřeboval. Pokud zůstane poblíž hrobu, nemusí se mě bát. Zdvihl Billyho a hodil si ho přes rameno jako hasič. Vynesl ho ven a pak ho nesl po travnaté ploše. Statný starý koňák. Škoda, že se vůbec zapletl do celé té špinavé historie. Škoda, že já se do ní zapletl.

Natáhl jsem se do hangáru a přehodil páku, jíž se rozsvěcovala světla na ranveji. Na obou koncích dlouhého pruhu se okamžitě rozzářily čtyři mohutné reflektory, v jejichž světle Alf aspoň viděl kam jde a bude vidět na práci, která ho čeká.

Ta česna, uvažoval jsem a díval se na malé letadlo. Má pravděpodobně dolet šest až sedmset mil… .

Obrátil jsem se k RousWheelerovi. „Vy se seberte a jděte do letadla, kterým jsme přiletěli. Vylezte nahoru předními schůdky, projděte bufetem a kabinou až dozadu a sedněte si vzadu na sedadla. Jasné?“

„Prosím? Já…“ začal nervózně.

„Pohyb!“

Vyděšeně se na mě podíval a vykročil k letadlu. Šedá postava za světly ranveje. Šel jsem o tři kroky za ním a ani trochu jsem ho nelitoval, když strachy klopýtal.

„Pohyb,“ řekl jsem znovu a RousWheeler klopýtal rychleji. Hnala mě myšlenka na vracející se citroen. Nechtěl jsem se nechat znovu chytit. Měl jsem v pistoli ještě pět nábojů. První kulka byla pro RousWheelera, druhá pro Yardmana a další… Jistě přijede s Giuseppem a ještě nejmíň se dvěma dalšími. Nebyla to příjemná představa.

„Rychleji,“ křikl jsem.

RousWheeler došel k žebříku, vyškrábal se po něm a klopýtal o příčky. Pak se nešikovně letadlem potácel dozadu, jak jsem mu nařídil, a celý udýchaný klesl na jedno ze zadních sedadel. Šel jsem za ním. Někdo, nejspíš Alf, dal klisnám „seno, a jeden z balíků tvořících tlumicí stěnu, jak je předtím Billy naskládal, byl rozbalený a otevřený. Vázací drát ležel šikovně po ruce na složeném zadním boxu. Vzal jsem drát, abych s ním svázal RousWheelera, jenže u pohodlného dvojitého sedadla jsem nenašel nic, k čemu bych ho přivázal.

Nebránil se, když jsem mu svazoval zápěstí. Měl očividně strach, byl povolný a poslušný. V očích jako by se mu odrážely vlny mého odhodlání.

„Kleknout,“ řekl jsem a ukázal na podlahu vedle sedadel. To se mu nelíbilo, zdálo se mu to nedůstojné.

„Kleknout,“ opakoval jsem. „Nemám čas zdržovat se vážím pohodlím.“

Zatvářil se dotčeně, což by za jiných okolností bylo skoro směšné, a klekl si. Protáhl jsem konce drátu otvorem v železném kotvení sedadel a pevně přivázal.

„No do… dovolte,“ protestoval.

„Budte rád, že jste naživu a budte zticha.“

Byl zticha. Ruce měl připoutané sotva pár centimetrů od přikrývky hozené přes Patricka. RousWheeler se díval na nehybnou postavu pod přikrývkou a očividně se mu to nelíbilo. Dobře mu tak, pomyslel jsem si tvrdě.

„Co… co chcete dělat?“ zeptal se.

Neodpověděl jsem. Prošel jsem kabinou, abych se podíval, jak rozmístili náklad. Zadní box byl ještě stále složený a vedlejší taky rozložili a poskládali po druhé straně. Na kovovém rámu na rašelinu stála veliká bedna dva metry dlouhá, přes metr široká a skoro půl druhého metru vysoká. Byla připoutaná na všechny strany řetězy. Ze všech stran taky měla držadla z provazů. Yardman se předtím zmínil o tom, že nejspíš použijí kladkostroj. Stejně muselo být obtížné dopravit bednu tam, kde byla. Nicméně aby tu nic neříkající bednu dopravil na místo určení, Yardman unesl letadlo a zabil tři členy posádky. Zřejmě ti, kteří na obsah bedny neměli žádné právo, o něj velmi stáli.

Šel jsem dál. Všechny čtyři klisny klidně ukusovaly seno a skoro si mě nevšímaly. Došel jsem k bufetu a před pilotní kabinu, kde ještě leželo Mikovo tělo. Pohřeb si zřejmě nechávali až na konec. Nedošlo k němu.

V zavazadlové prostoře byly další čtyři bedny velké asi jako bedny od piva. Taky s držadly z provazů bez označení.

Za zavazadlovým prostorem byla otevřená dvířka. Měl jsem poslední šanci nepouštět se do toho, co jsem si vymyslel. Yardman se ještě nevrátil a česna byla připravená. Kdybych si sedl do česny s plnými nádržemi a fungujícím rádiem, nepochybně bych se dostal do bezpečí a Yardmanův transportní podnik by skončil. Zůstala by mu však DC4 a ty bedny…

Bez dalšího váhání jsem vytáhl teleskopický žebřík a s bouchnutím zavřel dvířka. Kdybych ted změnil rozhodnutí, říkal jsem si, znamenalo by to příliš velké riziko. Musel bych RousWheelera zavést zpátky do česny nebo ho zastřelit, a ani do jednoho ani do druhého se mi nechtělo. Když jsem však přišel do pilotní kabiny, málem jsem všechno vzdal.

Billy zastřelil Boba na jeho místě, ranou zezadu do hlavy. Bob padl horní půlkou těla na řízení, pevně zaklíněný v sedadle bezpečnostními pásy přes stehna. I za normálních okolností se v malé prostoře kabiny člověk dostával na sedadlo druhého pilota jen obtížně. Vytáhnout ze sedadla mrtvého člověka se ukázalo nad moje síly. Snažil jsem se nemyslet na to, že mrtvý je muž, kterého jsem znal, přesvědčoval jsem sám sebe, že jde o předmět a jestli tím předmětem nepohnu, bude zle. Uvolnil jsem bezpečnostní pás a překulil nešťastníka zlomeného v půli stranou aspoň natolik, aby měl hlavu a nohy dál od řízení a nepřekážel. Pak jsem ho v nové poloze přikurtoval zády k sobě. Se stejným ledovým odhodláním jsem se posadil na Patrickovo místo a chystal se nastartovat. Páčky jističů. Tucty jističů kam oko pohlédlo. Na kontrolním panelu, nahoře nad hlavou, vlevo na stěně a vpravo, kde byly i všechny čtyři plyn
ové páky. Na každém jističi byl nápis drobnými písmeny. Bylo jich příliš mnoho. Všechny člověk musel správně nastavit, jestliže chtěl, aby letadlo letělo.

Patrick mi ukazoval jak si počínat, jenomže něco jiného je přihlížet a něco jiného sám to provádět. Předstartovní kontrolu jsem snížil na absolutní minimum. Ověřil jsem si jenom přívod paliva, otáčkoměry motorů, nastavení plynových pák, brzdový systém, trimy a taky indikátor centrální gyrovertikály s kompasem.

Spálil jsem za sebou mosty v okamžiku, kdy jsem nastartoval první motor, protože ihned naskočil. Tři listy vrtule se začaly otáčet, motor začal řvát až uši zaléhaly. Příliš mnoho plynu, lehce jsem tedy dlouhou páku s černým knoflíkem potlačil, až jsem podle zvuku motorů poznal, že ted jsou otáčky dobře nastavené na zahřátí. Pak jsem rychle za sebou ve stále větším a větším spěchu nastartoval další tři motory. A teprve potom jsem rozsvítil reflektory. Alf možná motory slyšel, možná ne, ale určitě uvidí světla. Nedá se nic dělat, musím vidět, kam se řítím. S trochou štěstí bude Alf bezradný a neudělá nic.

Trochu jsem ubral a povolil brzdy. Letadlo začalo pojíždět. Příliš rychle, až příliš rychle. Mířil jsem přímo na světla na konci ranveje a hrozilo, že do nich najedu, jenomže já potřeboval, aby svítila. Ostře jsem strhl řízení a stáhl plyny po pravé ruce, takže se letadlo prudce stočilo, téměř smykem, a světla minulo. Vyjelo na startovací dráhu.

Měl jsem vítr v zádech, což znamenalo, že musím zajet až na konec dráhy, tam se otočit a teprve pak startovat proti větru. Pochybuju, že někdo někdy pojížděl s DC4 rychleji. Na konci dráhy, po otočce jsem vynechal povinnou kontrolu motorů i všeho ostatního, vynechal jsem všechno, co mne učili, že se musí udělat, a jakmile jsem letadlo stočil směrem ke startu, odkud jsem přijel, bez zpomalení a bez zastavení jsem přidal naplno a s největší rychlostí vyrazil.

Veliké, těžké letadlo řvalo, třáslo se a nabíralo rychlost, mně se ovšem zdálo, že ji nabírá zoufale pomalu. Ranvej se mi zdála příliš krátká. Po trávě se letadlo pohybuje pomaleji než po betonu, ranvej byla pro menší letadla. Taky jsem neměl sebemenší tušení, kolik asi váží ty bedny… Na krátké rozjezdové dráze vysunout vztlakové klapky, vynořilo se z podvědomí, ne že bych o věci uvažoval. Okamžitě jsem vzal ovládací páku a vysunul jsem pohyblivé okraje křídel asi o dvacet stupňů. Naplno sklopené klapky brzdí…

Pak se objevil Yardman.

Na rozdíl od Alfa okamžitě věděl, co je třeba udělat, a neplýtval časem. Zajel s citroenem přímo do středu ranveje a já ve světlech reflektorů viděl, jak z auta vyskakují černé postavy a běží k hangáru. Kdybych strhl řízení do strany, abych auto minul, letadlo by ztratilo rovnováhu a havarovalo by. Jestliže pojedu dál a nepodaří se mi stroj zvednout včas, narazím do auta bud vrtulemi nebo podvozkem…

Poté Yardman udělal to, na co Alf nepomyslel. Zhasl na ranveji. V tu ránu byla tma jako v pytli. Ale vzápětí jsem zahlédl, jak se ve světlech reflektorů letadla leskne zaparkované auto. Hrozivě se blížilo. Aspoň podle něj jsem věděl kam směřovat. Stejně už jsem jel příliš rychle, zastavit nebylo možné, i kdybych chtěl. Mosty jsem si spálil a byl jsem ještě stále na zemi. Zatáhl jsem za řízení a nic. Jel jsem na plný plyn a rezervu jsem už neměl. Stiskl jsem zuby, jak jsem se blížil k překážce na ranveji, k autu, rychlostí sto mil za hodinu, a tak nastal okamžik, kdy jsem věděl, že ted nebo nikdy. Žádné nikdy. Znovu jsem zatáhl za řízení a vzápětí zatáhl podvozek. Bud spadnu na břicho nebo se nabourám do auta. V žádném případě už nebudu mít šanci říkat si „kdybych byl býval“. Jenže DC4 se zdvihla. Bylo to neuvěřitelné, neskončil jsem explozí, ale hladkým vyplutím do vzduchu. Reflektory letadla svítil
y k nebi, auto pod námi zmizelo, dotyk trávy ten tam. Letět bylo to nejkrásnější slovo, jaké si lze představit.

Po tváři mi tekl pot. Dílem z námahy, dílem ze strachu. DC4 byla těžká. Řídit ji bylo stejné jako sednout za volant obrovského vlečného nákladáku, když máte řidičské oprávnění pouze na osobní vůz. Pouhá svalová námaha, kterou jsem musel vynaložit, aby letadlo jelo při startu rovně a aby se odlepilo od země, byla za daných okolností skutečně vyčerpávající. Ted však letadlo bylo ve vzduchu a vytrvale stoupalo v přijatelném úhlu. Ručičky na výškoměru příznivě kroužily. Dva tisíce, tři tisíce, čtyři tisíce stop. V té výšce jsem let vyrovnal a stáhl plyny, jak rychlost stoupla na dvacet uzlů. Bylo to staré, pomalé letadlo, postavené v roce pětačtyřicet. Víc jak dvacet stejně letět nedokázalo.

Lehká moderní česna, která zůstala na zemi, je asi stejně rychlá. Yardman s sebou přivezl pilota. Jestliže odstartuje bez provedení kontrol, bude mít jenom několik minut zdržení.

Musím se ztratit, pomyslel jsem si. Na to, abych se ztratil, mám celé nebe. Reflektory jsem už vypnul, ale ze zvyku jsem nechal svítit poziční světla na koncích křídel a na ocase a otočný maják nad pilotní kabinou. Červené paprsky otočného majáku se odrážely na křídlech světle růžově. Vypnul jsem maják i navigační světla. Porušil jsem další zákon.

Ranvej probíhala od východu k západu. Odstartoval jsem na západ a letěl rovně dál ve snaze dostat se co nejdál, lhostejné kam. Tím bych jim to však usnadnil. Zatočil jsem tedy váhavě doleva, letadlo mě neochotně poslechlo, těžké a nemotorné. Směr jihovýchod, proti větru. Vyrovnal jsem a letěl dál, neviditelná skořápka v temnotách, a po pěti minutách jsem si byl jistý, že už mě nenajdou. Aspoň ne s česnou.

Napětí se trochu uvolnilo. Ale následek nebyl příjemný. Najednou jsem začal pociťovat, jak mě to pálí nad žebry, a v tu chvíli si uvědomil, že jsem vlastně o zranění nevěděl od chvíle, kdy jsem našel Simona. Co se dělo pak, bylo tolik vzrušující a rozhodující, že jsem nic jiného nevnímal. Zato ted se zranění přihlásilo se zdvojenou silou.

Cítil jsem se najednou slabý a roztřásl jsem se, přestože jsem se ještě potil námahou. Ruce se mi chvěly a já si uvědomil, do jaké míry jsem ve skutečnosti nezpůsobilý řídit cokoli, natož letět, poprvé letět velkým transportním letadlem třídy, se kterou nemám sebemenší zkušenost. Co však bylo horší než fyzická námaha a napětí, bylo duševní vyčerpání, které se bez výstrahy dostavilo. Do vzduchu v těžkém letadle mě vypudila pýcha, nic než pýcha. Ještě stále jsem se snažil něco dokázat Billymu, přestože Billy už nežil. Vybral jsem si DC4 ne z hlubokého přesvědčení, že musím za každou cenu zachránit tu ultrazvukovou věc, ale prostě abych jim všem ukázal. Yardmanovi, mrtvému Billymu, abych jim dokázal, že dokážu všechno. Bylo to ode mne dětinské, ješitné, hloupé, směšné. To jsem byl celý já.

Teď mám, co jsem chtěl. Jsem ve vzduchu s kovovým obrem a nevím, kam letím.

Otřel jsem si rukávem svetru obličej a snažil se myslet. Nejdůležitější byla výška a směr, pokud se kdy chci zase dostat na zem. Jsem na čtyřech tisících stop, opakoval jsem si a díval se na výškoměr. V té výšce se klidně můžu strefit do hor… pokud jsou nějaké v cestě. Letím na jihozápad, jenže na jihozápad odkud? Snažil jsem se najít v kabině mapu, ale žádná tam nebyla.

Patrick řekl, že jsme někde v Itálii, Giuseppe byl Ital. Česna měla taky italské registrační číslo a ultrazvukový přístroj přivezli přímo z Brescie. Dobře, to je tedy dané. Severní Itálie, pravděpodobně někde poblíž východního pobřeží. K bližšímu určení místa jsem těžko mohl dospět. Jestliže poletím dál na jihozápad, doletím nad Středozemní moře, ale než tam doletím… Znovu mi vyrazil pot na čele. Mezi severní planinou a Středozemním mořem jsou Apeniny a já si nedokázal vybavit, jak jsou vlastně vysoké. Čtyři tisíce stop je určitě málo… Co já vím, třeba jsem už od nich jenom na míli.

Zvedl jsem nos letadla, otevřel plyn a zvolna začal stoupat. Pět tisíc, šest tisíc, sedm tisíc, osm. To by mělo stačit… Nejvyšší vrcholky Alp sahají něco málo přes dvanáct tisíc, Apeniny jsou podstatně nižší. Ale to jsem jenom hádal. Třeba jsou vyšší, než si myslím. Raději jsem se vyšplhal na deset tisíc.

Letěl jsem se výšce, ve které jsem vůbec neměl co dělat, s vědomím, že někde budu křižovat letovou cestu na Řím. Budu ji křižovat po tmě, bez světel. Zapnul jsem tedy navigační světla i otočný maják. Ne že by to pomohlo, jestli vletím do cesty tryskovému letadlu, aspoň ne na sto procent, ale přece jenom to je lepší než nic.

Burácení motorů bylo samo o sobě únavné. Natáhl jsem se pro Patrickova sluchátka a nasadil si je. Snížila hluk na snesitelnou míru. Od počátku jsem počítal s tím, že Yardman vyřadil rádio, ještě než požádal Patricka, aby změnil kurs. Jak jsem se pokoušel točit knoflíky, zjistil jsem, že se nemýlím. V rádiu se neozvalo vůbec nic. Zbývala ještě naděje, že Yardman možná nevyřadil všesměrové navigační zařízení VOR, kterým se člověk orientuje a řídí od jednoho rádiomajáku ke druhému. Je to samostatné a zbývala naděje, že je Yardman hodlal použít při hledání letiště, ke kterému mířil. Ne, i tahle možnost orientace byla vyřazená.

Čas, musím sledovat čas. Pokud nebudu sledovat čas, opravdu se ztratím. Zadíval jsem se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Tupě jsem se díval na hodinové ručičky. Kdyby ukazovaly, že je půl desáté nebo půl jedné, nedivil bych se. Čas rozdělený na hodiny a minuty pro mne přestal existovat v oné tiché ulici v Miláně. Otřásl jsem se. Půl dvanácté. Tak od téhle chvíle čas sledovat musím. Nemám mapu, nemám spojení, musím se tedy řídit jenom časem a kompasem, ty rozhodnou o mém osudu. Všem moderním pilotům a tedy i mně tloukli do hlavy, že musíme používat všechny přístroje, všechny pomůcky a dodržovat všechny předpisy. Řídit se citem a instinktem jako pionýři letectví se považuje za nevědecké a nepatřičné. Nebyla zrovna nejvhodnější situace na výuku toho starého umění.

Řekněme, že jsem ve vzduchu čtvrt hodiny, říkal jsem si. Jestliže jsem vyletěl ze severních rovin… Kdybych si jen dokázal vybavit, jak vlastně je Itálie široká, pak bych měl aspoň tušení, kdy se octnu nad mořem. No zatím tam nejsem. Pode mnou se objevovala v malých hloučcích drobná světélka, města. Nikde jsem nezahlédl osvětlené letiště a pohostinné ranveje.

Kdybych letěl česnou, říkal jsem si nešťastně, bylo všechno snadné. Kdybych chvilku kroutil knoflíky rádia, určitě bych se spojil se zemí. Mezinárodní řeč je angličtina, takže to mohlo být snadné. Řekli by mi, kde jsem, řekli by mi kurs, pomohli by mi dolů, měl bych veškerou asistenci. Jenže kdybych letěl česnou, musel bych tam nechat DC4. Nemohl jsem ji zničit, protože v ní byly klisny. Napadlo mě už předtím dát pod letadlo pětigalonové kanystry s benzinem a zapálit je, ale pak jsem si uvědomil, že v letadle je živé kargo. Yardman chladnokrevně zabil tři členy posádky, ale mně se nechtělo upéct zaživa čtyři koně. Ven jsem je dostat nemohl, protože nebyla po ruce rampa. Mít dost času, mohl jsem vyřadit motory… Ale oni by je dokázali spravit, oni na to čas měli. Já ne. Kdybych se pokusil vyřadit motory, nestihl bych vytáhnout česnu, vyjet s ní a odletět, než se Yardman vrátil.

Mohl jsem do česny odvést RousWheelera, někde bezpečně přistát a Yardmanův podnik vyřadit. Jenže já byl stejně nenasytný jako Billy, nestačilo mi udělat něco jenom napůl. Chtěl jsem všechno. Jen abych se tím vším nezadávil, jako se zadávil Billy.

V hlavě se mi bezcílně honily podobně marné myšlenky a k ničemu to nevedlo. Znovu jsem si přetřel obličej rukávem svetru a pochopil přitom, proč Patrick většinou lítal v košili, dokonce i v zimě.

Itálie určitě nemůže být širší než Anglie. Možná není ani tak široká jako Anglie. Asi sto dvacet až sto čtyřicet námořních mil, možná o něco víc. Nepodíval jsem se na hodinky, když jsem startoval, to jsem měl udělat. To je samozřejmost. Pokud se nedokážu líp soustředit, nemám šanci. Sto čtyřicet mil při dvou dvaceti uzlech… Řekněme sto šedesát mil, pro jistotu… To mi potrvá tak čtyřicet až pětačtyřicet minut. Kdybych se podíval na hodinky včas, věděl bych, jak daleko jsem asi doletěl.

Světla dole na zemi řídla, až nakonec úplně zmizela. Ne, ted ještě nemůžu být nad mořem… To jsou nejspíš hory. Chvíli jsem letěl, pak jsem se podíval na hodinky. Půlnoc, stále žádná světla. Horský masív přece nemůže být tak široký… Ale pokud bych sestoupil příliš brzy, mohl bych do hor narazit. Čekal jsem dalších pět minut a toužebně si přál, aby mně Billyho popáleniny chvíli popřály klid. Otravovaly mi život.

Ještě stále žádná světla. Nechápal jsem to. Přece nemůžu být pořád nad horami. Úvahy k ničemu. Budu muset níž a podívat se. Ubral jsem, namířil nosem dolů a díval se, jak se ručičky výškoměru otáčejí proti směru hodinových ručiček. Sedm, šest, pět, čtyři. Ve čtyřech tisících stop jsem znovu vyrovnal. Noc byla stejně černá. Do žádné hory jsem nenarazil, ale připadal jsem si nadále jako duše ztracená v neznámu. Nebyl to příjemný pocit. Vůbec ne.

Když jsem konečně uviděl světla, místo abych se konečně uklidnil, znejistěl jsem ještě víc. Podle mých hodinek bylo čtvrt na jednu, to znamená, že už jsem uletěl skoro dvě stě mil, a tak široká Itálie zaručeně není, aspoň jsem se to domníval.

Světla se v drobných nakupeních táhla jako korálky. Takové uspořádání jsem znal příliš dobře, ba neomylně. Blížím se k pobřeží. Bylo to k neuvěření. Blížím se k pobřeží od moře!

Noční můra to nebyla. Přepadl mě pocit neskutečnosti, jako kdyby se svět zbláznil, otočil, přeskupil, jako kdyby už nic nebylo jako dřív, ale cizí. Přece někde být musím. Snažil jsem se soustředit a zbrzdit bláznivé myšlenky. Ale kde proboha, kde vlastně jsem? Nemůžu přece věčně letět poslepu na severozápad. Přece to pobřeží musí mít nějaký tvar!

Když jsem byl od pobřeží už asi jenom tři míle, zatočil jsem spíš podle rozumu než instinktu doprava, na sever, a letěl podél pobřeží. Světla řídla a byla víc roztroušená. Moře pode mnou bylo černé, země ještě černější. Kde se země s mořem stýkala, jako když se stýká ebenové dřevo s uhlem, černá s černou, těžko je od sebe rozeznat.

Přece není možné, snažil jsem se srovnat myšlenky, přece není možné, že jsem přeletěl Janovský záliv a že ted letím podél italského pobřeží na sever od Alassia. To není možné, protože to by pode mnou bylo víc světel, přestože už byla půlnoc. To pobřeží přece dobře znám. Pobřeží, nad kterým letím, mi není povědomé. Kromě toho směřuje příliš dlouho na sever. Už podél pobřeží letím dobrých patnáct minut, to je asi padesát pět mil.

Nedalo se nic dělat, musel jsem si přiznat, že jsem špatně odhadl místo, z kterého jsem odstartoval, nebo bylo něco v nepořádku s gyro, ne to ne… Přece jsem to dvakrát kontroloval podle kompasu a kompas fungoval samostatně. Znovu jsem provedl kontrolu. Ne, bylo v pořádku. Přístroje byly v pořádku, dobře. Snažil jsem se zrekapitulovat všechno od začátku. Odstartoval jsem určitě z Itálie. Snažil jsem se vybavit, jak to bylo, když jsme letěli tam, když se Patrick stočil na východ. Určitě se tehdy stočil na východ, tím jsem si byl jistý. Dál už jsem si mnoho nepamatoval.

Pode mnou, na kraji moře, blikalo světlo. Maják. Maják by mi pomohl, kdybych měl námořní mapu, ale tu já samozřejmě neměl. Přeletěl jsem maják a najednou se mi hlava zablokovala. Za majákem už nebyla země. Stočil jsem doleva a obloukem se vracel. Maják byl na konci úzkého proužku země ukazujícího na sever jako prst. Letěl jsem podél západního okraje k jihu asi tak dvacet mil, až světla pode mnou zase začal houstnout, a pak jsem se stočil na jihozápad.

Řekněme, že jsem správně uvažoval, že jsem určitě startoval z Itálie, ale ne tak daleko na východ. Pak jsem byl nad mořem v době, kdy jsem si myslel, že letím přes hory. Řekněme, že než jsem se poprvé podíval na hodinky, letěl jsem déle než čtvrt hodiny. V tom případě musím být dál, než jsem myslel. Ale stejně, v severním Středozemním moři není nic, co by mělo takový tvar jako to pode mnou. Ani pevnina, ani ostrov.

Takhle velký ostrov… Korsika!

Ne, to snad není možné, přece jsem nemohl doletět tak daleko na jih. Stočil jsem letadlo znovu zpět k majáku. Jestliže to je Korsika a já letím na severozápad, pak se dostanu nad jižní Francii a konečně se orientuju. Pokud to je Korsika, pak jsem vyletěl z jižní části severních plání a ne od Terstu nebo Benátek, jak jsem si myslel. Bylo to docela možné a zdálo se to logické. Do světa se zase vrátil řád. Letěl jsem tedy na severozápad přes neviditelné černé moře. Dvacet sedm minut, asi sto mil.

Korálky světel navlečené na šňůře francouzského pobřeží vypadaly jako krajka posetá diamanty a pro mne byly stejně drahocenné. Letěl jsem podél nich na západ v naději, že najdu letiště v Nice. Za dne bylo snadné ho najít, protože ranveje dosahovaly až skoro k pláži.

Letiště postavili u pobřeží. Ale bud jsem byl dál na západ, než jsem předpokládal, nebo bylo letiště na noc zavřené, prostě jsem je nezahlédl. První město, které jsem bezpečně rozpoznal, bylo Cannes s typickým, náruč připomínajícím zálivem. Bylo tak blízko Nice, že se zdálo pravděpodobné, že letiště nesvítilo, jinak bych je musel zahlédnout.

Najednou jsem byl unavený a otupělý pocitem marnosti. Věděl jsem, že i když najdu velké letiště, což bylo pochybné, nemůžu na něm jen tak bez rádia přistát, a malá letiště samozřejmě spala. Nemohl jsem nikde přistát za tmy. Vlastně mi nezbývalo nic jiného než lítat v kruzích a čekat na rozednění, abych mohl přistát v Nice, pokud mi do té doby vydrží palivo.

V tu chvíli, kdy jsem skutečně ztrácel elán, mě poprvé napadlo, že bych mohl letět až do Anglie. Snaha uchýlit se domů člověka často přepadne v nouzi. Je to základní pud. Vlastně proč ne, snad jediný důvod, proč bych neměl letět do Anglie, představuje moje nesmírná únava. Riziko, že bych mohl usnout. Ale budu-li jen tak lítat v kruhu nad Cannes, je ještě mnohem pravděpodobnější, že usnu.

Od okamžiku, kdy mě to poprvé napadlo, jsem už byl rozhodnutý. Letěl jsem podél pobřeží, až se stočilo znovu na sever a pode mnou se objevila Marseilles. Cestu domů od Marseilles jsem dobře znal. Vedla podél údolí Rhóny nad rádiomajáky Montélimar a Lyon, pak se trasa zatáčela vlevo na Dijon a Paříž. Rádiové body byly jasné, ale geografické nikoliv a mně hrozilo, že bych se mohl dostat do zalidněného vzdušného prostoru nad Paříží, kde bych ohrožoval všechna letadla, která se tam pohybují. Takže na sever od Paříže taky ne, to je stejné, odtamtud vedou trasy na Německo a východ. Jedině jižně od Paříže. Musím letět rovně přes Francii na jih od Paříže. Neškodilo by ovšem vědět, kde vlastně Paříž je, v kterém směru. No, nedá se nic dělat, musím hádat… Třebaže moje počáteční odhady příliš úspěšné nebyly.

Tři sta dvacet, řekl jsem si, to bych mohl zkustit. Deset stupňů odečtu na jihozápadní vítr. Takže tři sta deset. Půjdu o něco výš… ve středu Francie je MassifCentral a nebylo by šikovné se do něj nabourat. O něco jsem přidal a vystoupal na deset tisíc stop. Ted jsem si musel poradit s palivem, to byl největší problém.

Když jsem odstartoval, byly hlavní nádrže plné, v tuhle chvíli v nich podle ukazatelů zbývala polovina. Zapnul jsem pomocné nádrže, které byly taky jenom z poloviny plné, lépe řečeno byly poloprázdné. Letadlo natankovalo ráno v Miláně. Ráno před tisícem let! Nádrže měly kapacitu… Snažil jsem se vybavit, o čem se Patrick jen tak mezi řečí zmínil hned první den, kdy jsme spolu letěli… Do nádrží se vešlo dvanáct set amerických galonů, což umožňovalo dolet tisíc osm set mil za normálních okolností a při normálním nákladu. Náklad sice zdaleka nebyl normální, ale váhy se to netýkalo. Podmínky byly pokud jde o počasí vynikající, na druhé straně pilot v nejlepším stavu nebyl. Devět set mil od Marseilles už bych byl nad Anglií, jenže mně to potrvá podstatně déle než čtyři hodiny a jestli poletím dosavadní rychlostí, bude palivo vyčerpané, ještě než se rozední…

Zbývala jediná věc, sáhl jsem tedy po plynových pákách a podstatně ubral. Rychlost klesla z dvou set dvaceti na dvě stě, pak na sto osmdesát a ustálila se na stu padesáti. Pomaleji jsem se letět neodvážil, protože Patrick mi neřekl zásadní věc, a sice při jaké rychlosti se utrhnou proudnice, neřekl mi pádovou rychlost, a já se propadnout nechtěl. Nos letadla měl tak jako tak sto chutí zamířit dolů, jak se snižovala rychlost, musel jsem ho udržovat nahoře silou. Opíral jsem se o řízení plnou vahou. Natáhl jsem pravou ruku nahoru ke stropu na kolo trimu a čtyřikrát jím otočil. Trochu jsem přitom klel, protože jak jsem se natáhl, látka přilepená na ráně se odlepila. Nos letadla se ustálil. Letěl jsem se výšce deset tisíc stop rychlostí sto padesát uzlů a svetrem mi prosakovala krev.

Při rychlosti sto padesáti uzlů se spotřeba paliva sníží natolik, že bych měl vydržet ve vzduchu ještě dlouho po svítání a mohl bych tím pádem najít letiště, aspoň jsem doufal. Taky to znamenalo, že přede mnou nejsou jenom čtyři hodiny letu, ale že jich bude pět. A já už toho měl tak jako tak dost. Nicméně jsem aspoň zhruba věděl, kde jsem, kam letím, a letadlo se nakonec mohlo řídit samo. Ještě jsem si chvíli hrál s trimem, dokud se ručičky na ukazatelích neustálily a neukazovaly, že ani nestoupám, ani neklesám, ale zůstávám ve stejné hladině a směru. Pak jsem přepojil řízení na automatického pilota. Pustil jsem ho a opřel se o opěradlo. DC4 letěla přímo vpřed. Příjemné.

Několik minut se nedělo nic. Najednou jsem dostal žízeň a taky jsem si poprvé od startu vzpomněl na RousWheelera. Předpokládal jsem, že ještě hezky klečí a asi mu moc příjemně není. Má smůlu.

Sotva pět nebo šest kroků od mého sedadla byl bufet a v něm studená, lákavá voda. Opatrně jsem se vysunul ze sedadla. Letadlo nedbalo, udělal jsem tedy dva kroky zpět. Na přístrojích žádná změna. Odešel jsem do bufetu, rychle si natočil do kalíšku vodu a vrátil se s ní do pilotní kabiny. Letadlo si očividně vedlo dobře i beze mne. Vrátil jsem se tedy do bufetu, nalil si další kalíšek lahodné tekutiny a než jsem se stačil napít, málem jsem ji vylil.

Navzdory ohlušujícímu hřmotu motorů jsem slyšel, jak RousWheeler křičí. Křičel tak, že se mi z toho náhle zježily chlupy. Nekřičel bolestí, vůbec ne, křičel strachy.

Znovu dvakrát pronikavě vykřikl.

To bude jeden z koní, napadlo mě. Jestli je Billy pořádně neuvázal! V tu ránu jsem měl znovu sucho v ústech. Neuvázaný kůň, to už by bylo příliš.

Vrátil jsem se rychle do pilotní kabiny. Na přístrojích žádná změna. Musel jsem to risknout.

Letadlo se mi v životě nezdálo tak dlouhé a řetězy a úložné police pro zavazadla mi nikdy tolik nepřekážely. Nicméně všechny klisny byly dobře uvázané. Dokonce se ani nechovaly nervózně, klidně ukusovaly seno. Dílem se mi ulevilo, dílem jsem dostal vztek. Obešel jsem velkou bednu k RousWheelerovi. Ještě klečel. Oči měl vytřeštěné a obličej zalitý potem. Ozvěna jeho posledního výkřiku se dosud chvěla ve vzduchu.

„Sakra, o co jde?“ křikl jsem na něj vztekle.

„On…“ křičel hystericky. „On… se pohnul.“

„Kdo se pohnul?“

„On!“ Zíral na přikrývku přes Patricka.

Nesmysl. Přece se nemohl pohnout. Chudák, chudák Patrick. Přešel jsem k němu, odhrnul přikrývku a zadíval se na něj. Vysoká, tichá postava, rozcuchané vlasy, pod tváří kaluž krve.

Kaluž krve!

To přece nebylo možné, mrtvý nemohl krvácet. Klekl jsem si vedle něj a převalil ho na záda. Otevřel hnědozlaté oči.

18

Byl šest hodin v bezvědomí a ještě stále se neprohrál. Oči měl bezvýrazné, nevnímal, po několika vteřinách se mu víčka zase přivřela.

Nemotornými roztřesenými prsty jsem mu nahmatal zápěstí a po několik úzkostných okamžiků nenacházel puls. Nakonec se mi to podařilo. Pomalý, slabý, ale pravidelný. Patrick se vracel z hloubky. Byl jsem tak šťastný, že není mrtvý, že nebýt RousWheelera, nepochybně bych se dal do pláče. Za daných okolností jsem se však snažil ovládnout obrovskou odlivovou vlnu zármutku potlačovaného od chvíle, kdy Billy na Patricka vystřelil. Zvláštní, že člověk upadne do takového citového víru, když už vlastně není proč.

RousWheeler koktal: „Co… co… co to bylo?“ Obličej měl jako z šedivého jílu. S odporem jsem se na něho zadíval.

„Žije,“ řekl jsem suše.

„Nemůže.“

„Mlčte.“

Kulka Patricka zasáhla nad vlasovou hranicí v tak ostrém úhlu, že místo aby pronikla dovnitř, proletěla mezi lebeční kostí a kůží. Dlouhá, oteklá, šeredná rána vypadala sice hrozně, ale mně se zdála krásná v porovnání s malou kulatou. Vstal jsem a Patricka znovu přikryl, aby byl v teple. Pak jsem odešel a nic jsem nedbal na RousWheelerovy námitky.

V pilotní kabině žádné změny. Letadlo vytrvale hučelo do dálky na nastaveném kursu a všechny přístroje byly v klidu. Sáhl jsem na záda druhého pilota a znovu si jaksi uvědomil jeho přítomnost. Ne, ten už se nikdy nepohne a nepocítí můj soucit. O dva kroky dál jsem si klekl vedle zkroucené postavy Mikovy. Taky on měl ránu na hlavě, ale o tom, že je mrtvý, nebylo pochyb. Živé obočí se už nikdy nepohne. Snažil jsem se ho trochu srovnat a položit ho na záda. Ne že by to bylo k čemu, ale jaksi mu to dodalo důstojnosti. Připadalo mi, že mrtvému už člověk nic jiného dát nemůže, ale taky mu nic nemůže vzít.

Čtyři bedny v zavazadlovém prostoru byly velmi těžké, kdo je tam nakládal, moc se s tím nemazal. Prostě odstrčil a zmačkal všechno, co tam bylo. Posunul jsem o něco nejhořejší bednu, natáhl se za ni a podařilo se mi odtamtud vydolovat přikrývku, kterou jsem rozestřel přes Mika. S další přikrývkou jsem se vydal do bufetu. Pamatoval jsem si matně, že jsem v jedné přihrádce zahlédl brašnu s první pomocí. K mé úlevě tam skutečně byla.

Na brašně ležel barevný veselý balíček v pruhovaném strakatém papíře z letiště Malpensa. Panenka pro Mikovu dceru. To mnou otřáslo. Skutečnost byla příliš tvrdá. Vezl jsem dceři k narozeninám mrtvého tatínka.

A Gabriela… strach o Gabrielu mě svíral jako nízký strop, těžký, hrozivý, neměnný strach. Sáhl jsem po balíčku, který sama balila, a položil ho na pult vedle plastikových kalíšků a sáčku s cukrem. Přece spousta lidí přežila průstřel plic, to vím s určitostí. Jenže ten vážný italský lékař mi nabídl jenom naději a naděje rve srdce. Jestli Gabriela nežije, ztrácí cesta domů smysl.

Vzal jsem přikrývku a brašnu s první pomocí a vydal se za Patrickem. Na záchodě jsem si umyl ušpiněné ruce, pak jsem kousek vaty namočil do čisté vody a otřel Patrickovi zakrvácené tváře. Kouskem suché vaty jsem mu potom obličej osušil. Nahmatal jsem mu přitom velkou bouli na čele, která mu zřejmě naskočila, jak se při pádu uhodil. Během vteřiny dvakrát utrpěl otřes mozku. Zatímco jsem ho myl, zachvěla se mu víčka. Dostal jsem strach a rychle jsem mu sáhl na puls. Byl stále hmatný, slabý, ale pravidelný.

S úlevou jsem si oddechl a otevřel balíček s velkým sterilním obvazem. Opatrně jsem mu ho přiložil na ránu ve vlasech a přilepil. Hlavu jsem potom Patrickovi podložil složenou přikrývkou, aby se na něj tolik nepřenášely vibrace kovového skeletu letadla. Uvolnil jsem mu taky kravatu, rozepjal košili u krku a knoflík u kalhot. Víc jsem pro něj udělat nemohl. Zvolna jsem vstal, vzal brašnu s první pomocí a chystal se odejít.

RousWheeler zoufale, skoro hystericky křikl: „To mě tu zase takhle chcete nechat?“

Zadíval jsem se na něho. Zpola seděl, zpola klečel, ruce u podlahy před sebou. Byl v téhle poloze už skoro tři hodiny a jeho chabé svaly asi volaly o pomoc. Bylo by kruté nechat ho v té pozici na zbytek cesty. Odložil jsem brašnu s první pomocí na složený box, přitáhl z druhé strany letadla balík se senem a pevně ho přivázal k bedně s přístrojem. Pak jsem Alfovými kleštěmi proštípl drát, který mu poutal zápěstí a ukázal jsem na seno. „Tamhle si sedněte!“

Pomalu, celý tuhý, s kvílením vstal. Odpotácel se, málem upadl, a sedl si tam, kam jsem nařídil. Vzal jsem další kus vázacího drátu a navzdory RousWheelerovým protestům jsem mu ruce znovu svázal a připojil k jednomu z řetězů upevňujících bednu. Neměl jsem náladu na to, aby se potuloval po letadle a dýchal mi za krk.

„Kam letíme?“ zeptal se. Sotva jsem mu podal prst, už se zase začal cítit na koni. Neodpověděl jsem. „Kdo řídí letadlo?“

„George,“ odpověděl jsem krátce a otočil drát tolikrát, že ho v životě nemohl rozmotat. Samozřejmě že George. „Který?“

„Dobrá otázka,“ přikývl jsem.

To ho krásně vyvedlo z míry. Nechal jsem ho ať se škvaří, vzal brašnu s první pomocí, ještě zkontroloval Patrickův puls a pracně se vydal dopředu k bufetu.

V brašně s první pomocí byla spousta balíčků s obvazy, několik jich dokonce bylo zvlášť na popáleniny a mne už přestávalo bavit, jak se mi košile střídavě přilepovala a odlepovala. Opatrně jsem si vytáhl svetr nahoru do podpaží a zastrkal pod něj košili. Pohled na rány nebyl vůbec hezký, líbit se mohl snad jedině Billymu, a studený vzduch nebyl příjemný. Otevřel jsem největší balíček s obvazem na popálení a položil ho na rány s výsostnou šetrností, s jakou člověk zachází jenom sám se sebou. Ani tak to nebyla žádná radost. Po chvilce jsem obvaz přilepil a přetáhl přes něj košili a svetr zpět. Chvíli to bylo tak nepříjemné, že jsem skoro litoval, že jsem se vůbec do věci pouštěl.

Vypil jsem další kalíšek vody, ale rána pálit nepřestala. Mezi věcmi na první pomoc jsem při bližším nahlédnutí našel tři různé prostředky proti bolesti. Lahvičku s aspirinem, druhou s tabletami kodeinu a šest ampuli morfinu. Vysypal jsem z příslušné lahvičky dva kodeiny a spolkl je. Pak jsem všechny věci zase zabalil, přiklopil a nechal ležet na pultě.

Zvolna jsem odešel do pilotní kabiny a zadíval se na přístroje. Všechno v pořádku. Pak jsem došel pro další, třetí přikrývku do zavazadlového prostoru a zakryl s ní Bobovo tělo. Rázem vypadalo míří smutně a já pochopil, proč lidé zakrývají tváře mrtvých.

Zkontroloval jsem čas. Od Marseilles jsme letěli hodinu. Uletěli jsme tedy sto padesát mil a máme před sebou ještě hodný kus cesty. Opřel jsem se o kovou stěnu a přivřel oči. Nemělo smysl oddávat se nepříjemným pocitům, když mě toho ještě tolik čeká. V duchu jsem si skoro pobaveně přeříkával nařízení ministerstva letectví… Veliký počet leteckých neštěstí způsobuje fyzická nezpůsobilost pilota… Čím náročnější je úkol letce, tím závažnější roli múze hrát i malá indispozice… Jestliže se necítíte zcela v pořádku, jestliže dokonce pociťujete potřebu užívat léky… jestliže vám káva nestačí k zabránění ospalosti“ nejste způsobilí k letu.

Naše drahé ministerstvo. Uhodili skutečně hřebík na hlavičku. Kdyby bylo po jejich, byl bych dole na pevné bezpečné zemi, což jsem si taky přál.

Rádio, napadlo mě najednou z ničeho nic. Nefunguje. Otevřel jsem oči. odlepil se od stěny a chvíli si hrál s rádiem ve snaze zjistit, proč nefunguje. Dlouho jsem pátrat nemusel. Yardman odstranil všechny jističe. Rádio nemohlo fungovat, jako nemůže svítit elektrika, když se vyndají všechny pojistky. Samozřejmě ve všech letadlech jsou náhradní jističe. Našel jsem místo, kde by za normálních okolností měly být. Nic. Yardman je má nepochybně v kapsách.

Došel jsem si ještě pro jeden kalíšek s vodou a usadil se znovu v Patrickově sedadle. Na hlavu jsem si nandal sluchátka, abych ztlumil nepříjemné burácení motorů. Opřel jsem se o pohodlné čalouněné opěradlo, ruce jsem položil na postranní opěradla a za chvíli obvaz i kodeiny vykonaly své.

Venku bylo nebe ještě černé a poseté hvězdami. Bezpečnostní otočný maják vytrvale vrhal růžové záblesky na široké rozpětí křídel, ale ve tmě už se objevovala určitá mlžná šed. Ještě to však nebyl úsvit. Vyšel měsíc. No to je od něj hezké, pomyslel jsem si. Měsíc sice couval, tvořil dost úzký srpek, ale stejně jsem jeho zásluhou měl naději, že až zase doletím k pobřeží, uvidím, kde končí moře a začíná země. Snažil jsem se spočítat, kdy to asi tak bude. Zase jsem hádal. Jestliže letím severozápadně napříč Francií od pobřeží k pobřeží, činí ta vzdálenost asi pět set mil. V jednu hodinu čtyřicet minut jsem byl nad Marseilles. Ted jsou tři hodiny deset minut. To znamená, že bych se měl nad Lamanšským průlivem ocitnout přibližně v pět.

Skutečnost, že Patrick žije, měnila vše. Byl jsem neskonale rád, že jsem se nakonec rozhodl pro DC4, ať už z jakkoli slabomyslných důvodů, protože kdybych DC4 nechal na zemi, Yardman by zjistil, že Patrick žije a jednoduše by ho další kulkou dodělal nebo pohřbil zaživa. Konečně jsem se nemusel trápit tím, jestli jsem měl nebo neměl letět česnou.

Zívl jsem. To nebylo dobré. Pokud si něco nemůžu dovolit, je to ospalost. Litoval jsem, že jsem si vzal ty tabletky. Nakonec taková bolest není špatná, aspoň člověka budí. Přetřel jsem si dlaní tvář, a obličej jako by mi nepatřil.

Zavraždil jsem Billyho, napadlo mě náhle.

Mohl jsem ho klidně postřelit do nohy a nechat ho Yardmanovi, ale já ho zcela cílevědomě zabil. Má-li člověk volbu a ovládá-li ho ledová pomstychtivost… vychází z toho vražda. Vlastně to je zajímavá teoretická otázka, kdy vlastně sebeobrana přestává být sebeobranou. No co… nikdo to nikdy nerozluští a mě svědomí netrápí.

Znovu jsem zhluboka zívl a uvědomil si, že bych mohl sníst jeden z Patrickových banánů. Podstatně zmenšený trs ležel na kraji přístrojové desky a podle čtyř černých slupek bylo vidět, jak se Patrick ráno bránil hladu. Potom jsem si však představil, jak by se mi banán převaloval v ústech, a radši jsem si žádný nevzal. Vlastně jsem neměl hlad. Naposledy jsem jedl lasagne s Gabrielou.

Gabriela…

Gabriela, má láska.

Po chvíli jsem vstal a prošel letadlem dozadu podívat se na Patricka. Ležel klidně, nehýbal se, ale oči měl zase otevřené. Klekl jsem si vedle něj a sáhl mu na puls. Stále stejný.

„Patricku,“ oslovil jsem ho. „Slyšíš mě?“

Nereagoval.

Zvolna jsem vstal a podíval se na RousWheelera dřepícího na balíku sena. Jako kdyby se zmenšil, jako kdyby z něho někdo vypustil vzduch. Celý byl takový trochu zhroucený, nejspíš pochopil, že ho nečeká radostná budoucnost. Opustil jsem ho, aniž bych na něj promluvil, a vrátil se do pilotní kabiny.

Byly čtyři hodiny. Francie se mi nikdy nezdála tak obrovská. Zkontroloval jsem stav paliva už asi po sté a viděl jsem, že přídavné nádrže jsou už už téměř prázdné. Čtyři motory spotřebovaly sto padesát galonů za hodinu při normální rychlosti a i při snížené rychlosti jak se zdálo benzin přímo hltaly. Palivo z hlavních nádrží nepřitékalo automaticky, když se pomocné vyprázdnily. Muselo se přepnout ručně. Nemohl jsem si dovolit vypotrebovat pomocné nádrže do poslední kapky, protože motory by vynechaly bez předchozího varování v okamžiku, kdy by palivo došlo. Chvíli jsem váhal s rukou na páčce, až už jsem neměl nervy dál to odkládat. Páčku jsem přehodil na přívod paliva z hlavních nádrží.

Čas míjel a spící krajina pod námi míjela taky. Až se dostaneme k pobřeží, říkal jsem si znaveně, budu stát zase před stejnou otázkou. Nebudu vědět – s chybou sta mil – kde vlastně jsem, a ztratit se v nebi je tak snadné. Člověk nemůže zastavit, nemůže se nikoho zeptat na cestu. Člověk prostě vůbec nemůže zastavit. Rychlost sto padesát za hodinu je sice pomalá z pohledu tryskových letadel, ale pokud letíte nesprávným směrem, je až příliš velká.

V Patrickově aktovce je nepochybně nejen tlustá kniha s mapami letových cest, ale taky topografické mapy země. Normálně, při fungujícím rádiovém spojení, nebyly zapotřebí, ale každý pilot je povinen mít je u sebe pro případ přerušení spojení. Aktovka je nepochybně bud pod anebo za těmi čtyřmi bednami v zavazadlovém prostoru. Šel jsem se tam podívat, ale správně jsem tušil, co zjistím. Těžké bedny tam byly tak natlačené, že i kdyby před nimi v úzké chodbičce bylo místo a bylo by možné je tam vystěhovat, stejně jsem na to neměl sílu.

Asi v půl páté jsem se šel znovu podívat na Patricka a zjistil jsem, že došlo ke změně. Odhodil přikrývku, kterou jsem ho zakryl, a neklidnýma rukama škubal za obvaz na hlavě. Oči měl otevřené, ale jakoby slepé, a krátce, těžce dýchal.

„Umírá,“ křikl RousWheeler.

Vůbec neumíral, naopak, blížil se prahu vědomí a začal cítit zranění. RousWheelera jsem ignoroval a vrátil se do kuchyně pro morfium a brašnu s první pomocí.

Bylo tam šest ampulek v ploché krabičce, každá ampulka s vlastní jehlou v zalité skleněné trubičce. Pečlivě jsem si četl návod k použití a RousWheeler, aniž se ho kdo ptal, na mě začal křičet, že nemám právo dávat injekce, že nejsem doktor a že by injekci měl aplikovat někdo, kdo se v tom vyzná.

„Vyznáte se v tom vy?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

„Tak budte zticha.“

Neovládl se. „Řekněte pilotovi!“

Krátce jsem se na něj podíval. „Já jsem pilot.“

To ho uzemnilo. Brada mu poklesla tak, že jsem mu viděl až na mandle. Už neřekl ani slovo.

Zatímco jsem Patrickovi vyhrnoval rukáv, přestal naříkat. Rychle jsem se mu podíval do tváře a vidím, že mě sleduje očima, až se naše pohledy setkaly.

„Henry,“ hlesl. Neslyšel jsem ho, ale přečetl jsem mu zcela jasně ze rtů slova.

Sklonil jsem se: „Ano Patricku, jsi v pořádku. Jen klid.“

Pohyboval rty. Sklonil jsem se až k němu a slyším slova: „Zatraceně mě bolí hlava.“

Usmál jsem se a přikývl. „To už vydržíš.“

Díval se, jak lámu skleněný kryt jehly, a ani se nehnul, když jsem mu ji vrážel do paže. Nikdy předtím jsem nikomu injekci nedával, takže jsem si jistě počínal nešikovně. Když jsem skončil, Patrick na mě znovu promluvil. Shýbl jsem se co nejvíc.

„Kde… jsme?“

„Na cestě k doktorovi. Spi.“

Zadíval se nejistě na strop a pak zvolna zavřel oči. Puls měl silnější a už ne tak pomalý. Znovu jsem ho přikryl a zastrkal mu přikrývku kolem paží a nohou. Na RousWheelera jsem se sotva podíval.

Tři čtvrti na pět. Je na čase jít dolů. Zkontroloval jsem všechny budíky, shledal, že ještě držím v ruce krabičku s ampulkami, odložil ji na přístrojovou desku vedle banánů a kalíšku s vodou. Zhasl jsem v kabině, abych líp viděl ven, a nechal jsem svítit jenom okraje budíků. Pak jsem vypnul automatického pilota.

V okamžiku, kdy jsem sklonil nos letadla, ucítil jsem strašlivou váhu stroje a začal jsem pochybovat, jestli dokážu přistát, i když nakrásně najdu letiště. Blížil jsem se k úplnému vyčerpání, svaly mě přestávaly poslouchat a uvědomoval jsem si, že už mi chvílemi začíná vynechávat i hlava, že občas jedu jenom na dva válce. Myšlenky se mi začínaly zamlžovat. Jestliže mi to nebude myslet zcela jasně, jestli nebudu rychle reagovat, zákonitě udělám nějakou nenapravitelnou chybu. A to si nesmím dovolit už kvůli Patrickovi, ne-li kvůli k sobě.

Čtyři tisíce stop. Vyrovnal jsem a pokračoval v letu. Díval jsem se tmou ozářenou měsícem a pátral po moři. Únava se ve mně rozrůstala a zalévala mě jako povodeň. Utopím se v ní. Neměl jsem si brát ten kodein, jsem po něm ospalý… Kodein jsem v minulosti užil víckrát, nikdy jsem po něm únavu nepociťoval. Ovšem to jsem se pohyboval po zemi a neměl jsem nic jiného na práci, než se zotavovat ze zranění.

Tamhle je moře.

Čerň byla najednou jiná. Měsíc se v ní odrážel aspoň natolik, abych rozeznal rozdíl mezi mořem a zemí. Letěl jsem kus nad moře, pak jsem se stočil doprava a sledoval pobřeží. Podle kompasu jsem letěl na východojihovýchod. Bylo to sice zvláštní, ale nepochybně jsem byl někde nad severním pobřežím Francie a už jsem se nehodlal ztratit. Objevovaly se majáky s blikajícími světly. Neměl jsem žádnou mapu, podle které bych je identifikoval. Největší přístav na téhle části pobřeží je Le Havre, opakoval jsem si, ten přece nemůžu minout. Tam musí být spousta světel, přestože je pět hodin ráno. Kdybych se od Le Havru stočil zhruba na sever, musím se strefit nad Anglii. Zhruba, to byla právě ta potíž. Představě mapy, kterou jsem měl v hlavějsem nemohl plně důvěřovat. Když poletím zhruba na sever, můžu se dostat taky přímo nad Londýn a jeho kontrolní zónu, což by bylo ještě horší, než kdybych se dostal nad Pa říž.

Rozední se nejdřív v šest hodin. Včera slunce vyšlo ve tři čtvrtě na sedm.

Přede mnou se objevila světla Le Havru a než jsem se nadál, byla pode mnou a já se ještě nerozhodl. Takhle pomalu mi to nesmí myslet. Myslím příliš pomalu, takhle nepřistanu.

Pobřeží směřovalo na sever a já je sledoval. Bylo pět hodin dvacet minut. Ukazatele stavu paliva v nádržích vypadaly slušně a blížil se úsvit. Musím se však rozhodnout, kam poletím. Musím.

Kdybych pokračoval dál podle pobřeží, doletím ke Calais. Ale to ještě nebude světlo. Kdybych letěl na Kent, jsou tam letiště Lympne, Lydd a Manston, někde… Přestávalo mi to myslet docela.

Letěl jsem dál nad francouzským pobřežím jako automat, až jsem si uvědomil, že jsem příliš daleko. Nesledoval jsem dostatečně kompas a pobřeží se mezitím stočilo k východu. Světlo, které jsem chvíli předtím minul, připomínal jsem si mlhavě, to blikající světlo bylo patrně Gris Nez. Calais už jsem tedy minul a jsem možná nad Belgií. Ted se rozhodnout prostě .musím… Nebe bylo světlejší. S překvapením jsem si uvědomil, že už několik minut je pobřeží líp vidět a že voda pode mnou zesvětlala do tmavé šedi. Už abych se poohlížel po letišti, ale v Belgii ne, tam bych musel příliš složitě vysvětlovat co a jak. Tak tedy do Kentu…

Když jsem se konečně rozhodl, bylo to vlastně zcela jednoduché. Poletím tam, kde to nejlíp znám. Do Fenlandu. Za denního světla tam trefím, ať už přiletím z kterékoli strany, a nebudu muset úzkostlivě kroužit nad letištěm. Znám to tam tak dobře, že to aspoň trochu vyrovná moji únavu. Letecký klub používal travnaté ranveje, které samozřejmě nebyly pro DC4 dostatečně dlouhé, ale letiště kdysi patřilo letectvu a po něm zůstala betonová ranvej pro bombardéry. Zarostla travou, není udržovaná, ale je na obou koncích označená bílým křížem a bílým břevnem. To by mělo stačit na bezpečné přistání v případu nouze.

Mlha v hlavě se mi rázem rozplynula. Stočil jsem doleva nad Severní moře. Teprve po pěti rozhodujících minutách jsem si vzpomněl na palivo.

Rány mě zabolely a rázem jsem ztratil náladu. Copak se nikdy nepoučím? Jsem amatér, říkal jsem si zoufale. Jsem pořád ještě amatér. Stejně jako v ježdění. Nikdy jsem nic nedokázal a nevybudoval si životní dráhu, jakou bych chtěl. Simon měl pravdu, nemůžu celý život lítat s koňmi, ted když firma Yardman Transport už stejně přestala existovat, mi bylo jasné, že obdobné místo hledat nebudu.

Do jaké míry jsem byl vyčerpaný, bylo vidět z toho, že sotva jsem se rozhodl pro Fenland, hned jsem odmítl uvažovat o jiném řešení, i když se zásoba paliva zdála příliš malá, než abych doletěl tak daleko. Ve vzduchu člověka zachrání jedině rozum a rozum mi napovídal, že když poletím až do Fenlandu, budu přistávat s minimální, jestli vůbec s nějakou rezervou paliva, a jestliže mi vynechají motory pět mil před letištěm, bude příliš pozdě litovat svého rozhodnutí.

Na nebi se objevila růžová záře, moře ted bylo světle šedé. Už nebylo úplně jasno, objevovaly se mraky, šedavé a stříbřité. Okamžik těsně před rozbřeskem mně vždycky připadal stejně osvěžující jako spánek. V tu chvíli jsem osvěžení vskutku potřeboval, ale nepomohlo. Jako bych měl v očích písek a ruce a nohy se mi třásly. Kodein už přestal působit.

Přede mnou vlevo se šedavě a nejasně rýsovalo pobřeží východní Anglie. Poletím podle něj a pak přes Wash zahnu nad pevninu…

Vtom těsně před nosem DC4 proletělo něco tmavého, a mně vynechalo srdce. Stíhačka, říkal jsem si nechápavě a nevěřícně. To přece byla trysková stíhačka! Další s kvílivým zvukem proletěla nade mnou tak těsně, že vzduchový vír strojem zahoupal. Obě stíhačky se pak stočily a znovu se na mne řítily. Letěly bok po boku, málem se dotýkaly. Vynikající piloti, a nezdáli se mi být přátelsky naklonění. Rychlostí zvuku nade mnou přeletěli tak, že mezi námi bylo sotva třicet metrů. Jim se muselo zdát, že stojím na místě. Málem mě shodili z nebe.

Přece mě Yardman nemohl najít, pomyslel jsem si zoufale. Zaručeně mě nemohl najít, když vezmu v úvahu, jak jsem bloudil. Přece mě nemohl sledovat a nemohl uhádnout, že poletím přes Severní moře… Ne, v tom Yardman nejel, takže kdo?

Zahleděl jsem se znovu na východní Anglii vlevo a najednou jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo umírat strachem. Američani! Ve východní Anglii ještě pořád měli základny Američani. Nepochybně mě našli na radaru, neidentifikované letadlo přilétající za úsvitu a nereagující na rádiové výzvy. Vynikající hlídací psi. Nepochybně poslali stíhačky na výzvědy… a stíhačky našly letadlo bez identifikačního čísla nebo jakéhokoliv označení. Letadlo, které jistě nemá čestné úmysly… Anebo přátelské. V duchu jsem je slyšel uvažovat.

Střílet nezačnou, tedy dokud se nepřesvědčí… Zatím nezačnou. Jestli poletím rovně a jestli se vyrovnám s tím, jak se mnou házejí, co můžou? Nedopustím, aby mě přinutili přistát… Stačí mi prostě letět pořád dál na stejném kursu… Zase kolem mě prolétly, každá z jedné strany, a pohazovaly DC4 jako hračkou.

Ne, tohle nezvládnu, tohle už je na mě příliš. Ruce mi klouzaly po řízení, jak jsem měl dlaně zpocené. Jestli si ty stíhačky se mnou budou takhle hrát jako kočka s myší, moje staré letadlo se rozpadne. Přeletěly ještě dvakrát a ukázalo se, že se letadlo nerozpadlo, že se mýlím. Byl jsem za hranicí vyčerpání, úplná troska. Potom stíhačky zmizely kdesi nade mnou, když jsem se tam zadíval, viděl jsem je vysoko nad sebou kroužit jako rozzlobené vosy. Klidně, ať mě provázejí, říkal jsem si znaveně, ať mě provázejí třeba až domů, když zůstanou takhle vysoko, ať si poslouží.

Viděl jsem signální lod u Cromeru vysílající světelné signály, čtyřikrát každých patnáct vteřin. Konečně jsem cítil, že se blížím k domovu. Zbývalo mi uletět jenom šedesát mil. Patnáct minut k signální lodi ve Washi, kde už slunce vyšlo, odtamtud jsem se stočil na poslední úsek letu nad pevninu na Fenland. Moji průvodci vysoko nade mnou mě sledovali.

Stav nádrží vypadal děsivě. Vyhnal jsem z hlavy všechny jiné myšlenky a soustředil se na to, je-li všechno jak má být. Odbrzděno, ukazatele směru v pořádku, směs v pořádku, čerpadla paliva v činnosti. Někde musí být seznam všeho, co pilot musí zkontrolovat, ale kde asi… Neměl jsem vůbec právo letět se strojem, s kterým jsem nebyl náležitě obeznámený… Letecká inspekce mi může odebrat licenci, dokonce by mě mohla i odsoudit do vězení. Ačkoli ne, uvědomil jsem si najednou pobaveně, Patrick má potřebnou kvalifikaci a teoreticky se dá tvrdit, že je velitelem letadla. V každém případě je na palubě fyzicky přítomen.

Ubral jsem a začal sestupovat. Pokud to zvládnu, rozhodl jsem se, stanu se profesionálem. To rozhodnutí bylo najednou zcela jasné, naprosto určité a jako bych k němu dospěl dlouhým vývojem. Tentokrát není příliš pozdě, přijmu nabídku Torna Wellse, přinutím ho, aby ji nestáhl, i když zjistí, a to zákonitě zjistí, kdo jsem. Budu lítat pro jeho manažerskou firmu sem a tam po světě a vybuduju si takový život, jaký budu chtít, i za tu cenu, že bych se vzdal dostihů… I ty bych obětoval…

Podle ukazatele rychlosti jsem letěl sto třicet uzlů za hodinu a zvolna klesal. Už jsem před sebou viděl letiště. Stíhačky už tam byly přede mnou a kroužily vysoko nad ním. Než se dotknu země, celé letiště se už jistě bude hemžit vyšetřovateli. Čekají mě otázky, zatímco bych se rád vyspal.

V dálce oranžová punčocha, indikátor síly větru, líně vlála v severozápadním větru. Neměl jsem už dost paliva na to, abych kroužil nebo dělal jakékoliv umělecké kousky, protože podle ukazatelů byly nádrže prázdné. Musím naletět přímo a přistát hned napoprvé. Musím dolů, dokud to půjde.

Už jsem byl blízko. Viděl jsem nejen budovu klubu, zřetelně bylo vidět i okna, Tomův bungalov…

Širokým obloukem jsem naletěl na osu staré betonové ranveje… Zdála se mi nesmírně úzká, ale bombardérům stačila. Šest set stop. Paže se mi třásly. Vysunul jsem podvozek a jak zaklapl, rozsvítila se zelená světla. Pět set stop, plné klapky, maximální odpor, dorovnat… cítil jsem, jak je letadlo čím dál těžší a pomalejší, jak zpomaleně reaguje… Pořád ještě jsem se mohl propadnout… chce to trochu přidat… přece tam ještě nějaké palivo je… Vtom už byl přede mnou začátek ranveje, bílý kříž se blížil strašně rychle… dvě stě stop… rychlost sto dvacet… v životě jsem nepřistával v pilotní kabině tak vysoko nad zemí… s tím musím počítat… Sto… ještě níž… Zdálo se mi, že držím letadlo nad zemí vlastní silou… Stáhl jsem plyn a podrovnal, jak jsem přeletěl bílý kříž a bílé břevno. Pak jsem několik vteřin napjatě čekal, až se rychlost sníží, jestli se sníží, až letadlo z ačne nezadržitelně klesat…

Podvozek se dotkl země, poskočil, znovu se dotkl země a už na zemi setrval. Kvílel a skřípal na hrubém povrchu. Svaly jsem měl jak z hadrů a měl jsem co dělat, abych letadlo udržel v přímém směru. Ted přece nesmím nabourat… Ted už nesmím. .Veliké letadlo poskakovalo po nerovném betonu… Nikdy jsem s tak mohutnou věcí neletěl… Podhodnotil jsem rychlost a přistál příliš rychle, letadlo se nezastaví…

Přibrzdit… jemně, byla by katastrofa, kdybych to přehnal… Brzdy konečně zabraly a letadlo nešlo do smyku. Rovně jelo dál. Přidat brzdy ještě víc, už to bylo cítit… nepřekotí se, podvozek má tři kola… Nezbývá mi než riskovat… Sešlápl jsem brzdy naplno, letadlo se zatřáslo, ale pneumatiky podvozku nepraskly, letadlo se nepřekotilo, neurazilo si křídlo, nezničily se vrtule, na drahém zlatém starém letadle nebude jediné škrábnutí… Zpomalil jsem až k pojíždění a ještě mi zbývalo sto metrů ke konci ranveje u drátěného plotu a drsného křoví. Jakákoli rezerva stačila, sto metrů bylo bohatě.

Třásl jsem se a bylo mi nanic. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a zvolna jel zpět po ranveji až tam, odkud bylo nejblíž k budově letiště. Tam jsem zapnul brzdy úplně naplno, natáhl ruku, která jako by mi už nepatřila, a vypnul jsem motory. Řev se změnil v šepot a pak ticho. Zvolna jsem odložil sluchátka a slyšel jen praskot ochlazujícího se kovu.

Zdařilo se. Hotovo. I já byl hotový. Nedokázal jsem se pohnout z místa. Jako bych byl ve stavu bez tíže, vyhořelý. Přemohlo mě vyčerpání, ale současně i klid. V tu chvíli jsem věřil, že jestli jsem já přežil noc proti všemu, co mi hrozilo, i Gabriela v dalekém Miláně přežije. Věřil jsem, že dýchá poškozenými plícemi. Musel jsem tomu věřit, jinak by to bylo k nesnesení. Oknem jsem viděl, jak Tom Wells vybíhá ze svého bungalovu, jak se nejprve dívá vzhůru k nebi na kroužící stíhačky a pak na DC4. Navlékl si starý beránčí kabátek a po trávě utíkal ke mně.

DICK

FRANCIS

SOUBOJ V LETU

Detektivní příběh z dostihového prostředí

Z anglického originálu Flying Finish

vydaného nakladatelstvím Michael Joseph Ltd., Londýn. 1966

přeložila Jaroslava Moserová-Davidová

Kresba na obálce Milan Vavroň

Vydalo Nakladatelství Olympia a. s., Praha

roku 1994 jako svou 2726. publikaci

Vydání první, 194 strany

Odpovědná redaktorka Slávka Poberová

Technický redaktor Jan Zoul

Zpracováno v DTP studiu Pragopress II

Vytiskla tiskárna Naše vojsko, s. p.

Tem. sk. 13/34

27-025-94

svl obr 2 800.jpg